Až na dno (10 .kapitola)

Anotace: Když je všechno tak krásné, až z toho má člověk husí kůži ...

Alex se vracel pomalu. Jednak byl unavený, a jednak se mu ani nechtělo. No nic, pomyslel si, zas jedno odpoledne, které se zrovna moc nevyvedlo ... Kopce se mu před očima pomalu zvětšovaly a pláž dostávala konkrétní tvary. K jeho překvapení v malé zátoce kotvila Matteova loď. Alex víc zabral a prkno poskočilo po vodě jako šipka.
„Loď ahoj!“ křikl na palubu.
Seshora vykoukl Matteo a pomalu lezl dolů po žebříku do malého člunu. „Ahoj, ty blázne jeden,“ zabručel, když do člunu uložil jakýsi náklad a sedl si k veslům. „Pokoušíš osud? Potřebuješ od něj dostat po čumáku?“
Alex přijal výtku mlčky, protože si ji zasloužil. A taky se mu nechtělo vysvětlovat, co ho vyhnalo na širé moře.
„Co tady vlastně děláte? A co to vezete?“ zeptal se.
„Coby. Nějaké jídlo. Pipovi a Nadine přijde určitě vhod. A tobě taky. Mám tu ryby, můžem´ udělat oheň a upéct si je.“
Alex se málem převrátil i s prknem. Opatrně se ujistil, jestli se náhodou nepřeslechl: „Nadine je ještě tady?“
Matteo se jen uchechtl: „No jestli vidím dobře, tak hraje s Pipem na pláži fotbal.“ Matteo viděl jako ostříž, takže další diskuze byla zbytečná. Pokud Nadine viděl, byla tam.
„Sakra,“ praštil Alex dlaní do prkna, „co mám dělat?“
Zvedl k staříkovi oči a Matteo pochopil, že Alex je opravdu v úzkých. Zavrtěl hlavou. „Teda, není mi jasné, který z vás dvou se toho druhého bojí víc,“ poznamenal. „Co máš dělat? Moh´ bys prostě kápnout božskou. Stejně jednou budeš muset a zdržovačky ti nebudou nic platný.“
Alexovi se v očích objevila panika. Tak přesně tuhle variantu zamítl jako první.
„Počkám na lodi.“
Matteo se důrazně naklonil přes bok loďky: „Alessandro, co se proboha děje? Vždyť se chováš jako malý kluk. Poplav tam a dej věcem volný průběh, ono to nějak dopadne. Říkej si, že jestli to celé vybouchne, tak je líp, když to bude hned zkraje, ne?“
Alex se na Mattea díval bez jakéhokoli výrazu. Jeho argumenty zněly rozumně a taky rozumné byly. Jenže kdo se kdy v podobné situaci řídí rozumem? Za ty měsíce od úrazu se naučil zvládat všechno, co k životu bez nohou patřilo. Teda, aspoň si myslel, že všechno. Ovšem jak se zdá, tuhle kapitolu se bude muset naučit bez přípravy rovnou za pochodu. Neochotně znovu zabral pažemi a nasměroval surf k pevnině.
„Pašák!“ houkl za ním Matteo a opřel se do vesel.
K pláži dorazili současně. Pipo jim letěl naproti s nadšeným řevem, Nadine šla váhavě za ním.
„Bože, děvče, až se mi z tebe srdce zastavilo,“ vítal se s ní Matteo. Alex sebral odvahu a podíval se na ni taky. Musel dát Pipovu strýci za pravdu – i jemu udělalo srdce přemet. Nadine se ozdobila čelenkou z mušlí a lastur, z níž padaly další šňůry plné mořských ozdob a proplétaly se jí s vlasy. Stejně měla ozdobený i krk a boky.
Matteo ji obdivně obcházel a žertoval: „Tedy ... to je hezké, že tě tatínek Poseidon pustil za námi na břeh.“
Nadine sklopila oči a zrudla. Ne kvůli tomu, co říkal Matteo, ale kvůli tomu, co říkaly Alexovy oči. Chvatně ze sebe strhala všechny své „šperky“, které s Pipem vyrobili: „Půjdu si trochu zaplavat,“ špitla a vklouzla do vody. Pipo hned skočil za ní a začal po ní cákat.
„Víte co, vy dva?“ houkl na ně Matteo. „Co kdybyste zaplavali k lodi a vzali sůl a koření? Já na to úplně zapomněl. Teda, jestli chcete jíst,“ dodal významně. O chvíli později se díval, jak se Pipo s Nadine bok po boku vzdalují od břehu a otočil se na Alexe: „Dal jsem ti šanci zas kličkovat, ale ať mě čert, jestli vím, proč to dělám.“
Alex jen cosi nesrozumitelně zahučel. Jakmile si byl jistý, že nic nehrozí, vysoukal se z neoprenu. Vytáhl na souš prkno, návlek hodil na ně, a na silných pažích se několikrát nadzvedl, aby se dostal dál od vody. Sice dnes s Pipem zkoušeli zvedací zařízení, které mu mohlo usnadnit cestu od vody do auta, ale na podobný luxus teď nebyl čas. Došmátral se po kolenou k džípu a vylezl do kabiny. Matteo rozkládal koš s jídlem a sbíral chrastí na oheň, jenže tohle všechno šlo mimo Alexe. Serval ze sebe plavky, natáhl spodky a kalhoty. Panebože, drmolil v duchu, dej ať to stihnu. Stáhl ochranné návleky a kriticky zkontroloval pahýly nohou. Díkybohu, suché a čisté, ulevilo se mu. Zpod hromady zmuchlaných ručníků a šatů na zadním sedadle vytáhl protézy. Měl je na místě rychlostí blesku a s úlevou pozoroval, jak se dávají na povel do pohybu. Opřel se a vydechl. Měl pocit, že za uplynulých deset minut to udělal poprvé.
Ne zrovna elegantně vystoupil a přitáhl k autu prkno i návlek s ploutví, který na písku vypadal jako kůže stažená z velryby. Alex si připadal podobně – jako velryba stažená z kůže. Díval se, jak Nadine s Pipem s každým tempem ukrajují vzdálenost ke břehu. Oba plavali výborně a on si až po chvíli uvědomil, že se sám pro sebe usmívá.
S povzdechem se odvrátil a šel se posadit k ohni. „Done Matteo, já na tohle fakt nemám nervy.“
Stařík se suše zasmál: „Ještě jsem neslyšel, že by v těchhle záležitostech byly zapotřebí nervy. Jiný věci, to jo, ale nervy...?“ V předstíraném údivu vytáhl obočí.
Alex spolkl odpověď, protože Pipo a Nadine už byli nadoslech. Kluk hrdě předal náklad a Matteo vykuchané ryby osolil a posypal kořením. Od moře slabě foukalo, oni opékali a většinou – kromě Pipa - mlčeli.
„Když se tak na tebe koukám, holka,“ oslovil Matteo Nadine, když už jedli, „ty jsi někde od moře, viď? I podle řeči bych řekl – mluvíš výborně, ale nějaký přízvuk tam je.“
Nadine se přikrčila jako kočka, kterou přistihli ve spíži na smetaně, a vypadala vylekaně.
„No, no,“ chlácholil ji Matteo, „nevyzvídám, jen tak povídám. Koneckonců, každý má nějaké tajemství. Na tom není nic špatnýho.“
Nadine i Alex hleděli do ohně a neříkali nic. Oba mysleli v duchu na svá vlastní tajemství a oba se cítili pod psa.