Em...

Anotace: takový menší pokus o napsání knížky a něčeho, co by se hezky četlo...malá ukázka

Scházeli jsme se tajně a beze svědků. První setkání mi v srdci zůstane navěky. Vracela jsem se z městečka zpět na naši farmu, všude kolem mě rostly kopretiny a já jim neodolala. Začala jsem je trhat. Ani nevím jak dlouho jsem tam byla, začínalo zapadat Slunce, v tom jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Rychle jsem se otočila, přitom mi vypadly všechny kopretiny z náruče. Byl to on, stál ukrytý ve stínu lípy na druhé straně cesty, absolutně nehybný jako socha. Všiml si, že jsem ho zpozorovala, zvedl ruku na pozdrav. Proti své vůli jsem se začala červenat, vítr mi čechral vlasy a nesl ke mně jeho vůni, do které jsem se okamžitě zamilovala a přála jsem si pamatovat si ji na věky.
Vypadal, že také neví co dělat. Přesto udělal první váhavý krok směrem ke mně, pak další. Těžká vůně kopretin pronikala každým mým údem, zapadající slunce hladilo mou tvář a lehký vánek vyvolával šum. Znělo to jako symfonie pro nás dva, v ten okamžik jsme se stali partnery.
,,Neměl jsem šanci se vám představit slečno. Jmenuji se William.“ Sundal klobouk z hlavy a napřáhl ke mně ruku. Bez váhání jsem ji uchopila do své.
,,Těší mě, že vás poznávám. Prosím, říkejte mi Em.“
,,Pak vy mě Em, musíte říkat Williame. Souhlasíte?“ V tu chvíli jsem byla schopná souhlasit naprosto se vším, co by po mě chtěl či žádal.
,,Souhlasím.“ Nechala jsem svou ruku v té jeho, byla teplá a nějakým zvláštním způsobem zahřívala i mou duši. Najednou jsem věděla, co znamená slovo bezpečí. V ten moment jsem se poprvé v životě nebála svého otce, začala jsem se bát o Willa.
,,Smím vás doprovodit domů?“
,,Ano.“
Sledoval nesměle každý můj pohyb, každé zavlnění mých modrých šatů. Vnímala jsem jeho dech, věděla jsem, že si můj profil vrývá do paměti, teplo jeho lásky se obalovalo okolo mého těla. Nestrhávalo mě sebou, jen se setkávalo s tím mým, dodávalo mé auře nové světlo. Šli jsme beze slov.
Naše ruce se náhodně dotkly jedna druhé, zasáhl mě amorův šíp takovou silou, až jsem zalapala po dechu. Cítil to samé, věděla jsem to naprosto jistě. Stal se mým zrcadlem, v jeho očích jsem se odrážela já a on v těch mých.
,,Promiňte Em…“Začervenal se jako školák.
,, Ale mě to nevadilo.“Usmála jsem se nesměle a nechala větu vyznít do ticha, nechala jsem ji zapůsobit na každý úd jeho těla. Spokojeně jsem pozorovala, jak se v něm rozlévá ten zvláštní pocit, co ve mně.
Otočil se ke mně, jeho oči plály plamenem, který jsem neznala. Natáhl ke mně ruku.
,, Smím?“ Bylo tak nádherné, jak se ke mně choval, cítila jsem se přitom bezpečně.
,, Myslím, že ano.“
Vzal mou ruku pomalu do své. Byla jsem si jistá, že tohle dělá poprvé. Bylo to pro mě neskutečně nové, vzrušující. Snažila jsem se dýchat, ale nemohla jsem, uvěznil mě svým pohledem. Jen jsme tam tak stáli na té polní cestě, drželi se za ruku a četli v očích toho druhého.
,, EM!“ Neskutečně jsem se lekla, vytrhl rychle svou ruku a já se najednou cítila o něco ošizená. Jenže na to mi moc nezbyl čas, protože směrem k nám klusal na koni můj otec s puškou v sedle. Vykláněl se ze sedla, věděla jsem co to znamená, buď naskočím hned na jeho koně nebo ztropí scénu před ním.
,,Promiň, musím jít.“ Zašeptala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. To už otec napřahoval ruku, chytla jsem se jí a on mě vytáhl za sebe na koně. Hnal koně rychle pryč od Willa, kterého tam nechal stát v prachu. Už tehdy mi to mělo dojít, že to špatně dopadne. Ale právě v ten den jsem si byla jistá tím, že právě odteď bude život už jen lepší.