Že by přece jen láska? (14)

Anotace: ...

„Mami, tati“zašeptám. Oba jako na povel zvednou oči, já se vytrhnu z Tomovi ruky a rozběhnu se k nim. Teď jsem si jistá..jsou to mí rodiče a nic to nezmění..ani jedem blbej papír..prostě nic!!
„Sašenko,“vykřikne mamka a hned mě k sobě pevně přitiskne, jako by mě dneska viděla poprvé za dlouhá léta.
„Mami, omlouvám se“řeknu po chvilce a stisknu taťkovi ruku, kterou ke mně natáhne.
„Za co, ty moje zlatíčko?“zeptá se mamka se slzami v očích.
„Za to, že jsem vám přidělala starost, když jste si mysleli, že jsem utekla. Mami, nikdy bych vás neopustila, vždyť vy jste mí rodiče a to nezmění nic! Mám vás moc ráda“ řeknu a cítím, jak mi po tváři stékají slzy.
„Sašenko, my tebe taky“zašeptá mamka a znovu mě obejme. Přejdu Sašenku bez poznámek a přitisknu se k ní. Panebože, jak jen jsem mohla mít strach? Vždyť jsou to mí rodiče, rodiče, kteří mě vychovali, nemám čeho se bát!! Dávali mi všechno co jsem jen potřebovala i když jsem nebyla jejich..starali se o cizí dítě, které při neštěstí přišlo o oba rodiče...panebože, já jsem taková koza!!
„Asi by jsi chtěla něco vědět, že?“řekne taťka a já jen přikývnu.
„Ale nejdřív se běž převléct do suchých věci“ řekne mamka a pustí mě. Její přání hned splním, takže se rozběhnu do pokoje, kde mokré rifle s trikem vyměním za vytahané tepláky a triko, mokré vlasy stáhnu do culíku a když se vrátím znovu do kuchyně, sedí všichni tři okolo stolu a dokonce mám i uvařený čaj, který čeká jen na mě.
„Jak se opravdu jmenuji?“zeptám se rodičů.
„Když jsme si tě brali jmenovala jsi Alexandra Matušková, jméno jsme ti změnit taky mohli, ale nakonec jsme ti ho nechali už kvůli památce na tvé rodiče a kvůli tomu, že se nám líbilo, takže jsme ti dali jen po adopci naše příjmení“
„Takže Alexandra mi vybrali rodiče? Myslela jsem, že vy“ řeknu. Kdybych jen tušila něco málo z toho, co vím teď, nikdy bych na své jméno nenadávala..vždyť mamka s taťkou byli tak hodní a nechali mi mé jméno, které mi dali mí praví rodiče...
„Ne my ne..chtěli jsme pro naši dceru jméno Elizabeth takže by ti všichni říkali Bětko nejspíš“zasměje se mamka.
„To je hrozný“ řeknu „promiň, ale je“
„Ne já vím, ale Alexandra se nám líbila tak jsme ti to nechali.“usměje se mamka.
„A..moje...“začnu a najednou přestanu mluvit..mám říct moje sestra? Nebo jak mám vlastně říkat své sestře? Ta holka, co má stejné rodiče jako já?
„Tvoje sestra?“dořekne za mě taťka a já jen rozrušeně přikývnu.
„Pokud víme, jmenovala se Markéta a jméno ji změněno nebylo, jen příjmení, jako jsme změnili my tobě. Když ji adoptovali přestěhovali se hned z města, takže ani my nevíme, kde žije teď, ale Tomáš mi říkal, že jste se potkali ve městě“
„Ano, vrazila jsem do ní a tak mě napadlo že něco není v pořádku“přikývnu. „byla mi až moc podobná, tedy až na vlasy, které má po pás“ usměje se.
„Chceš ji vidět?“ zeptá se mě zničeho nic mamka.
„Je to moje sestra, chtěla bych ji někdy vidět, ale nevím jestli když se před ní objevím a řeknu ji pravdu, nezničím její vztah s jejími rodiči. Co když neví pravdu? Zničím všechno když to řeknu a to já nechci..Nechci ji kazit vztah s rodiči, když ji řeknu jsem tvoje sestra a tví rodiče nejsou praví rodiče“
„Jsi rozumná holka Saši, uvidíš, že se jednou s Markétou setkáš a rozhodně nezničím vztah s jejími rodiči. Pokud jste obě stejné i povahově, Markéta si musela všimnou vaši podoby a nenechá to jen tak, tak jako ty“
„Můžu se zeptat já?“
„Ptej se na co chceš“usměje se na mě mamka.
„Proč jste mě adoptovali? Copak jste už nemohli mít děti?“ zeptám se zvědavě na otázku, která mi leží na srdci od té doby, co jsem se dozvěděla kdo jsem.
„Když se nám narodil Tom, v jeho 5 letech jsem znovu otěhotněla, ale o dítě jsem přišla a doktoři mi řekli, že další děti mít už nemůžu, ale my jsme děti chtěli a proto, jsme se jednou rozhodli že si ještě dítě pořídíme a šli jsme se informovat o adopci. Když jsme zajeli do dětského domova, kde jsi byla i ty, hned jsem se do tebe zamilovala a o rok později jsme tě měli už doma.“
„Je mi to moc líto, nevěděla jsem co se ti stalo“ řeknu smutně.
„Saši, nemohla jsi to vědět.“
„Jo, ale nemusela jsem se ptát“