Intermezzo - 7.díl

Anotace: Trpělivost přináší růže, ty ale mají trny...

Zbytek noci Nick spal velmi neklidně, pronásledovaly jej drásavé sny.
Slyšel v nich střelbu z pušek a nářek zoufalých žen, oplakávajících mrtvé. Těžké ovzduší bylo prosyceno kouřem a deštěm, nade vším vládla svou neporazitelnou mocí smrt a beznaděj. Ocelově temné nebe osvětlovaly plameny hořících domů a v okně jednoho z nich zahlédl Nellinu uslzenou tvář.
Před domem stál nějaký voják v modrošedé uniformě. Snědý obličej s ostře řezanými rysy mu lemovaly rozcuchané havraní vlasy a zadíval se na něj uhrančivým pohledem svých černých očí. Pak se rozesmál podivně skřípavým smíchem. Než k němu Nick stačil doběhnout, zmizel, a z domu zbyla jen hromada doutnajících trámů, které se pozvolna změnily v ohořelé trosky letadla.
Pak uslyšel mámino zoufalé volání o pomoc, ale nedokázal jí ani Annie pomoci.
Vzbudil se úplně zpocený brzy k ránu, ještě ani nezačali cvrlikat ptáci.
Prudce oddychoval a pozoroval stíny, míhající se na stropě pokoje a až po dlouhé chvíli se uklidnil, vždyť to byl jen hloupý sen.

Otřel si mokré čelo do rukávu pyžama a pokusil se převést své myšlenky na něco příjemnějšího. Navzdory děsivému snu to šlo celkem snadno. Znovu si ve vzpomínkách vybavoval její postavu, hlas, oči, vlasy, jejich okouzlující podivný tanec. Jako by byla skutečná, živá a ne jen stříbřitý obláček, vznášející se v šeru podkroví…při té představě jej mírně zašimralo v podbřišku a zrychlil se mu tep, snažil se to nevnímat.
Už tušil, co se s ním v posledních dnech děje. Přišlo to tak náhle, ty podivné sladce unavující pocity, způsobující lehké mrazení v páteři a tříslech.
Asi byl zamilovaný. Úplně poprvé.
Ale do koho nebo čeho vlastně? Do ducha? Přízraku? Anděla?...
Začal se vážně obávat o svůj zdravý rozum, tohle nemohl ani nikomu říct, mysleli by si, že zřejmě zešílel.
Zatraceně, jednou v životě potká někoho úžasného, a nic není tak, jak by mělo správně být.
Ještě ke všemu jej začala urputně bolet hlava, před zkouškou to nebylo zrovna nic příjemného. Asi po hodině se konečně mírně rozednělo a ozvalo se tiché zaklepání.
„Nicku, vstávej, dnes je tvůj velký den, ať se stihneš připravit. Vše už máš nachystané“.
Zlatá teta Jane, co by si bez ní počal? Nejzlatější ze všech lidí na světě! Vyskočil z postele a políbil ji na tvář, během posledních pár dnů už podruhé, překvapením jen zamrkala.
Usmál se na ni a dokonce ji pevně objal.
"Vždyť mně umačkáš!Co tě to tak najednou popadlo?"
Nepoznávala ho.
„Rychle něco zhltnu a pak se ještě trochu procvičím, mám docela trému…“ prohlásil tiše.
„Neměl bys to přehánět, v poslední době vypadáš dost nezdravě, měli bychom možná navštívit lékaře“.
„Nic mi není, opravdu, možná jsem jen trochu unavený…“ snažil se ji přesvědčit.
Po snídani usedl ke křídlu, na chvíli se zadíval na své ruce a ucítil v nich zvláštní hřejivé teplo.
Pak začal hrát. Sám byl překvapený, nedokázal pochopit, jak se tohle všechno mohl tak rychle naučit.
S pedály to znělo úplně jinak, než tam nahoře, pod jeho prsty se rodila úchvatná melodie, jejíž tóny se důstojně linuly halou. Z kuchyně se najednou ozval třeskot rozbitého skla, pak se teta objevila ve dveřích a udiveně se na něj dívala.
„To je nádhera, kde ses to naučil? Brahms je velmi obtížný. Ví o tom slečna Johnsonová?
Ty nebudeš dnes na zkoušce hrát Chopinovo Preludium?“
Jen se mírně usmál, byl už docela klidný, měl v rukou úžasnou jistotu.
„Ne, budu hrát tohle, promiň, ale opravdu mi na tom moc záleží…“
A nejen mně, pomyslel si ještě.
Sice zakroutila hlavou, ale když spatřila na stole ty staré noty, pochopila.
Tajemně se usmála a už se jej na nic neptala.

Dopoledne uběhlo jako nic, písemné testy dopadly celkem dobře. Ještě jej čekala talentová zkouška. Jakmile v sále spatřil, na čem bude hrát, byl štěstím bez sebe, Roland Phantom byl skvělý nástroj, vždy o něm snil. Zahrál na něj s obdivuhodnou lehkostí a bez jediné chyby.
Když skončil, v komisi dokonce několik lidí pochvalně zatleskalo, což se u ostatních žáků před ním nestalo. Vyšel ze sálu a trochu se mu podlomila kolena, pocítil mírnou nevolnost.
Asi po dvou hodinách k nim na chodbě přistoupil starší prošedivělý muž, který také předtím seděl u stolu mezi zkoušejícími.
„Dobrý den, dovolte, abych se představil, jsem George Frehley, ředitel konzervatoře.
Vaše umění mne zcela uchvátilo, mladý muži. Ta lehkost, technika a bezchybná preciznost, poznal jsem, že hrajete podle metodiky profesora Bertholda, velmi významného učitele 19. století, jeho rukopis je nezaměnitelný. Byl tuším tenkrát před občanskou válkou ředitelem na jedné hudební škole zde v Richmondu. Její budova je sice hodně stará, ale stále stojí a plní svůj účel. Našel byste tam možná i jeho portrét.
Za celých čtyřicet let, co učím, jsem se s tím, co jste předvedl, ještě nesetkal. Skladba, kterou jste díky tomu zahrál, je velmi obtížná, neznám nikoho, kdo by ji tak bravurně zvládl.
Brahms byl považován za nástupce Bethovena. Máte můj hluboký obdiv, kdepak jste se tomu naučil?“
Nick se na něj chvíli zadíval a pak tiše odpověděl.
„Odpusťte, pane, ale tohle bych si raději nechal pro sebe, doufám, že se na mne nezlobíte.“
„Ale samozřejmě, že ne, jsem určitě velmi indiskrétní. Přesto bych Vám chtěl poblahopřát a přivítat Vás tímto mezi našimi studenty. Nemusíte čekat týden na vyrozumění, dostanete jej osobně ještě dnes. V testech jste byl také výtečný, všichni mí kolegové se jednoznačně shodli. Bude mi velkou ctí s Vámi spolupracovat. Jakže se jmenujete?“
„Nick Marten, pane profesore. Ještě bych měl jednu otázku. Myslíte, že na té staré škole, jak jste o ní mluvil, můžou mít i ročenky žáků z té doby?“
„To opravdu netuším, ale v archivu snad ano. Pročpak Vás to zajímá?“
Nick si uvědomil, že měl raději mlčet.
„Jen tak mne to napadlo…“řekl rozpačitě.
Ředitel udiveně pokývl rameny, pak se rozloučili, a srdečně si potřásli rukou.
Nick se šťastně usmíval a Jane jej radostně objala.
„Tak vidíš, kluku jeden, já věděla, že to dokážeš, to bylo řečí a obav. Pojď rychle, zavoláme Bobovi, určitě je nedočkavostí celý bez sebe. A večer si uděláme malou oslavu!“

Tak, to by bylo…pomyslel si. Jenže také věděl, že nebýt Nelly, nic z toho by se určitě nestalo. Možná by měl větší radost, kdyby to dokázal úplně sám. Bylo to všechno tak podivně snadné, až se toho sám děsil.
Stále měl pocit, že je v tom ještě něco jiného, než nějaká metodika.
Musí Nelle v noci poděkovat, jistě bude mít z jeho, vlastně svého úspěchu velkou radost.
Právě chtěl jít k automatu pro kávu, najednou se mu však před očima roztančila barevná světla a záhy se tiše sesunul v mdlobách k zemi.
Když se probral, žaludek měl jako na vodě a šumělo mu v uších.
Skláněl se nad ním lékař a zrovna mluvil s Jane.
„Jak dlouho přetrvávají jeho potíže, paní Filsonová?“
„Pozoruji to zhruba tři měsíce, pane doktore. Myslela jsem, že je to snad únavou z příprav na zkoušku“.
„Je hrozně bledý a vyčerpaný, skoro bych to tipoval na příznaky anémie.
Už je Vám lépe, mladý muži? Nesmíte si takhle zahrávat se svým zdravím, pozítří vás očekávám ve své ordinaci. Musíte podstoupit podrobné vyšetření“ řekl přísným hlasem a píchl mu další injekci.
Nick se na něj podíval poněkud rozmrzele a ochraptěle odsekl.
„Nikam nepůjdu, nic mi není, rozumíte? Jsem úplně v pořádku!“
Doufal, že si lékař nevšiml maličkých ranek a podlitin na konečcích prstů, které se mu objevily asi před týdnem, a raději zaťal ruce v pěst.
„Jak chcete, ale neměl byste to odkládat, myslete také na svou tetu, má o vás velkou starost.“
Další lékařova slova ale už Nick příliš nevnímal, myšlenkami byl úplně někde jinde...