Až na dno (11 .kapitola)

Anotace: Jak něco ohromně krásného může ve vteřině skončit dost blbě ...

Vesla se nořila do vody v pravidelných úderech a člun se rychle vzdaloval od pobřeží.
„Nezapomééééň, Nad, zase za týden!“ ječel Pipo vkleče a mával tak, že skoro vypadl z loďky.
Nadine i Alex také zvedli ruku k pozdravu, ale jen kvůli tomu prckovi. Jestli se u ohně cítili pod psa, tak teď se cítili pod dva. Poklidné odpoledne skončilo v okamžiku, kdy Matteo zavelel k odjezdu. Neobměkčilo ho ani Pipovo škemrání, ani vyděšené pohledy Nadine a Alexe.
„Můžu ho večer dovézt autem,“ zkoušel to Alex, ale návrh neprošel.
„Nic takového. My to máme z přístavu blíž domů a ty aspoň můžeš tady slečnu hodit do klubu.“ Matteův tón nepřipouštěl diskuzi.
„Já půjdu pěšky,“ vylítlo z Nadine. Podle tónu hlasu bylo jasné, že procházka pichlavým křovím jí připadá vedle společné cesty s Alexem jako podstatně přijatelnější možnost. Rychle si začala uvazovat šátek přes boky a shánět se po batůžku.
Matteo ji zadržel: „Nehloupni. Za chvilku se smrkne a ztratíš se. Tady Alex bude dobré taxi, ručím za něj.“ Usmál se na ni, aby ji uklidnil, ale zjevně to moc nepomohlo. Jako ve snách se šla s Pipem rozloučit ke člunu.
Alex zatím ne právě jemně chytil staříka za paži: „„Proč to krucinál děláte?“ zasyčel naštvaně, jelikož se právě nechal jako vůl navézt do situace, o kterou fakt nestál.
„Víš, že ti ani nevím?“ ušlíbl se na něj stařík a s klidem poplácal Alexe po tváři. Pak se rozloučil s Nadine a odrazil člun od břehu.
Stáli tam bok po boku a občas zamávali.
„Opravdu mě nemusíš vozit,“ prolomila ticho Nadine, „já si poradím.“
Alex se na ni podíval a s údivem zjistil, že na dohled těch hlubokých očí najednou netouží po ničem jiném, než aby s ní mohl být ještě chvíli. Ať je riziko jakékoli.
„Matteo by mi to nikdy neodpustil,“ řekl, „ a to nemluvím o Pipovi.“ Počkal si, až se Nadine aspoň trošinku zasměje a dodal: „Bude mi potěšením, opravdu.“ A myslel to vážně.
Nadine se zachvěla, ale bylo to spíš od nervů než zimou. Alex se rychle sehnul a opatrně jí přehodil přes ramena velkou osušku, ještě vyhřátou od horkého písku. Poděkovala malým kývnutím a rozhlédla se kolem.
„Tak dobře,“ nadechla se statečně. „Nejspíš už spěcháš, tak můžeme posbírat věci a vyrazit.“
„Nikam nespěchám. Ty ano?“
Nevěděla co říct. Jasně, že nespěchá. Jen už chce být pryč.
„Můžeme tady klidně ještě zůstat.“
Tenhle návrh se Nadine ani trochu nezamlouval. „Co chceš dělat?“ vyjekla napjatým hlasem a přitáhla si osušku blíž k tělu.
„Můžeme jen sedět u ohně, cpát se brambůrkama a povídat si,“ uklidňoval ji Alex. „Už jsem skoro zapomněl, jaké to je.“ Díval se někam na moře a najednou vypadal posmutněle. Když si znovu uvědomil, že vedle něj stojí Nadine, omluvně se na ni usmál. Poznal na ní, že by nejraději utekla pryč, na to nemusel být žádný génius. „Nechtěl jsem na tebe tlačit, promiň. Víš co? Skoč si ještě zaplavat, voda je teď jako kafe. Já zatím všechno uklidím, a pak můžeme vyjet.“
Tak nějak divně se mu sevřelo srdce, když viděl, jak moc se jí ulevilo, a byl rád za to co řekl. Výraz její tváře se proměnil jako mávnutím proutku a vypadala jako v těch chvílích, kdy si odpoledne hrála s Pipem. Vypadala, že mu věří. Rozběhla se k vodě a vklouzla do ní jako skutečná mořská panna.
Alex začal snášet věci do auta a snažil se na Nadine nemyslet. Vlastně na ni ani moc myslet nemohl – chůze po písku mu dávala zabrat. Připadal si přesně jako tehdy, když se jako malý kluk postavil poprvé na kolečkové brusle. Stát se mohlo cokoli, přesně jako teď. Se surfem v ruce nešlo nevzpomínat na to, jak vždycky s Melem sprintovali přes celou pláž, jen aby už už byli na vodě. Nohy se jim bořily a v běhu nadávali na hluboký písek ... Alexovi se při té vzpomínce kolem úst objevila hořká vráska. Tohle je taky jedna z věcí, které už nikdy nezažije.
Když Nadine vyšla z moře, byla pláž uklizená a z uhašeného ohně stoupala bílá pára. Hned u vody na ni čekala složená osuška, ale Alex už seděl v autě a se zavřenýma očima poslouchal rádio. Probral se až když se Nadine vyhoupla na sedadlo vedle něj.
„Vezmi si tohle, začíná být chladno.“
Podal jí své tričko. Nadine se do něj vděčně nasoukala, protože už měla husí kůži. Když triko urovnala, museli se oba rozesmát. Tam, kde na Alexovi těsně obepínalo silné paže a široký hrudník, viselo na Nadine jako hadr. Mohla se do něj zabalit dvakrát.
„Děkuju,“ řekla. Uvelebila se pohodlně na sedadle, nohy zase skrčila pod bradu a triko přetáhla přes ně. Krásně hřálo, stejně jako vědomí, že mu stála za ten nápad. „Plaveš závodně?“ zeptala se pak nazdařbůh. Napadlo ji to, když ho předtím viděla na surfu.
Alex zavrtěl pomalu hlavou. „Už ne. Ale před lety, než jsem začal s potápěním, to ano.“
Vlastně se ani nemusela ptát. Rozložitá ramena a štíhlý pas by si určitě nevytrénoval vyšíváním.
„Taky jsi něco vyhrál?“ pokračovala v nezávazné konverzaci a začala si sušit vlasy ručníkem.
„Občas jo,“ odpověděl suše. „Dvakrát juniorský šampionát Evropy. Čtyři sta metrů volný způsob.“
Nadine se zastavila v pohybu. „Páni.“
Alex se musel tomu dětskému obdivu zasmát, ale hned se zase stáhl do sebe. „Už je to dávno. Teď začínám se vším od začátku.“
Nadine s další otázkou zaváhala. Ale zeptat se potřebovala. „Prý jsi byl ve vězení ...“.
Alex se jí podíval přímo do oči, ale rychle uhnul pohledem. „Ano.“ Lež jako věž, vílo.
Znovu se na ni podíval. Bylo jasné, že se chtěla ptát dál, ale bylo jí to trapné. Nejraději by jí všechno vyklopil, a měl by to z krku. Ale evidentně si něco takového musí rychle vyhnat z hlavy..
„Byl jsem v autě, které havarovalo. Zemřela při tom moje žena.“ Zase lež, vílo, ale jen jako taková malá věžička. Byl jsem v tom autě, ale moje žena řídila. Paulette sedla za volant po čtvrtém koňaku a nějakém vínu a zapíchla to přímo do stromu. Předtím mi ještě stačila oznámit, že se mnou končí ... To všechno táhlo Alexovi hlavou, když se díval úkosem na Nadine.
„To je mi moc líto.“ Strašně se styděla za svou zvědavost, kvůli níž Alexovy oči potemněly nepříjemnými vzpomínkami. „Neměla jsem se ptát, promiň. Matteo má pravdu, nemusí všichni vědět všechno.“
Alex potřásl hlavou: „Matteo taky říká ´Tak to je a vrátit se nic nedá´. A má pravdu.“ Nastartoval a chtěl konečně ujet z toho divně krásného odpoledne. Nadine ho ještě zadržela.
„Nevadilo by ti ... počkal bys ještě chvilku?“ poprosila ho plaše. „Jen než zapadne slunce.“
Neřekl nic, ale vypnul motor, a když vyběhla z auta, šel pomalu za ní. Stála tam jako socha a pozorovala rudý kotouč ztrácející se pomalu ve vlnách, které vybuchovaly před očima gejzírem barev. Nakonec zmizel za vodou a nebe se zbarvilo dorůžova, ale Nadine stála dál mlčky, s rukama přitisknutýma k hrudi..
„Nač myslíš?“ zeptal se Alex tiše.
„Vzpomínám na ty, které už neuvidím, a doufám, že i oni občas vzpomínají na mě,“ odpověděla mu prázdným hlasem.
Alex už se dál neudržel. Toužil ji přitisknout k sobě, pohladit a dát jí zapomenout na všechna její trápení. Položil jí ruce na ramena, aby ji otočil k sobě. Slyšel překvapené nadechnutí a pod rukama cítil, že se celá chvěje. V první chvíli ho napadlo, že nejspíš pláče. Mýlil se. Jakmile k němu zvedla oči, viděl že smutek je to poslední, co jeho malá mořská víla cítí. V hrůzou rozšířených očích byl šílený, nepříčetný strach, který Alexe ochromil svou intenzitou.
Než se stačil pohnout nebo cokoli říct, vrazila do něj oběma pěstmi neuvěřitelnou silou. Zavrávoral a šel k zemi jako boxer po K.O. Hlavou narazil na skálu a než ztratil vědomí, napadlo ho, že tohle je teda hodně divný den.