Dohodnutý sňatek 35

Anotace: Delší část...

Po novém roce se hned všichni učitelé pustí do zkoušení, písemek a hlavně probírání nových látek na maturitu, protože ta se blíží neuvěřitelně rychle. Aničce, která mě zná už nějaké ty roky, vůbec nepřijde divné, že se učím do noci, nemám moc času a náladu. Zatím co ona to chápe, Marek ne. Takže skoro každodenní hádky, už kvůli mé škole nebo jeho práci, jsou na denním pořádku.
Začátkem února, kdy mě čeká prohlídna a zároveň i ultrazvuk, se vydá na kontrolu Marek semnou, protože jak řekl, nemůže si nechat ujít vidět své dítě.
„Vypadáš nádherně“pochválí mě hned Marek jenom co se objevím v jídelně, kam se jdu na snídat.
„Myslíš i s tímhle?“zeptám se se smíchem a pohladím svoje teď už trochu větší bříško. Není divu, když jsem v 5 měsíci a díky jeho péči a taky Martiny s Terezky, mám místo plochého bříška, už bříško trochu víc vystouplé a začíná se kulatit.
„Bez toho by to nebylo ono“ujistí mě.
„Myslíš, že nám dneska řekne už pohlaví? Docela bych to už ráda věděla.“pokrčím rameny a posadím se vedle něj.
„Doufám, že jo, ale vsadím se s tebou, že to bude kluk“usměje se na mě a podá mi hned hrnek s čajem.
„Ne, holka“zakroutím hlavou.
„Zase se hádáte?“ozve se Aniččin hlas ze schodů.
„My se nehádáme, jen si povídáme“ vyvede ji z omylu Marek.
„Aha. Ségra, chtěla jsem se zeptat jestli bych mohla chodit do jednoho kroužku..“ obrátí se na mě.
„Proč bys nemohla? A o jaký kroužek se jedná?“
„Jen o takové tancování“pokrčí rameny.
„Ve školce?“zajímá se Marek.
„Ne na kulturním domě“zakroutí hlavou hned.
„A kdy?“
„No to se ještě neví, ale mohla bych?“
„Víš co? Promluvíme si o tom večer, ale určitě bys mohla.“usměje se na ni Marek „jen nám, ale musíš říct kdy ať víme“
„Super!!“zajásá hned Anička.
„No měli bychom asi jet“řekne Marek jen co se podívá na hodinky.
„Marku, vždyť jsem se ani nedotkla snídaně!!“zaprotestuju hned, ale to už se i Anička rozběhne beze slova do haly.
„Nemůžu zato, že vstáváš pozdě“pokrčí jen pobaveně rameny a vydá se za sestrou. Popadnu alespoň jablko a rychle do sebe hodím alespoň trochu čaje a rozběhnu se za nimi.
„Podáš mi prosím tě kabát?“zeptám se Marka, když si zapnu kozačky a on mé přání hned vyplní a dokonce mi do něj pomůže.
„Zavezete mě do školky?“zeptá se Anička a vyběhne ze dveří.
„Určitě, tak si běž sednou“řekne Marek a ona se hned rozběhne k autu, které Marek na dálku otevře.
„Cestou zpátky se zastavíme na snídani“usměje se na mě Marek a já si kousnu do jablka.
„V pohodě budu ráda, když budu brzo doma.“řeknu a vydám se za Aničkou, která už sedí v autě.
„Martina pro tebe přijde dřív dneska.“řeknu ji a zapnu si pás.
„Super.“řekne radostně a když si k nám sedne Marek vydáme se ke školce, kde si vystoupí Anička a rozběhne se dovnitř, protože venku ještě není nějak moc teplo a pak se rozjedeme na druhou stranu.

„Tak paní Hanychová, pojďte dál“vyzve nás sestřička, která vykoukne ze dveří ordinace „Dobrý den, vidím, že si vedete i manžela“usměje se na Marka, který mě hned popadne za ruku a vydáme se dovnitř.
Na monitor, který ukazuje naše maličké se díváme jako dvě mumie a Marek mě celou tu dobu držel pevně za ruku, jako by se bál, že se mu všechno jen zdá.
„Paní Hanychová, něco bych vám měla říct“ řekne doktorka a zadívá se na monitor.
„Co..co se děje?“vyděsím se a stisknu Markovi víc ruku.
„Nebudete mít jedno miminko, ale vypadá to, že budete mít dvojčátka“ usměje se na mě.
„Dvojčata?“zopakuju po ni a ona přikývne. Panebože, co budu dělat? Dvě děti nezvládnu!! napadne mě hned.
„Chcete vědět pohlaví?“zeptá se nás a já jen stále zmateně a šokovaně přikývnu. „sice to ještě moc poznat nejde, ale vsadím se s vámi, že budete mít páreček. Holčičku a kluka. Měli by jste začít vybírat jména“řekne s úsměvem a podá mi ubrousky, abych si utřela bříško, na kterém je gel.
„Takže budeme mít dvě děti, holku a kluka. No myslím Niky, že jsme oba vyhrály“ usměje se na mě Marek.
„Vyhrály? Co jste vyhrály?“nechápe doktorka.
„Stále se hádáme, jestli budeme mít holku nebo kluka a nakonec budeme mít oboje“ vysvětlí Marek doktorce a pomůže mi sednou.
„Vidíte, máte štěstí. Takže, paní Hanychová, říkala jste že teď budete maturovat že? Tak bych doporučovala zařídit individuální plán ve škole a byla bych ráda, kdyby jste na sebe dávala větší pozor. Odpočívala, nestresovala se, úplný klid“
„Vždyť jsem v klidu furt“pokrčím rameny a hodím varovný pohled na Marka, který chce asi něco říct.
„Dobře, ale teď bude potřeba ještě větší. Takže na kontrolu zase za měsíc a pokud by se něco stalo, tak mi zavolejte ano?“řekne a poslední větu spíše adresovala Markovi než mě, který vedle mě hned přikývne.
„Co myslíte, že by se stalo?“zeptám se starostlivě a nechám si pomoct do kabátu od Marka.
„Všechno je možné, ale kdyby náhodou tady je moje číslo na mobil a zavolejte“ řekne a strčí Markovi papírek s číslem na mobil.
„Děkujeme a na shledanou“rozloučíme se s ní a vyjdeme do čekárny, která se během toho, co jsme byli uvnitř naplnila. Hned vypadnu ven, aniž bych něco řekla, vypadnu ven, kde se opřu o naše auto a zhluboka se nadechnu.
„Niky, jsi v pořádku?“zeptá se mě Marek jen co se objeví vedle mě.
„Jo jen, nemůžu uvěřit tomu, že budeme mít dvojčata. Jak to zvládnu? Dvě děti?! Vždyť já se neumím skoro postarat o sestru! A o vlastní děti to bude horší! Marku, co když to nezvládnu?“ podívám se na něj se slzami v očích.
„Zvládneme to spolu. Jsme na to dva, s Aničkou, která ti určitě bude pomáhat tři. Navíc kdybys potřebovala můžeme zavolat Val, která ti určitě ráda pomůže. Ale Niky, tohle zvládneme ano? My to zvládneme spolu, vždyť jsou to naše děti.“usměje se na mě.
„Naše děti..to zní divně“zasměju se.
„Víš co? Vezmu tě někam, kde se ti určitě bude líbit“řekne mi tajemně.

Měl pravdu. Vzal mě někam, kde se mi moc líbilo. Vzal mě totiž do dětského obchodu, který byl věnován maminkám a hlavně dětem. Bylo tam všechno. Kočárky, postýlky, různé hračky, oblečení..
„Co tu budeme dělat?“zeptám se Marka.
„Nakupovat.“usměje se na mě a popadne za ruku.
„Vždyť máme spoustu času“řeknu, ale jakmile se ocitnu před oblečení, hned jde čas stranou.
„Podívej na to! To je nádherné!“řeknu nadšeně a ukážu Markovi komplet, který se skládá z čepičky, dupaček, svetříku, ponožek a dokonce i pletených bačkůrek.
„To je. Klidně to vezmi pokud chceš“nabídne mi hned.
„Ne to ne“zakroutím hlavou, ale pak neodolám a vezmu to dvakrát. Jednou v růžové barvičce a druhé v modré, přece jen budeme mít dvojčátka, tak všechno musí být dvakrát...
„Pojď projdeme to tu“usměje se na mě. Vezme košík s dvěma komplety, mě za ruku a táhne mě dál. Projdeme všechno, kdy Markovi do košíku přidám ještě pár věci a nakonec se zastavíme i u kočárků.
Marek měl pravdu, že se mi tu líbilo. Taky to šlo vidět, protože když jsme přišli k pokladně, měli jsme pár oblečení a i hračky.
„Děkujeme za nákup, doufám, že přijdete znovu“usměje se na nás prodavačka a podá mi tašky, kam všechno naskládala. Zatím co Marek všechno zaplatí.

„Měli bychom asi začít přemýšlet o jméně, které jim dáme“řekne Marek večer, když ke mně skočí do postele.
„Asi jo“ přikývnu s úsměvem.
„Tak jo, já bych navrhoval pro kluka třeba...“řekne a zamyslí se, čímž mě rozesměje ještě víc.
„Marku, jméno pro našeho syna je snad jasné ne?“usměju se na něj.
„Jo a jaký?“zeptá se nechápavě.
„Marek, po tobě.“vysvětlím mu.
„Nechci, aby se náš syn jmenoval po mě. Je to divný“ řekne hned.
„Není právě. Bude to Marek a hotovo“usměju se na něj a pohledem, který na něj hodím, mu naznačím, že už semnou nehne.
„Můžu?“strčí hlavu dovnitř Anička.
„Jasně pojď“vyzvu ji hned a docela se mi i uleví, protože přestaneme mluvit o jménách pro naše děti.
„Tak co ten kroužek?“zeptá se ji rovnou Marek, protože je nám jasné, proč přišla.
„Takže můžu chodit?“zeptá se otázkou, což já přímo nesnáším, ale teď mi to nevadí nějak.
„Můžeš, ale řekni nám o co se jedná“ řeknu a Aničce se rozzáří hned oči.
„O tancování, chodilo by se na kulturní dům a je to každý pátek v 6 prý“
„Dobře, to půjde stíhat. A kdy začínáme a kolik to stojí?“zeptá se Marek.
„Tento pátek a kolik to stojí nevím, ale chodí tam i Hanička, která bydlí vedle tak se můžete zeptat její maminky“ navrhne nám.
„Dobře tak já se ji zeptám, ale teď by sis měla jít lehnout ať zítra vstaneš do školky“
„No jo furt“řekne naštvaně. „tak dobrou noc“popřeje nám.
„Dobrou noc“popřejeme ji oba dva s Markem. Anička hned vstane a odejde a my si po chvilce taky lehneme, protože to byl celkem náročný den a já jsem unavená jako miminko.

Do školy mě veze zase Martina, protože mi Marek zakázal cestovat autobusem a já vůbec nechápu proč!? Takže si dám sraz s Terčou před školou, kam dá dobrá duše přiběhne jen pár minut po tom, co mě tam nechá Martina samotnou.
„Ahoj, no kde jsi?“zasměju se.
„Ty...ty..ani na mě..nemluv!“řekne udýchaně.
„Sorry no, ale já tě nenutila běžet od nádraží až sem“ řeknu na svou obranu.
„Fajn, ale tak povídej, co to bude až to bude? Už to víš?“ zeptá se a mě je jasné na co se ptá. Pohlaví dítěte, tedy dětí.
„Páreček, holka a kluk“
„Dvojčata?!“vyděsí se.
„Taky jsem z toho byla vedle.“přiznám se „ale moc se na to těším. Vždyť já budu mamina chápeš to?“
„Ne a ani nechci“zakroutí hlavou „ne chápu, musí to být skvělý pocit“
„Je, přímo nádhernej“ujistím ji.
„Hele pojď jdeme do školy nebo tu zmrzneme“řekne hned a společně se tam vydáme. Bohužel první hodina je tělocvik, takže se hned převléknu do tepláků a jdu společně se všemi ostatními holkami do tělocvičny.
„Dobrý den třído, Hanychová co tu chcete?!“zařve na mě učitelka jen co mě uvidí stát vedle Terči.
„Mám dvě hodiny těláku ne?“řeknu jen.
„Ve vašem stavu?! Sednou na lavičku a jen sedět!“poručí mi a já se vydám udělat to co mi poručila. Sednou na lavičku a sedět. Bohužel na ostatní holky není tak hodná jako na mě, protože je prohání jen co to jde a vůbec ji nezajímá, že už holky nemůžou..
„Paní učitelko, tak já se půjdu alespoň převléct“řeknu ji, když mě to tam přestane bavit a dostanu chuť na sušenky, což bych si mohla koupit zároveň s tím, jak půjdu do šaten.
„Dobře, ale hned se vraťte!“řekne mi a dál mi nevěnuje pozornost. Jen přikývnu, popadnu klíč od šaten a vyjdu z tělocvičny. Jen co za sebou zavřu dveře, nevím proč a ani nevím jak, ale zatočí se mi hlava a já jsem v momentě na zemi, bohužel při plném vědomí.
„Au!!“vykřiknu a položím ruce na břicho, ve kterém mě teď začne divně bolet a píchat. Vůbec nevím co se děje, vůbec nic nechápu a začínám dostávat strach.
„Ježíši co se děje?!“uslyším výkřik učitelky a běh ostatních holek z tělocvičny.
„Já nevím...něco se děje a já nevím co!“řeknu zoufale. „strašně to bolí! Něco není v pořádku, moje děti!!“
„Niky, to bude dobrý!“přiklekne si ke mně hned Terča a chytí za ruku.
„Nebude..strašně to bolí!!“zakřičím.
„Zavolejte záchranku!!“slyším někoho vykřiknou, ale ten hlas nemůžu poznat.

„Co se stalo?“ptá se mě moje paní doktorka, které na mou žádost Terča zavolala a která hned přijela do nemocnice za mnou.
„Nevím, vůbec nic nevím“řeknu zoufale z lehátka, na které mě zrovna vezou do nemocnice.
„Dobře, postarám se o tebe“slíbí mi a to už se ocitnu přímo v nemocnici, kde mě zavezou hned na jeden z pokojů a opatrně mě na něj položí.
„Tak povídej co se stalo?“vyzve mě doktorka.
„Nevím šla jsem z těláku se převléct a zatočila se mi hlava a pak jsem spadla. Od té doby mě furt bolí břicho a mám divný bolesti! Co se děje? Co je s dětmi?!“
„Niky, uklidni se! Musím tě prohlídnou!“řekne mi doktorka.
„Kde je Marek? Chci ho tady!“obrátím se pak na Terču, která sedí hned vedle mě a celou tu dobu mě drží za ruku.
„Má vyplej mobil, nemůžu se mu dovolat, ale budu to furt zkoušet“slíbí mi.
„Díky“poděkuju a na doktorky přání si vyhrnu triko, aby mi mohla udělat ultrazvuk, i když nechápu proč, když mi ho dělala ani ne před týdnem nebo kdy jsem to byla na kontrole.
„Takže,“řekne a podá mi ubrousky, abych si mohla bříško utřít. „Niky, tímhle ti zakazuji chodit do školy, dělat cokoliv a zároveň přikazuji, abys do porodu jen ležela v posteli a nechala se obskakovat a rozmazlovat!!“
„Cože?! Co tohle znamená?“nechápu
„Poslouchej, bojím se, nebo spíš myslím si, že bys mohla rodit dřív. Niky, podle všeho jsi v kritickém těhotenství, takže pokud nechceš přijít o ty drobky a to já doufám, že nechceš, tak mě budeš poslouchat jasný?!“
„Panebože...“řeknu jen vyděšeně.
„Zkusím zavolat Markovi“řekne Terča a rychle odejde z pokoje.
„Niky, nemusíš se děsit ničeho, jen jde o to, abys nerodila dřív než je nutné. Prostě budeš ty 4 měsíce doma, jen ležet a pokud jde o maturitu, nějak se ti to pokusím zařídit jako tvá doktorka.“
„O maturitu už mi nejde. Ale co bude s dětmi? Chci aby byli v pořádku..co to všechno mohlo zavinit?“
„Stres, všechno se to na tebe nahromadí a nejvíc to ovlivní dítě v tobě. Takže ležet, ležet a ležet!“
„Dobře“zašeptám jen a to už se znovu otevřou dveře a vejde Terča s mobilem v ruce. „dovolala jsem se Lukášovi, Markovýmu kamarádovi a ten mi slíbil, že se hned Marka sežene.“
„Díky, asi by ses měla vrátit, ať nemáš ve škole problém“
„Volala mi třídní, mám tu s tebou být dokud nepřijde Marek a zítra ji o všem informovat“ vysvětlí mi.
„Bezva. Fakt bezva.“řeknu jen.
„Niky, připojíme tě na monitory, které budou hlídat tebe i děti, a až přijde Marek, ať zamnou hned přijde ano? Budu na sesterně, teď ti sem pošlu dvě sestřičky, které ti pomůžou se převléct a pak tě napojí“
„Musím tu zůstat před noc?“zeptám se.
„Ano, raději si tě pohlídám. Neboj Marek tu může zůstat s tebou přes tu noc, zařídím to.“slíbí mi a odejde. Netrvá to dlouho a dovnitř vejdou dvě sestřičky a jedna mi nese rovnou i noční nemocniční košili, do které mi rovnou pomůže, zatím co druhá připravuje přístroj vedle postele.
„Takže paní Hanychová, teď vám dáme tenhle pás okolo bříška, který bude kontrolovat srdíčka vašich děti“
„Dobře“souhlasím a sednu si, aby mi jedna ze sestřiček mohla pás dát kolem bříška, zatím co druhá zapne přístroj.
„Tak a teď jen ležte a kdyby se něco dělo, tak zazvoňte“řekne a odejdou. Terča se hned posadí ke mně na postel a chytí za ruce.
„Dobře to dopadne neboj“snaží se mě uklidnit.
„Snad jo. Musím, chci tomu věřit, že ano. Stejně je to ironie osudu nemyslíš?“ zeptám se ji.
„Co myslíš?“nechápe Terča.
„Vdát se v 18 za kluka, kterého jsem neviděla několik let, a kterého jsem před tím nemilovala, ztratit matku, málem přijít o sestru, ztratit nejlepšího kamaráda, který mi tohle všechno způsobil. Začít se starat o sestru a škola jde stranou. Premiantka třídy skončila takhle. Těhotná, v nemocnici a dokonce i teď bez manžela, kterého bych teď potřebovala nejvíc!“řeknu a rozbrečím se.
„Niky, nesmíš to takhle brát! Vždyť jsi stále naše premiantka třídy, naše hvězda! Máš všechno o čem člověk jen sní! Máš manžela, kterej tě miluje a ty jeho, čekáš děti na které se oba těšíte! Máš sestru, která ti dělá radost! Máš všechno. Neplač“řekne a pevně mě k sobě přitiskne.
„V něčem máš pravdu“uznám po chvilce.
„V čem?“
„Že Marka miluju, i po tom, že jsme se nebrali z lásky“
„Tak vidíš. Niky, neplač, tak budeš mít furt ubrečený děti a já ti je jako jejich teta taky furt vozit nebudu!“řekne a já se tomu, i když to vůbec není směšné musím zasmát.

O chvilku později se otevřou s hlasitou ránou dveře od pokoje a dovnitř vejde naštvaný a zároveň vystrašený Marek a hned za ním Lukáš.
„Ahoj, zlatíčko, jak ti je? Copak jsi zase vyváděla?!“řekne hned jen co mě spatří a rozběhne se ke mně. Naštvanost z něj vyprchala v momentě jen co mě uviděl a vystřídala ho jen starost.
„Ahoj já nic“ zakroutím hlavou a hned se k němu pevně přitisknu.
„Necháme vás tu“vyklidí hned pole Terča s Lukášem, kteří hned odejdou a podle slov, které zachytím, tak na kávu!!!
„Co se stalo?“zeptá se hned, jen co se zavřou dveře Marek.
„Spadla jsem a skončila tady.“ pokrčím rameny, ale jakmile uvidím jeho pohled je mi jasné, že musím s pravdou ven.
„Prostě se mi zatočila hlava, spadla jsem a skončila tady. Terča zavolala ze záchranky moji doktorku a...máš jít za ní“řeknu protože nevím jak to sama dokončit.
„To nebude třeba, jsem tady.“ozve se za Markem její hlas. „takže Nikča musí až do porotu ležet a jen odpočívat, má zákaz chodit do školy a stresovat se! Jinak může o miminka přijít nebo porodit předčasně“
„Postarám se o ni, ale ovšem s tou její školou to bude horší. S tím mě neposlechne“ vzdychne Marek po chvilce.
„Přeruším ji,“řeknu pevně a oba se na mě překvapeně podívají. „zůstanu doma celý 4 měsíce a maturitu si můžu dodělat později“
„Zkusíme to zařídit jinak, abys nic neztratila. To nech na mě“ řekne mi Marek a chytí za ruku, kterou mu hned pevně stisknu.
„Díky“poděkuju mu a on se na mě jen smutně, starostlivě usměje.

Dva měsíce utekly a začal duben. Duben, kdy bych se stresovala, zda udělám maturitu, duben, kdy bych nevěděla co bude dál, duben, kdy bych podávala přihlášku na vysokou a duben, dva měsíce před maturitou a mým porodem.
Začali jsme pomalu s Markem vytvářet dětský pokoj pro naše dvě dětičky, které se měli čím dál více k světu a taky to šlo poznat, protože už jsem měla místo bříška balón.
Anička, která začala chodit do tanečního kroužku mi každý pátek tančila v ložnici co nového se naučila a mě nejvíc mrzelo to, že neuvidím její první vystoupení, které se má konat za týden ve školce. Strašně ji to šlo.
Marek trávil v práci míň a míň času, jelikož se stále bál co se děje doma. Ale ty chvilky, kdy jsem byla doma jen s Martinou, nebo s Aničkou, jsem milovala už kvůli jednomu důvodu. Mohla jsem se podívat pokaždé do dětského pokoje, který jsme udělali hned vedle naší ložnice a pak taky jsem mohla jít ven na čerstvý vzduch. I když jsem mívala otevřené okno dokořán i s dveřmi, vzduch na zahradě nešel nahradit.
„Niky, vedu ti návštěvu“řekne mi Martina jednoho až příliš slunečného dne, který jsem se rozhodla strávit v ložnici jen s tabulkou čokoládu. Jelikož jsem s Martinou byla tak moc často, řekla jsem ji ať mi tyká, protože už mě štvalo když mi stále říkala paní Hanychová to a paní Hanychová tamto.
„Koho?“zeptám se a to už dovnitř strčí hlavu moje třídní učitelka!!
„Ahoj Nikolko, doufám, že neruším?“zeptá se s úsměvem a vejde dovnitř.
„Paní učitelko,“užasnu a najednou se zastydím. Nikdy mě neviděla jinak oblečenou než v riflích, sukni a teď tady sedím v teplácích a triku.
„Jak se ti daří? Vidím, že asi dobře co? Bříško rozte, ty jsi taky v pořádku“řekne a přisedne si ke mně na postel.
„Nepůjdeme dolů? Ať si můžete dát kávu nebo čaj?“nabídnu ji hned.
„Ne, ty máš ležet takže zůstaneme tady“zakroutí hlavou.
„Já bych těch pár minut na nohou určitě přežila“řeknu.
„Ne pěkně budeš ležet“řekne. „tak povídej, jak se ti daří? A co ti dva malí? Dívají ti zabrat?“
„Jsou to andílci, pokud nepočítám s tím, že mám křeče v nohou, bolesti zad tak v pohodě. Ale už bych tohle všechno chtěla mít za sebou a držet je v náručí“usměju se na ni a ona mi hned úsměv obětuje.
„Niky, mluvila jsem včera s paní ředitelkou a mám pro tebe dobrou zprávu“
„Jakou?“
„Po domluvě jsme si řekli, že tě necháme udělat maturitu, ovšem pod jednou podmínkou“řekne vážně a já mám pocit, že se teď na mě usmálo štěstí.
„Pod jakou?“
„Že se nebudeš nervovat a neporodíš nám tam“
„Pokusím se“slíbím ji to. Panebože, budu maturovat, budu dělat maturitu jako ostatní!! Ježíši, takový štěstí, budu mít maturitu a nemusím se stresovat po porodu...vlastně...budu se stresovat teď..
„Takže Niky, budu se na tebe těšit za týden, kdy budeš dělat písemné, protože teď už by jsi to nestihla a pak v červnu, hned ten první týden kdy budeš dělat ústní. Doufám, že to Marek přežije a nezastřelí mě. Niky, už musím jít končí mi hodinová přestávka, ale jsem moc ráda, že jsem tě viděla. Lež dojdu sama ven“řekne hned, když se zvednu, že ji půjdu vyprovodit.
„Paní učitelko“zadržím ji ve dveřích a ona se na mě hned otočí „děkuju“
„Nemáš za co“usměje se na mě a pak vyjde na chodbu. Zavře za sebou dveře a pak už jen slyším jak odchází.