Intermezzo - 10.díl

Anotace: Někdy stačí i malá jiskřička naděje...

Nick ztěžka otevřel oči a zahleděl se na bílý strop nemocničního pokoje. V krku měl sucho, v ústech nepříjemnou pachuť a cítil se hrozně zle, duševně i tělesně a opět mu v uších znělo to pravidelné pípání, jehož každý tón působil na jeho rozjitřenou mysl jako úder kladiva.
Jednou už podobný pocit zažil. Tenkrát, v Minneapolis…
Po celém těle ale cítil velkou bolest, jako by jej snad přejel vlak, a když se snažil pohnout rukama, nešlo to. Mírně nadzvedl hlavu a všiml si, že má ruce i nohy od sebe a je k posteli připoután koženými řemeny. Bylo to pro něj hrozně ponižující.
Slabě povzdechl, olízl si popraskané rty a hořce si pomyslel, že se měl už v životě určitě mnohem líp…
Po chvíli se otevřely dveře a vstoupila moc hezká mladá sestřička.
Skvělé, a já tu ležím, jako přejetá žába, s tou svojí ozdobou na hlavě…řekl si mrzutě pro sebe. Aspoň se pokusil o něco, vzdáleně připomínající úsměv.
„Dobrý den, jak je vám? Usmíváte se, to je dobré znamení, po těch třech hrozných dnech a nocích.“
Řekla mile a napíchla mu novou infúzi. Zahýbal dlaněmi a chodidly a zeptal se.
„Opravdu je tohle nutné?“ Přikývla a odvětila.
„Bohužel ano, ještě z toho všeho nejste tak docela venku, abstinenční záchvat se může kdykoliv vrátit. Je to pro vás takhle mnohem bezpečnější.“
Pozorněji se na ni zahleděl a s úžasem zjistil, že z pod husté sítě řas se na něj dívají oči barvy lískových oříšků, tolik podobné těm, které tak dobře znal. Vlasy měla schované pod čepcem a stažené do copu, měly tmavší barvu, než by očekával, připomínaly mu spíše med lesních včel a drobná ústa zase zralé třešně.
Její oblá ňadra bujně napínala látku uniformy. Jinými slovy, byla nádherná. I když si připadal jako připoutaný vězeň, nedokázal potlačit přirozenou reakci na její smyslnou krásu.
Zoufale si přál, aby ji zrovna teď nenapadlo spravovat mu přikrývku, protože by odhalila, co se pod ní děje. Vyrušila ho pro něj dost nepříjemnou otázkou.
„Když jste blouznil, volal jste neustále nějakou Nellu. To je vaše dívka?“ řekla tiše a tváře jí mírně zrůžověly.
Zvážněl, trochu ho píchlo u srdce, a pak přivřel oči a zavrtěl hlavou.
„Není…i když bych si to moc přál, není to možné…“ zašeptal.
Otřela mu jemně gázou mokré čelo, prohlédla si zkoumavě jeho jizvu na temeni a odpověděla.
„Tak to se omlouvám, jestli jsem se vás nějak dotkla.“ Podíval se na ni a usmál se.
„Nic se neděje, nemusíte se mi omlouvat…jak se jmenujete?“
„Bonnie“špitla.
„Zvláštní jméno, takové starobylé, ale moc pěkné“.
„Hm, to je celá máma, vymyslet něco takového“ odvětila s úsměvem. Až teď si všiml, jak je její pleť nezdravě bledá a v těch krásných očích se skrývá stín a smutek.
„A vy se zase… moc hezky smějete…“ řekla rozpačitě.
Byl mile překvapený, tohle mu ještě nikdo neřekl, a už vůbec ne taková krásná dívka.
„Žijete v Richmondu? Ještě jsem Vás tady nikdy neviděl.“
„Kdepak, zde jsem jen půl roku, u strýce. Jinak bydlím v Charlestonu, mí rodiče pracují v Kanadě, jsou oba vědci. Nechtěli, abych teď byla doma sama…“ odpověděla podivným tónem.

Opět cvakla klika a dovnitř nakoukl Jimmy. Něco škádlivého prohodil směrem k sestřičce, ta se začervenala a raději spěšně odešla. Prostě už jiný nebude, není sice žádný Eddie Murphy, ale s holkama to vždy uměl mnohem líp, než on.
„Nazdar kamaráde, pořádně jsi mě vystrašil. Měl jsi namále, člověče. Na chvíli tě ztratím z dohledu a hned takhle vyvádíš. Musíš se dát dohromady, jsi hrozně hubený a pod očima máš kruhy, vypadáš jako strážce indiánského pokladu!“ zasmál se.
„Hm, nechej si svoje kázání, nemáš tušení, jak mi je“zavrčel Nick.
„Právě proto jsem tady. Můj táta má známého doktora přes …ehm…tyhle věci, vše už je domluvené, postará se o tebe. Odvykací kúra a tak podobně. Chápeš? Je majitelem sanatoria, kde tě z toho dostanou. Neboj se, zvládneme to. Taky jsem už zjistil jméno toho tvého notáře.
V Minneapolis na tebe pořád čeká parádní dům po tvých rodičích a ještě něco. Tvá teta byla rozumná, máš ještě jeden rezervní účet v bance. Jako by tušila, že to budeš potřebovat.“
Nick nestačil zírat. Toho kluka mu poslalo snad samo nebe!
Rozhodně jej ale nečekalo v budoucnu nic příjemného, něco si už o tom přečetl.

Po čtrnácti dnech mu lékař konečně vypsal propouštěcí zprávu a doporučení na další léčbu.
Dříve, než odešel, zaklepal nesměle na sesterně. Chtěl ještě vidět Bonnie, stala se světlým bodem jeho ne zrovna příjemných dnů, které zde musel strávit. Bylo mu divné, že se celý týden vůbec neukázala. Otevřela mu nějaká starší sestra.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale je tady sestřička Bonnie?“ Zadívala se na něj a řekla smutně.
„Bohužel, není, vážně onemocněla, a vypadá to, že na dlouho. Ale počkejte, vy jste Nick Marten? Někde jsem tady měla pro vás telefonní číslo“. Sáhla si do kapsy, pak do druhé a řekla sklesle.
„Je mi to líto, ale někde jsem je asi ztratila. Moc se omlouvám.“
Dost mu vzalo náladu, že ji už nezastihl, ale musel se s tím zatím smířit. Škoda, ale co čekal, na dívky měl prostě smůlu. Nejdříve se chtěl zeptat, kde by ji našel, ale když se zahleděl na své třesoucí se ruce, uvědomil si, že to musí na nějakou dobu odložit.
Teď měl před sebou něco mnohem důležitějšího…poprat se s osudem, zbavit se závislosti a taky konečně najít sám sebe...
Přehodil si tašku přes rameno, loudavým krokem vyšel ven z nemocnice a zamířil naproti přes ulici do květinářství, kde koupil dva rudé tulipány a také kytičku bílých růží. Pak si zavolal taxík.
„Richmondský hřbitov…potom na mne chvíli počkáte“ řekl tiše.
Nějak cítil, že tam musí jít, chtěl být na chvíli nablízku těm, které miloval. Aspoň takhle.
Když tam přijel, nejdříve zašel k místu, které nedávno opouštěl s dírou v srdci a slzami v očích a položil zde tulipány pro tetu Jane a strýce Boba.
Chvilku se pak zamyšleně procházel mezi hroby. Až úplně vzadu u kamenné zdi se krčil maličký zašedlý mramorový pomník. Došel až k němu a poklekl do trávy, zadíval se na její jméno a malý zažloutlý oválný obrázek, z něhož se na něj usmívala. Pohled mu pak sklouzl k nápisu na spodní části desky.
„Strom lásky ani smrt neporazí…“ Mírně mu zvlhly oči a hruď se bolestně sevřela.
„Děkuji za všechno, a nemusíš se o mne bát, zvládnu to, uvidíš…miluji tě“ zašeptal.
Růže dal do kamenné vázy, a když se postavil, zvedl se lehký vánek, který rozhýbal poupata, jako něžné poděkování.
Pousmál se, čepici si stáhl hlouběji do čela a vydal se zpátky k taxíku.
„Sanatorium Naděje, prosím...“ řekl tiše řidiči, a pak už jen zamlkle sledoval ubíhající krajinu.