Že by přece jen láska? (13)

Anotace: pravda

Další den, když rodiče odjedou nakoupit, protože Tom musí dělat něco do práce a mě se popravdě nechce jít nakoupit ty jejich blbosti co si poručili, tak se radši vymluvím na to, že pomůžu Tomovi z prací, který mě ihned prokoukne a hned přiskočí s tím, že opravdu potřebuje mou pomoct.
„Brácha, s tou pomocí...nemyslel jsi to vážně, že ne?“ujistím se a brácha jen zakroutí hlavou, že ne. Jen se na něj s úlevou podívám a zapadnu do svého pokoje, kde počkám než uslyším bráchu, jak zavírá dveře od svého pokoje a pak opatrně a hlavně tiše otevřu dveře..teď je ten čas zjistit o co tu jde..co tu rodiče tají i s mým bratrem..potichu přejdu k rodičům do ložnice a natáhnu se pro jednu krabici, kterou mají zkovanou až nahoře na skříni a úplně vzadu, takže mi docela zabere chvilku než ji dostanu potichu dolů k sobě.
Bezva takže a teď už jen zjistit co mi rodiče tají, pomyslím si a s krabicí se posadím na postel. Je zalepená izolepou, ale to mi nevadí, opatrně izolepu oddělám a otevřu ji. To co v ní najdu mi vezme dech. Uvnitř jsou šaty, pár starších novin a pak úplně na spodku jsou ADOPČNÍ PAPÍRY!!! Hned se do nich začnu a když přestanu, cítím, jak mi po tváři stékají slzy..Panebože, tohle není možné...ne tohle ne!!! Tohle není možné, tohle je zlý sen, tohle se mi všechno jen zdá!!
„Ne!!!“vykřiknu a papíry odhodím. Naštvaně vezmu krabici a hodím s ní o zeď, ze které okamžitě vypadnou všechny věci, které v ní byli. Rozbrečím se a posadím se před postel, o kterou se opřu a naštvaně stáhnu z postele peřinu, se kterou taky hodím a tak nešťastně, že rozbiju vázu kterou mají rodiče na zemi.
„Saši, co se tu sakra děje?!“vpadne do pokoje Tomáš.
„Jak dlouho to víš?!“zeptám se ho. Tomáš se najednou zastaví, když spatří krabici ze které vypadli šaty, papíry a dokonce i adopční papíry.
„Bylo mi 6 let, když se to stalo, takže už od té doby, co jsi k nám přišla“ řekne a posadí se vedle mě.
„Proč jste mi to neřekli?“zašeptám.
„Byla jsi tehdy malá, měla jsi sotva 3 roky, když se to všechno stalo. Saši, rodiče ti chtěli říct pravdu, ale až na to budeš připravená, takhle jsi se to dozvědět neměla.“
„Co se stalo s mými rodiči?“
„Jeli jste na dovolenou, ty, tvá sestra, mamka a taťka, když jsme bourali a jen ty se sestrou jste se zachránili. Rodiče byli na místě mrtvý. Tvoje sestra byla převezena do nemocnice a my tě mezitím adoptovali, takže jsme vůbec netušili, že nějakou sestru máš. Rodiče, jen co se to dozvěděli, chtěli i jí, ale bylo pozdě. Adoptovala ji jiná rodina, která se hned přestěhovala.“
„Takže ta holka, co jsem viděla ve městě..“zašeptám a Tom jen přikývne.
„Ano, je to nejspíš tvoje sestra, dvojče“
„Panebože, Tome...co mám dělat? Dělat, že nic nevím? Dělat, že je všechno v pořádku?“zašeptám a podívám se na něj s očima plných slz.
„To asi nepůjde. Víš pravdu a to už asi nic nezmění, musíme to jen říct rodičům. Saši, jedno ty ale řeknu já ano? I když nejsi moje biologická sestra, nemáme v žilách stejnou krev, tak moje sestra budeš navždy!“
„Tome...mám tě ráda“zašeptám. Tom se na mě jen usměje a pořádně mě obejme.
„Saši, já tebe taky ty moje sestro praštěná“řekne a začne mě hladit po zádech. Panebože, proč?! Proč jsem jen strkala noc do těch věci, které jsem se neměla nikdy dozvědět?! Proč?!! proč mi tohle všechno nemohlo zůstat utajeno?! Proč jsem jen tak zvědavá a musela chtít vědět pravdu?! Proč?!!!
„Tome, já půjdu se projít, musím si to srovnat v hlavě“řeknu po chvilce, když pomůžu bráchovi uklidit ten nepořádek v ložnici. Můžu mu vůbec ještě říkat brácho? Můžu rodičům říkat mámo a táto?! Panebože..co teď?
„Běž, kdyby se rodiče vrátili, všechno jim řeknu“slíbí mi.
„Díky“řeknu a bez dalšího slova vyběhnu ven. Rozběhnu se na hřiště, kde vím, že teď tam nikdo nebude, takže budu mít klid a rovnou se posadím doprostřed hřiště, vytáhnu z kapse od riflí krabičku cigaret a jednu si zapálím.
Panebože, takže rodiče, kteří mě vychovávali nejsou mí pravý rodiče? Praví rodiče jsou už skoro 17 let mrtví a já to nevěděla, stejně tak jsem nevěděla o sestře..o mém dvojčeti, sestře, o které nevím nic, ani to, jak se jmenuje, kde bydlí nic...
Ale vždyť na tom nesejde, jestli jsou mí pravý nebo ne..prostě jsou mí rodiče, kteří mě mají rádi, kteří si mě vzali k sobě, když jsem všechno ztratila, kteří se o mě starali, dávali lásku...vždyť můžu být ráda za to, že je vůbec mám a že nevyrůstám v dětském domově, kde jsem byla pár dní po nehodě rodičů dána..mám takové štěstí, stejně jako moje sestra...nemám proč si stěžovat nebo ano?
Vždyť mám rodiče, bratra, kteří mě milují i když nejsem jejich pravá dcera a sestra..doufám, že takové štěstí měla i sestra s rodiči..bože, tak já nemám jen bratra, ale i sestru..vlastní sestru..panebože, asi bych ji měla najít..co měla?! Musím ji najít!!! vždyť je to moje sestra! Moje pravá sestra, takže ji musím najít! Ale co ji řeknu? Ahoj já jsem tvoje sestra? To asi těžko...co když ji její život vyhovuje? Co když ani pravdu o tom všem neví? Co když ji to neřekli? Co když si myslí, že její adoptivní rodiče jsou pravý? Když přijdu a všechno ji řeknu, nezničím jejich vztah? Panebože co teď? Mám být sobecká a chtít svou sestru jen pro sebe? Nebo chtít, aby byla šťastná a zapomenout, že ji mám?
Teď babo raď..co mám chtít? Sestru nebo její štěstí?
„Saši, co tu děláš?“ozve se nade mnou Erikův hlas po chvilce. Ležím v trávě a zírám na oblohu, která je teď krásně černá, což před chvilkou nebyla..nejspíš bude pršet..
„Ležím“usměju se na něj a opřu se o lokty.
„To vidím“zasměje se a posadí se vedle mě.
„Eriku, můžu ti něco říct?“zeptám se a on jen přikývne. Za chvilku ležíme vedle sebe, držíme se za ruce a já vykládám Erikovi celou pravdu.
O tom, kdo je ta holka do které jsem vrazila ve městě, proč mi byla tak podobná, o tom, jak jsem našla papír o mé adopci, o tom, jak mí praví rodiče jsou už 17 let mrtvý o všem..všechno mu řeknu a když skončím je mi najednou líp..
„A jak ti je po tom co víš pravdu?“ zeptá se Erik a úplně ignoruje první kapky, které začnou padat.
„Divně, připadá mi, jako by celý můj život byl jedna velká lež, ale jsem ráda, že znám pravdu a i když nejsou mí rodiče mí pravý rodiče, mám je tak ráda a Toma taky. Myslím, že se to nezmění..vždyť mi pomohli, když jsem byla malá! Vzali si mě k sobě, i když jsem byla cizí a nic o mě nevěděli..za to jim budu navždy vděčná..“ zašeptám.
„Takže máš sestru? Myslíš, že je stejná jako ty?“zeptá se Erik se smíchem „že bych neměl jednu, ale dvě?“
„To si zkus!“ řeknu vážně a hned po něm skočím. Lehnu si na něj a chci mu dát na vyučenou, ale Erik je silnější, protože mě hned jedním švihem dostane pod sebe a aniž bych stačila něco říct, začne mě líbat...V tu chvíli se rozprší, ale nám to nevadí..pokračuje dál v líbání, ale když začnou lítat blesky, Erik se hned vzpamatuje, popadne mě za ruku, vytáhne na nohy a rozběhneme se domů. U vchodu do hřiště se rozdělíme, protože každý bydlí na opačné straně, zatím co já budu utíkat doprava, Erik doleva..
„Jsem rád, žes mi to řekla“řekne a zastrčí mi mokré vlasy za ucho.
„Důvěřuju ti“řeknu. Naposledy se políbíme a pak se rozběhnu k našemu paneláčku, zatím co Erik k jejich domečku, kde bydlí jen s mamkou, protože mu tatínek umřel ještě když byl malý. K paneláku přiběhnu už celá promočená až na kost a když zabočím ke vchodu, padne mi zrak na Toma, který sedí na schodku před dveřmi a dívá se starostlivě na druhou stranu.
„Čekám na někoho bráško?“zeptám se a přisednu si k němu. Lekne se, když mě uslyší, ale pak se vzpamatuje a oddychne si, jen co mě spatří vedle něj sedět. Sice mokrou na kost, ale živou a zdravou.
„Na tebe sestři“usměje se a já mu ho oplatím. „rodiče mají strach, že jsi utekla“
„Nemám důvod utíkat, byla jsem venku a trochu jsem se zapomněla“pokrčím jen rameny.
„Sama?“vyzvídá hned Tom.
„S Erikem, pokud tě to potěší“
„Ty s ním...chodíš?“zeptá se brácha jen co chytí dech. Jen pokrčím rameny. Tak tohle nevím..chodíme spolu nebo je to jen takové to chvilkové poblouznění? Co je z toho pravda? Měla bych si to zjistit co nejdřív..
„Asi jo“zalžu bráchovi, protože kdybych řekla, že ne, je schopný za Erikem zajít a osobně ho k chození semnou dokopat!
„Saši, jen si dávej bacha ať se v Erikovi nespleteš, ať to nedopadne jako s Adamem a nejsi pak zklamaná, nešťastná a hlavně nešťastně zamilovaná“ řekne Tom.
„Neboj brácha, jsem poučená a už si dám pozor“řeknu a ani si neuvědomím, to že se nějak klepu, jelikož mi je zima..Tom si toho hned všimne, protože mě vytáhne na nohy a táhne už domů.
„Hele, rodiče to ví všechno jsem jim řekl“prozradí mi před vchodem co bytu a já jen přikývnu. Vždycky jsem se sem vracela ráda, s radostí, ale teď? Nevím jak se mám chovat k lidem, kterým říkám mami a tati, když moji rodiče nejsou..najednou si nejsem ničím jistá..
„Neboj se“uklidní mě Tom a chytí mě za ruku. Pevně mu ji stisknu a takhle vejdeme dovnitř. Najdeme rodiče, jak sedí v kuchyni nad kávou, jen tak tiše a zírají každý do svého hrníčku kávy před sebou.