Cizinec - kapitola druhá

Anotace: ...pokračování

Jen tak mlčky jsme tam pili ten čaj. Jako manželé po deseti letech, kteří už si nemají co říct. Jako bývalí milenci, které opustila touha a vášeň. Chtěla jsem něco říct, prolomit tu propast ticha. Jenomže ať jsem pátrala v mé hlavě nad čímkoliv, nic mě nenapadalo. Minuta byla delší a delší a tikot hodin hlasitější. Zvedl oči od novin. Podíval se na mě. Usmál se a četl dál. Znervoznoval mě. Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem být záhadnou a zajímavou, ale netušila jsem, jak. Připadala jsem si jako špína na židli. Jako nic.
- Kdo jsi? - co nejopatrněji jsem se zeptala. Jako kdyby to byl někdo vážený. Přitom jsem ani zdaleka netušila, proč je v mé kuchyni.
- Nebude lepší, se neznat? - řekl tak ledabyle, chtěla jsem ho zabít. Co si to jenom myslí?! Vleze si do mojí kuchyně, uvaří si můj čaj, sedne si na mojí židli, čte si moje noviny a pak si s klidem řekne, že je lepší se neznat?! Co mám dělat? Snažila jsem uvažovat co nejracionálněji, ale byla jsem tak posedlá jeho krásným výrazem a hlubokýma očima, že jsem ze sebe s těží vykoktala.
- Já jsem Marika. -
- Patrik -
A bylo to. Už se známe. Nebylo to těžký. Patrik, patrik, patrik, patrik...neznám žádnýho patrika. Marika a Patrik. Krása.
- Zůstaneš tu dlouho? -
- Celý život. -
- Takže dlouho. - Snažila jsem se odlehčit atmosféru, ale každičky pokus o vtip byl potrestán trapnou chvíli ticha.
- Řekneš mi proč tu jsi? -
- Až někdy jindy. -
- Chceš spát na gauči? -
- V posteli.. - Řekl to tak rozhodně, jako kněz své rozhřešení.
- A kde budu spát já? -
- Postel je velká..- Ten jeho klid mě strašně vytáčel. Co si to dovoluje. Kdo je, že chce spát v mé posteli.
- Já se moc rozvaluju. -
- Neboj, to zvládnem. -
Vstal. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem taky vstala. Stáli jsme tam, naproti sobě a koukali na sebe. Byla to aspon pul hodina. Koukal mi do očí a já přemýšlela nad čím asi tak přemýšlí on. Utápěla jsem se v nejistotě, ale ten pocit jsem milovala. Chtěla jsem tam stát dlouho a dlouho. Přišel blíž. Byl tak blízko, že jsem slyšela jeho dech. Byl tak blízko, ze se mě téměř dotýkal. Ovládla mě chtíč, udělala jsem krok směrem k němu. Naše těla se dotknuly. Čekala jsem, že mě obejme. Ale jenom tam tak stál a mezi námi pulzovala energie a touha jako nikdy. Třásla jsem se. Jemně mi políbil krk. Podlamovali se mi kolena. Ale stála jsem co nejpevněji. Potom mě začal líbat. Dlouze, něžně. Bylo to nekonečné. Líbal jako Bůh. V životě mě nikdo takhle moc sexy nelíbal. Potom mě vzal do náručí. Cítila jsem se jako princezna, Alenka v říši divů. Položil mě na postel. Lehl si nade mě a políbil mě znovu. Ale už jinak. Na dobrou noc. Překulil se. Obejmul mě. A usnul. Ještě dlouho jsem tam ležela a ve svém zmatku jsem se snažila najít nějaké řešení. Za chvíli jsem také usnula...