Intermezzo - 3.díl

Anotace: Skutečnost nebo sen?...

„Hloupá škola, hloupá učitelka, všichni jsou hloupí!“
S těmito slovy se Nick vřítil do kuchyně, na chvíli se zarazil, pak odběhl do svého pokoje a hlasitě bouchl dveřmi. Jane se za ním s údivem obrátila od sporáku.
Pořád to bylo stejné, jako když jej sem před půl rokem přivezla. Když jí ho doktor předával, netušila, že to všechno bude tak těžké. Sama děti nemohla mít, a i když byla učitelkou a měla jich na starosti spoustu, neměla vůbec představu, co si s ním počne. Stále se snažila najít ten nejlepší způsob, jak pofoukat jeho bolavou dětskou duši.
„Tak, tady ho máte, kluka tvrdohlavého, nemluví s námi, nechce vůbec jíst, možná by to chtělo
nějakého psychologa. To víte, ztráta rodičů v tak raném věku…“ dodal tiše.
Ihned tuto myšlenku zavrhla, byli s Bobem přesvědčeni, že to všechno zvládnou sami.
Jackův dům v Minneapolis zatím pronajali, než bude chlapec plnoletý. Protože byl její bratr velmi úspěšným právníkem, součástí dědictví se stal i dosti velký obnos peněz, ty byly prozatím uloženy v bance.
Povzdechla a zamířila za synovcem do pokoje. Seděl na posteli a zarputile se díval před sebe.
„Nicku, zlatíčko, prozradíš mi, co se stalo?“ začala konějšivě a přisedla si k němu. Pohrdavě trhnul rameny, utřel si nos a řekl zlostně.
„Všichni se mi smějí, říkají mi Frankenstein, Frankie, co hraje na housle. Už tam nechci jít, housle jsou hloupé, a stejně už žádné nemám, rozbili mi je…a do školy už taky nepůjdu!“

Pohladila jej a zadívala se na jeho velkou jizvu, na níž ještě byly dosti patrné pozůstatky po šití.
Zvedla se a z Bobovy skříně přinesla tmavě modrou kšiltovku, kterou kdysi vyhrál na nějakých automobilových závodech.
„Na, tady máš, nasaď si ji, když to schováš, nebudou se ti smát. Máš pravdu, všichni co se ti posmívají, jsou opravdu hloupí, bude to dobré, uvidíš…pokud budeš chtít, v mé třídě se uvolnilo místo, a můžeš znovu začít hrát na klavír, ten s sebou nikam nosit nemusíš…“
Byla nadmíru spokojená, protože se poprvé po tak dlouhé době usmál. Upravil si čepici, kšilt obrátil dozadu a zadíval se na ni těma nádhernýma velkýma šedozelenýma očima, lemovanýma dlouhými tmavými řasami, jaké měl její bratr.
„Teto? A když to budu mít schovaný, bude mě pak chtít nějaká holka?“
Překvapeně zvedla obočí, ale pak se rozesmála.
„Cože? A není to nějak příliš brzy, mladý muži? Ale to víš, že bude, někdy na vzhledu nezáleží,
ale na tom, jaký člověk ve skutečnosti je a co umí. A mimochodem, jsi kluk jako cumel, co nám je po nějaké hloupé jizvě, hm? A teď už utíkej, umýt si ruce, za chvíli budeme večeřet!“…
………………………………………………………………………………………………………………………..

Čas běžel dál, bydlel v Richmondu skoro tři roky a hraní na klavír mu docela šlo. Sice ne nějak zázračně, i když jej to už odmalička učila jeho máma, ale bavilo ho to. Ve škole si už všichni na něj celkem zvykli, bez čepice ale vůbec nevykoukl na ulici, stala se jeho neodmyslitelnou součástí. Ke svým vrstevníkům se ale díky svým předešlým zkušenostem choval odměřeně, i když už dávno změnili svůj názor a spíše bojovali o jeho přízeň.
Nade všemi ale zvítězil černošský chlapec Jimmy Hawkins, stali se z nich nerozluční kamarádi. Vypadalo to, že Nickův život konečně začal být navzdory hořkému osudu pro něj docela přijatelným.
A tenkrát v noci se mu poprvé o ní zdálo…nebo to snad nebyl sen?
Otevřeným oknem tehdy vnikl do jeho pokoje svěží vánek a měsíc právě vyšel z mraků. Konečně ho přemohla dřímota a najednou ji uviděl… stála u jeho postele, krásná průsvitná dívka s dlouhými medovými vlasy a oříškovýma očima, oblečená v těch divných starých šatech, a usmívala se na něj. Když k ní vztáhl ruku, rty se jí pohnuly, jako by mu chtěla něco říct, ale pak zklamaně pokývla rameny, smutně povzdechla a vždy se rozplynula, jako ranní mlha nad jezerem…nikomu to nikdy neřekl, tak se to opakovalo po celý rok. Jednou ale čekal marně.
Už se neobjevila.
Pár týdnů mu to vrtalo hlavou, zpočátku se mu po ní stýskalo, ale nakonec na to docela zapomněl.
Až po dvou letech, přesně dvacátého dubna, se v noci stalo něco divného. Ten den mu bylo sedmnáct let. Zrovna se vrátil z oslavy od kamaráda, svalil se unaveně na postel a přemýšlel o prožitém večeru. Bylo tam i pár docela hezkých dívek, teta měla tenkrát pravdu, kroužily kolem něj, jako vosy. Protože uměl zahrát skoro všechny současné hity, neustále byl v jejich obležení. Stály u něj, zasněně opřené o klavír, stačilo si jen vybrat, ale nějak zatím mezi nimi nenašel tu pravou. Vždy jej odradila myšlenka na to, jak by asi zareagovaly, kdyby si před nimi sundal čepici…

Všiml si, že se záclona na okně mírně nadzvedla, jako by se venku rozfoukal vítr. Najednou to uslyšel, ty divné rozladěné tóny, hrály známý old time, který občas slyšel v rádiu u strejdy Boba v garáži…Moon river. Nejdříve si myslel, že je to teta Jane, ale znělo to odněkud shora, z půdy…
Vzal si baterku a tiše vyklouzl z pokoje. Když zjistil, že teta se strýcem už spí, za chvíli už zvědavě stoupal po schodech nahoru. Opatrně sáhl na kliku u dveří, vedoucích na půdu a vešel dovnitř, dřevěná podlaha pod jeho nohama trochu zavrzala a najednou hudba ustala. Rozhlédl se kolem sebe a posvítil si baterkou, pak ho uviděl. Nikdy tady nechodil, vždy zde bývalo zamčeno, netušil, že se tam ukrývá něco takového…starý klavír, krásně vyřezávaný a hodně zaprášený. Řezby na něm znázorňovaly motivy z řecké mytologie, na průčelí byl úžasný reliéf Orfea a Euridiky, jejichž smutný příběh znal z knížky. Na horní desce ležely dosti zažloutlé noty. Vzal je do ruky a udivilo ho, že jsou celé postříkané tmavými skvrnami, někde uprostřed z nich vykukoval kousek papíru. Rozevřel je a všiml si názvu skladby, která jím byla založená…Intermezzo…a pak jej obrátil.
Oči se mu náhle rozšířily překvapením, s úžasem se zadíval na tuší malovaný obrázek někoho, koho již dobře znal…