Až na dno (15 .kapitola)

Anotace: Kapitola, v níž tajemství plave na povrch. Aspoň jedno ...

Bouřka se přehnala rychle a teď už bylo slyšet jen hustý jemný déšť na plechové střeše. Nadine sklízela ze stolu talíře a Alex ji pozoroval v tichém úžasu.. S ní najednou přestal být bungalov jen stará bouda, kam se chodí vyspat. Najednou to byl téměř domov. Jako by sem patřila odjakživa ... Jak rád by si myslel, že i ona má stejný pocit!
„Bylo to moc dobré, děkuju.“ Pro samé obdivování málem zapomněl na slušné vychování.
Nadine se otočila od nádobí a shovívavě naklonila hlavu: „Ale prosím tě! Jsi v takovém stavu, že bys pochválil cokoli, co bys nejedl přímo z mražáku.“ Oči se jí rozesmály a Alex měl co dělat, aby zůstal v klidu sedět za stolem. „A kromě toho – s tím, co donesl Matteo, se nedaly dělat zázraky. Ty tady asi nemáš problém s myškama, viď?“
„Ne, proč?“ nechápal Alex náhlou změnu tématu.
„Jednoduše pochopily, že tady by umřely hlady a šly o dům dál.“ Teď se jí dokonce udělal v jedné tváři dolíček. „Nechápu, že ještě nemáš žaludeční vředy. Co vlastně jíš?“
„No ...,“ Alex se jakože zamyslel, „špagety, mražená pizza, špagety. Čokoláda. Rajčata.“ Rozhodil rukama a Nadine se zatvářila zhnuseně: „Sebevrahu.“
„To víš, nikdo se o mě nestará. Líbilo by se mi, kdyby jo.“
Nadine si rozpačitě utřela ruce vzadu o kalhoty. Najednou se cítila nesvá a neměla představu, co říct. Že i jí by se to líbilo? A co potom? Políbili se a byla svatba? Takový happyend si může tak maximálně představovat, až zase bude v noci zírat někam do tmy. Tahle brána se jednou provždy zavřela, smiř se s tím, Nad ...
„Měla bych už jít,“ řekla nahlas a zamířila ke dveřím.
Jenže když míjela Alexe, zadržel ji. Díval se na její dlouhé štíhlé prsty, které svíral v dlani, a připravoval se na další ránu. Nestalo se nic. „Zavezu tě, ale napřed bych rád něco věděl.“
Nadine vyprostila ruku.
„Řekla jsi, že ten včerejšek se mnou neměl nic společného,“ začal znovu Alex. „Beru to. Jenže se nemůžeš divit, když se tě zeptám - proč jsem teda vlastně dostal na solar?“
Nadine, která v tu chvíli už stála ve dveřích, se na něj zoufale zadívala a roztřásla se jí brada. Copak to nikdy neskončí? Copak ji musí osud znovu ponížit ... a právě před ním? Svezla se na podlahu na bobek a skryla hlavu v klíně.
Alex na ni ohromeně zíral, ale vzápětí vyskočil a neohrabaně si před ni klekl. „Promiň, prosím tě, promiň,“ šeptal. Nevěděl, za co se vlastně omlouvá, ničemu nerozuměl, ale odvážil se pohladit ji opatrně po vlasech. Kolikrát si tuhle chvíli představoval! Jenže teď bylo všechno špatně. Nadine mu rozhodně nepadla do náruče ve slastném opojení. Namísto toho prudce ucukla hlavou.
„Nesahej na mě! Jsem nečistá, nečistá!“ Bylo to zakvílení plné beznaděje, jako od malého utrápeného zvířátka, a Alexovi naskočila husí kůže. Nečistá? Takhle se mluvilo možná ve středověku?! Co tím krucinál myslí? Lepru asi těžko ...
Nadine dopadla až na samé dno svého zoufalství. Teď už může Alexovi klidně říct všechno; teď už o nic nejde, protože není co zachraňovat. Rozhodla se zodpovědět jeho otázku.
„Jsem z ... to je jedno odkud, prostě z jedné malinké vesnice na Korsice. Mám rodiče a tři starší bratry, babičky, dědu, hromadu bratranců a sestřenic. Táta byl na mě hrozně pyšný, říkával, že jsem zřítelnice jeho očí. Já, holka obyčejného rybáře, který vychodil sotva základní školu, jsem to dotáhla až na vysokou!Chlubil se se mnou, kudy chodil,“ Nadine si povzechla. „A pak ... víš, jednou v noci jsem se vracela od kamarádky na mopedu. Jenže domů jsem tehdy už nedojela. Počkali si na mě o kus dál v lesíku. Je tam pusto prázdno, neměla jsem šanci, mohla jsem křičet jak jsem chtěla ...“.
Alexovi došlo, co se mu Nadine snaží říct, a zbledl jako křída.
„Bylo jich pět. Dva mi drželi ruce, další dva nohy, střídali se na mě ani nevím jak dlouho.“ Nadine mluvila divně mrtvým hlasem, jako by četla večerní zprávy. „Pak už jsem se ani nebránila, jen jsem brečela. Poznala jsem mezi nimi i svého bratrance, škemrala jsem ... Omdlít jsem nedokázala.“ Přerývaně se nadechla.
„Kristepane ...,“ uklouzlo Alexovi. Když ji tak viděl před sebou, něžnou a krásnou, nešlo uvěřit tomu, co právě slyšel.
„Nejsi zdejší. Nemůžeš vědět, co taková věc pro holku u nás znamená! Dvacáté století tam k nám dorazilo v mnoha věcech jen na papíře. A tak jsem tady ...“.
Z Alexova výrazu pochopila, že vůbec nechápe, o čem je řeč. „Podobná ... věc ... se tam u nás bere jako moje chyba. Protože jsem se nedokázala ubránit. Měla jsem dvě možnosti: klášter nebo pryč z domova. Z kláštera jsem měla vždycky panickou hrůzu, tam jsem nechtěla. Otec mi jen vzkázal, že zapomněl mé jméno. To znamená, že se nesmím už nikdy vrátit. Maminka mi sehnala nějaké peníze, ale ani si nedovolila mi je přinést, poslala je do nemocnice.“
„Nemocnice?“ Alex měl dojem, že snad špatně slyší. „Tys pak skončila v nemocnici?“
Nadine se na něj ani nedokázala podívat. Zaplavoval ji hnus jen při těch vzpomínkách. „Jednak jsem byla domlácená a jednak ...,“ najednou se jí nechtělo pokračovat dál, „... jednak jsem musela na operaci. Ti kluci nadělali dost velkou škodu ...“.
Jak elegantní opis celé té hrůzy. Jeden z mediků se tehdy pozvracel, když to viděl. Než ji našli, infekce v horku udělala své.
„Nikdy nebudu moct mít děti po tom všem,“ dořekla zlomeně a už nezvládla slzy, které zatím držela na uzdě, a které ji teď bestie zradily. „Tak to jsem já. Pošpiněná na celý život, zneuctěná, bez rodiny, bez peněz, bez přátel, bez dětí. Pro lidi tam u nás jsem mrtvá. Nikdo se mnou nechce mít nic společného. Ani žena, natož muž ...“ Poslední větu dořekla sotva srozumitelným šeptem.
Nadlouho se rozhostilo naprosté ticho. I dešťové kapky jakoby se zalekly, a přestaly bubnovat do střechy. Alex zíral do země a snažil se srovnat si myšlenky. Cítil se jako sopka před výbuchem, měl chuť něco rozmlátit. Pálily ho oči a v hlavě se mu honila pořád dokola jediná věta – to není možné. To přece není možné! Neuvědomoval si, že ho Nadine už chvíli upřeně pozoruje, čeká a doufá v zázrak. Probral se z ustrnutí, až když prudce vstala.
„Nemusíš nic říkat,“ vyhrkla, celá rudá svým ponížením. „Na to se nedá nic říct. Chápu, že moje návštěva skončila. Ráda jsem tě poznala, Alexi, a ještě jednou se omlouvám za tu ránu.“ Chvatně vyběhla před dům a rozběhla se po pláži pryč, aby ji neviděl plakat.
Alex bleskově vyskočil a chtěl za ní. Nešlo to. Dřív by ji dohonil několika kroky, teď se musel dívat, jak se mu vzdaluje. Bez přemýšlení zamířil k džípu a nastartoval. Věděl jediné – že takhle to skončit nesmí.