Až na dno (14 .kapitola)

Anotace: Někdy i něco zlé může být pro něco dobré ... v lásce zejména

Alex se probudil tím jak mu dunělo v hlavě. Jak se snažil rozlepit oči, začal si uvědomovat, že dunění přichází zvenčí. Nad pobřežím se právě hnala pořádná bouřka a nesla s sebou tak dlouho očekávaný déšť. Alexovi bylo počasí srdečně fuk. Dnes by mu byl fuk i lední medvěd v rákosové sukýnce. Zkusil se nadzvednout na loktech, ale rád si zase lehl zpátky a se zavřenýma očima čekal, až se pokoj přestane houpat. Chvilku zvažoval, jestli použije lék, který mu Matteo nechal po ruce. Nakonec ten nápad zavrhl a ze dvou láhví na stolku si vybral tu s minerálkou. Tak nebo tak, hlava se mu točila pořád.
Trvalo mu půl hodiny, než se dokázal posadit na kraj postele. Kysele se díval přes celou místnost ke křeslu, kam Matteo včera večer položil protézy. Zlatý Matteo! Taky ho mohlo sakra napadnout, že pět metrů od postele jsou mu na nic... Alex se ušklíbl a postavil se. Tohle fakt nesnášel; vadil mu pocit nestability i těch chybějících pětatřicet centimetrů výšky. Jenže teď nebyl čas na pocity. Chtěl horkou sprchu a chtěl ji hned.
Ani nevěděl, jak dlouho seděl ve sprše na zemi a nechával se masírovat proudem vody. Bez ohledu na to jak dlouho to trvalo, jemu se to zdálo krátké. Zvlášť proto, že celý ten přepych skončil v okamžiku, kdy došla teplá voda a na něj vychrstla bez varování studená. Sice strašně nadával, ale zároveň byl za ten budíček vděčný. Aspoň trochu se probral k životu. Dost ho uklidnilo, když si uvědomil, že má hlad, a poprvé ho napadlo, že dnes možná ani neumře.
V lednici našel jen zkysnuté mléko, omáčku na špagety a tyčinku Mars, která se tam zatoulala nějakým omylem. Sáhl po tyčince a začal ji mechanicky žvýkat. Lepší než otřes mozku, ale o moc ne, napadlo ho a hodil zbytek do koše. Ještě pod vlivem studené koupele se oblékl, nasadil si protézy a otevřel notebook s tím, že se dá hned do práce.
Chyba lávky. Písmenka mu před očima tancovala valčík a myšlenky na tom nebyly o moc líp. Většinu času měl v hlavě prázdno občas vystřídané naprostým chaosem. Pomalu si ani nedokázal vzpomenout, co tady vlastně hledá a proč. Zato si naprosto živě vybavoval každý detail včerejšího odpoledne, každý pohled Nadiiných očí, každé její pousmání. Zaskočilo ho to a říkal si, že se asi musel do hlavy praštit víc než jen pořádně. Není přece normální, aby kluk bláznil po holce, která mu takhle jednoznačným způsobem dá najevo, že nemá zájem.
„Ach ... Nad,“ povzdechl si a zvrátil se na posteli dozadu. Hleděl na vířící větrák nad sebou a myslel na to, že se chová jako trapná figura z nějakého ještě trapnějšího románu. To kvůli němu se přece vždycky vzdychalo, to on lámal dívčí srdce ba zakázku! A teď tohle? Něco podobného ještě nezažil, dokonce ani s Paulette ne. Na druhou stranu, ještě nikdy nepotkal nikoho jako Nadine ...
Slyšel, že před domem zastavilo auto, podle nezaměnitelného chrchlání motoru nepochybně Matteovo. Neochotně se zvedl a zamířil ke dveřím: „Done Matteo,“ křikl ven, „jsem už celkem ...“. Otevřel a na dlouhou chvíli strnul se zbytkem věty v puse. „ ....v pohodě,“ dořekl jen ze setrvačnosti. V pohodě možná byl ještě tak před deseti vteřinami. Teď, když stál na verandě a zíral na Nadine stojící na posledním schodu, už ten pocit neměl.
„Máš opravdu nevšední talent se zjevovat nečekaně a jako zázrakem, vílo,“ řekl po hodně dlouhé pauze a nepoznával vlastní hlas. Musel se opřít o stěnu, aby tohle překvapení ustál.
„Panebože,“ zašeptala Nadine při pohledu na Alexe a zbledla. Popraskané žilky v očích, bezkrevné rty a lehce našedlá barva obličeje mu dodávala vzhled oživlé mrtvoly. Svezla se na schody a třásla se. Sama nevypadala o nic líp než Alex. Z opuchlých očí bylo zřejmé, že toho v noci moc nenaspala.
Alex ještě pár vteřin zkoušel sám sebe oklamat a přesvědčoval se, že je to prostě jen další z jeho nočních můr. Sledoval pohledem Mattea, který právě táhl z auta nějaké tašky a mával na něj, pozoroval čůrky vody, které stékaly ze střechy a dělaly plesk plesk, jak dopadaly na zem – všechno tak reálné ... a ze všeho nejskutečnější Nadine, která si přikryla tvář a dál seděla na schodech s třesoucími se rameny. Že tady někdy někdo říkal cosi o tom, že by jí nejraději naplácal na zadek? Jak by mohl? Jak by ... mohl? Alex polkl. Byl natolik při smyslech, že si uvědomoval, že tahle chvíle nejspíš znamená konec všech tajemství. Bylo mu ale taky natolik blbě, že mu to bylo víceméně jedno.
Ani nevěděl jak a seděl vedle ní. „Přece bys mi tu neplakala, vílo,“ řekl velmi něžně. Počkal, až Nadine zvedne hlavu, a usmál se na ni. Napřáhl ruku, aby jí setřel slzy, ale v poslední chvíli se zarazil. Zkoumavě se jí podíval do očí, ale nenašel tam ani paniku, ani strach, jen velký smutek. Dodal si odvahy a dotkl se její tváře tak, jak to chtěl udělat prve. Na okamžik oba zatajili dech, a pak ... pak už nic nebylo jako dřív.
„Musíš mi věřit, že to nebylo nic osobního,“ zašeptala Nadine mezi vzlyky, „nedokážeš si představit, jak strašně mě to mrzí!“ Utřela si tvář hřbetem ruky a Alexovi to gesto připomnělo jejich první setkání. Se sklopenou hlavou pokračovala: „Nedá se to omluvit, já vím. Ale chtěla jsem jen, abys věděl, že je mi to líto. Že to s tebou nemělo nic společného.“
„Jsem rád, pokud to tak je,“ odpověděl Alex mírně a zahleděl se kamsi do deště.
„Přišlo jídlo, miláčkové,“ houkl na dvojici na schodech Matteo a položil na kuchyňský stůl plnou nákupní tašku. „Já mám ještě nějaké řízení, ale vyzvednu tě cestou zpátky,“ otočil se k Nadine. „Buď tak hodná, udělej tomuhle marodovi nějakou dobrotu, ať se zas trochu vzchopí. On by to asi ještě nezvládl. Vypadá pořád děsně, ale včera to bylo podstatně horší, to mi věř.“ Matteo se zachechtal, uštědřil Alexovi přátelskou herdu a vzápětí zmizel s autem za zatáčkou.
„Tak to vypadá, že jsi u mě dnes na návštěvě,“ řekl Alex a neodvažoval se podívat na svého hosta, „ale pokud chceš, můžu tě hodit do Paradise.“ Pomalu otočil hlavu k Nadine. Seděla, oči sklopené, a kroutila si nervózně pramen vlasů v prstech.
„Nechci do Paradise,“ vydechla sotva slyšitelně a vzápětí se nejistě usmála. „Aspoň dokud ti neudělám ten oběd.“