Dohodnutý sňatek 31

Anotace: ....

„Takže jdeš semnou na nádraží nebo jedeš jinak?“zeptá se mě Terča ve škole, když po vyučování uklízíme třídu, jelikož máme službu.
„Ne jedu busem dom, alespoň myslím“zasměju se. Ještě zamknou třídu, zanést klíče do sborovny a hurá domů...
„Takže se nejspíš uvidíme zítra co?“zhodnotí Terča situaci před školou, když tam narazíme na Marka.
„Asi jo, nezlob se ahoj Tery“rozloučím se s ní a vydám se k Markovi, který se opírá o auto a čeká na mě.
„Ahoj co tu děláš?“zeptám se jen co přijdu blíž.
„Ahoj přijel jsem pro tebe, jak ses měla?“zeptá se hned a otevře mi dveře od auta a já tam rychlostí rakety sednu, protože je mi venku zima.
„Nic moc, ale dobrý přežila jsem to. Co tu vůbec děláš? Nemáš být v práci?“ zeptám se ho jen co si sedne ke mně.
„Nemám“usměje se jen na mě a nastartuje auto.
„Jak to? Děje se něco?“
„Ne neděje se nic, prostě tam dneska nemám být. Anička je ještě ve školce, Martina ji vyzvedne ve 4 takže co kdybychom si zajeli na oběd?“navrhne mi a já souhlasím, protože mám hlad jako vlk.
Marek zastaví před jednou restaurací, kterou si podle všeho vytipoval už když jel za mnou. Hned popadnu tašku a vystoupím. Venku mezitím začalo sněžit, což mě docela naštve, protože já nemám ráda zimu, ale nic s tím samozřejmě nenadělám. Ruku v ruce vejde do restaurace a posadíme se úplně dozadu, abychom měli soukromí.
„Tak co se děje?“zeptám se ho hned jen co odejde servírka, u které si objednáme jídlo s pitím a mám jistotu, že teď to bude chvilku trvat, než znovu přijde, takže se můžu ptát.
„Musíme oslavit to, že budeme mít dítě“usměje se na mě a já si vzpomenu, že mi vlastně dala doktorka první fotečku našeho miminka.
„Vidíš, něco pro tebe mám.“řeknu a hned se natáhnu k tašce, ze které vytáhnu průkazku a z ní fotku z ultrazvuku. Podám ji Markovi, který si ji hned se zájmem začne prohlížet, i když je mi jasné, že tam nic nevidí, protože já tam taky nic nejdřív neviděla, ale nevadí..snaží se.
„Sice tam to malé nevidím, ale nevadí“zasměje se a já s ním.
„Uvidíš ji za pár měsíců a dokonce skoro za 6 a něco ji budeš držet v náruči“
„Proč myslíš že to bude holka?“zajímá se.
„Nemáme v rodině žádné kluky takže to tipuju podle toho a pak je taky možný že budeme mít dvojčata“usměju se na něj.
„Děláš si srandu, že jo?“
„Ne proč? Moje babička je z dvojčat a podle toho bych měla mít dvojčata já“ pokrčím jen pobaveně rameny.
„Doufám, ale že se dočkám kluka, protože samý holky bych nepřežil“zakroutí hlavou a to už nám donesou jídlo, takže se hned pustíme do něj.
Jen co si strčím do pusy první hranolku, začne mi vibrovat v kapse mobil. Zapomněla jsem, že jsem si nezapnula zvuk, když jsem skončila ve škole.
„Prosím Hanychová“ představím se, když přijmu hovor a neznámým číslem.
„Dobrý den paní Hanychová, tady ředitelka ze školky Kostičková“
„Anička? Co se ji stalo?“zeptám se a v tu chvíli přestane i Marek jíst.
„Paní Hanychová, je mi to líto, že vám to musím říct, ale vaše sestra utekla. Volali jsme už policii, která sem už jede mohla by jste prosím přijet taky?“
„Za chvilku tam budeme, děkuju“řeknu a zaklapnu rozklepanýma rukama mobil.
„Co se stalo?“
„Anička utekla ze školky.“