Jedna velká lež jménem život...(8)

Anotace: pokračování..

Když o chvilku později sedím v autě, už mi všechno dochází. Opravdu je to tady, odjíždím pryč. Není to jen sen, ale skutečnost. Není to sen, jak jsem si myslela, ale skutečnost která se mi děje..
„Chtěla by jsi ještě před tím, někam zajet?“zeptá se mě Gabča. „rozloučit se s nějakým místem?“
„Můžu?“zašeptám. Karel, který řídí jen přikývne.
„Nesmí tě nikdo vidět a jen na chvilku“
„Slibuju“zašeptám se slzami v očích. Hned jim řeknu adresu místa, se kterým se chci rozloučit nebo spíše, s tím člověkem, který tam žije..Cesta tam trvá neuvěřitelně rychle. Jedeme v noci, teď tu nikdo není, takže se jede rozhodně líp než ve dne, kdy jsou ulice zacpané. Když auto zastaví na dané adrese, neváhám ani minutu a už jsem venku.
„Chvilku ano?“zavolá za mnou potichu Karel, který se vykloní z okýnka. Aniž bych se na něj podívala, přikývnu. Dojdu přesně před dům číslo 18 a zadívám se na něj. Je celý skrytý ve tmě. Ani v jednom okně se nesvítí, všichni tam spí..kdyby tak někdo měl tak dobrý instinkt a chtělo se mu podívat z okna..kdybych alespoň naposledy mohla vidět toho, koho nejvíce miluju..alespoň na pár vteřinek..co bych za to dala..jen tohle chci a pak už nic. Pak budu poslouchat, ale alespoň tu vteřinu..vidět ho naposled, podívat se mu do jeho modrých očí, které mi připomínali studánku, ten úsměv, díky kterému se mi vždycky podlomili kolena..jen tohle vidět a budu spokojená...jen vidět alespoň naposled ten úsměv, oči, rty.. podívala jsem se na okna, kde jsem věděla že spí a znovu jsem cítila po tváři slzy. Slzy smutku, zoufalství..
„Patri, měli bychom jet“ ozve se za mnou tichý Gabči hlas. Jen přikývnu a naposled se podívám do okna, kde zahlédnu pohyb. Je to možné? Nezdálo se mi to jen? Opravdu tam byl? Byl tam? Díval se na mě?
„Počkej“zarazila jsem ji a znovu se tam podívala. Nemýlila jsem se. Opravdu tam byl, stál u okna a díval se na mě. Pak, když nejspíš zjistil, že jsem to já, otevřel okno.
„Patricie?“zašeptal moje jméno. Zavřela jsem oči. Tohle je naposled, co ho vidím, co ho slyším říkat mé jméno..od zítřka už budu někdo jiný, budu někde jinde, budu s někým jiným..Nechala jsem se strhnout Gabčou k autu a rychle jsem nastoupila do auta, stejně jako ona. Podívala jsem se na Romana, který stále byl v okně a díval se na nás. Pak jsme se rychle rozjeli. Viděli jsem ho, jeho smutný, bolestný pohled. Otočila jsem se dozadu, když jsme projeli kolem jeho domu a naposled se na něj podívala.
„Jsi v pořádku?“ starala se Gabča a podala mi kapesníčky.
„Jo, to je dobrý, alespoň jsem ho mohla naposled vidět, děkuju“zašeptám a utřu si slzy, které mi stékají po tváři. Nesnažila jsem se skrývat svou bolest, nesnažila jsem se neplakat. Vždyť mám právo plakat. Mám právo na to, abych plakala celou cestu. Chtěla jsem začít křičet, řvát, ale neudělala jsem to a tak jsem jen v tichosti plakala, jak moc tohle všechno bolelo.
„Prosím pasy“ požádá na státní hranici postarší pán. Karel si hned vezme od Gabči všechny tři pasy a podá mu je z okýnka, aniž by vystoupil. Celou cestu až na státní hranice jsem spala, protože jsem byla tak unavená, ale tohle mě probudilo k životu. Můj pas. Moje nová identita. Už to začíná.
„Dobře, můžete pokračovat přeji příjemnou cestu“ popřeje nám a vrátí Karlovi pasy, který je hned podá Gabči a ta zková do své kabelky, takže jsem zase svůj pas neviděla. Znovu jsem se natáhla na sedačku a zavřela oči, abych si alespoň nějak krátila čas v autě. Nemusím se dívat ven z okna, ještě není skoro nic vidět, protože je stále noc a ani bych se nedívala. Všechno mi to připomíná můj domov. Domov, který jsem už teď opustila a kdy se vrátím, tak to je ve hvězdách..
Nemůžu se rozloučit se svou rodinou, přáteli, nemůžu jít na pohřeb mamky a sestry, abych se rozloučila i s nimi. Nemůžu nic. Jen tiše a nepozorovatelně zmizet ze světa a nedávat o sobě vědět. Nic, co by naznačovalo, že stále ještě existuju.
Tím, že jsme překročili hranici státu, jsem navždy zmizela. Zmizela moje stará identita..neexistuje žádná Patricie..Patricie, která má tam někde přítele, kamarády, rodinu..ta už neexistuje...teď existuje jen Rebecca, která teprve ke své rodině jede..rodině, ve které neví jak dlouho bude..neví jestli ji rodina přijme nebo ne..jak se zachová, jak se k ní budou chovat, jak ji vezme mezi sebe..
„Měli bychom zastavit a dát si někde snídani“navrhne Gabča Karlovi, který její nápad přivítá. Projedeme dalším městem pomaleji a když Karel uvidí u cestě menší restauraci, hned k ní zajede. Zaparkuje hned před vstupem, abychom měli asi blízko auto, kdyby se něco dělo, což já doufám, že se nic dít nebude a normálně se nasnídám, i když já mám takový štěstí, že člověk nikdy neví...
„Patri, teď už budeš Rebecca, tak zkus na své jméno reagovat“ obrátí se na mě Gabča.
„Zkusím to, ale kdyby náhodou tak mě upozorněte, že mluvíte na mě, protože si nejsem jistá, že to zvládnu“přiznám se.
„Neboj, zvládneš“ řekne Gabča. Nechápu, jak mi dovede tak věřit? Jak ví, že prostě nezklamu a někomu neřeknu kdo jsem? Jak ví, že se jednou prostě se neprozradím..no spíš tomu věří, že to tak bude, že nic z toho na co jsem teď myslela se nestane, abych neohrozila sebe, svůj život...počkat, vždyť teď nejde jen o můj život..pokud něco prozradím, půjde o život i té rodině. Ne, nic neprozradím!! Udržím to v sobě, ať to stojí co to stojí...
„Ta rodina...ona o mě ví všechno?“zeptám se ještě než vylezeme z auta, protože by asi bylo blbé na tomhle ptát u snídaně, kde je spousta svědků a zároveň tuhle otázku nechci zapomenout..
„Ví všechno“přikývne Gabča. „ví tvé pravé jméno, o tom co se ti stalo a jsou obeznámení s případem a se vším co s tím souvisí, ví co je čeká kdyby tě náhodou našli, což se určitě nestane“ dodá hned, když zachytí můj pohled.
„I jejich syn...to všechno ví?“ zajímám se dál.
„Ano, ten taky.“přikývne Karel „nechci nic říkat, ale měli bychom jít, mám už docela hlad“
„Jasně, jdeme“souhlasí Gabča s úsměvem. Hned vylezu z auta a počkám než ke mně dojde moje osobní stráž, tedy Karel a Gabča, kteří si stoupnou každý z jedné strany a takhle jdeme do restaurace. Nechápu to, musí dělat takový cirkus?
„Dobrý den, copak si budete přát?“zeptá se s úsměvem na tváři servírka a podá mám jídelní lístky.
„Rebecco?“zeptá se mě Gabča. Jen se na ni podívám, aby věděla, že chápu, že mluví na mě, pak se zahledím do jídelníčku a objednám si kávu. Stejně jako ti dva.
„A na jídlo?“ zeptá se znovu „mám přijít za chvilku nebo si vyberete hned?“
„Asi za chvilku“souhlasí hned Karel.
„Dobře“usměje se znovu a odběhne do kuchyně, aby nám dala uvařit kávu. Jen si povzdychnu. První oslovení mám za sebou a tak trochu se dá říct, že jsem to zvládla.
„Dej si co chceš“ vyzve mě Gabča a pak se sama zahledí do jídelničku. Nakonec zvolím palačinky, i když vím, že se tohle na snídani nehodí, ale jen co je spatřím na jídelníčku, hned na ně dostanu chuť a myslím, že sladký mi teď, v téhle náladě pomůže.
„Palačinky“ odpovím Gabči na nevyslovenou otázku, jen co se na mě podívá. Jen souhlasně přikývne a pak mi prozradí, že se na ně dívala taky, takže si je dá semnou. Karel zůstane u topinek s nějakou směsí.
„Už máte vybráno?“zeptá se servírka. Karel hned přikývne a hned ji nadiktuje naše objednávky. Servírka jen přikývne a pak znovu odběhne. Zahledím se z okna ven, zatím co Gabča s Karlem si o něčem povídají. Nevnímám je vůbec, jen se dívám ven, kde se teď náramně rozpršelo. To bude cesta, fakt.
„Rebecco, copak ti je?“ zeptá se starostlivě Gabča. Trhnu při vyslovení mého nového jména, ale normálně se obrátím, jako bych nic neslyšela.
„Mě? Nic vůbec nic“pokusím se na ni usmát, ale nějak se mi to nepovede. Gabča hned pozná, že úsměv je nucený, ale nic neřekne.
„No, já si na chvilku odskočím“ozve se Karlův hlas za chvilku. Nevím proč, ale zdá se mi že ho Gabča nějak požádala o to, aby odešel, ale nahlas nic neřeknu.
„Copak tě trápí?“ zeptá se mě Gabča, když Karel odejde a nechá nás sami dvě u stolu.
„Já nevím...pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. Nechápu to, nebo spíš pořád mi to nedochází, co se tu děje. Chápu, že musím pryč, abych si zachránila život a mohla usvědčit bratrance...ale já nevím..prostě opustit tátu, přátelé, přítele, je toho prostě moc. A pak jít do rodiny, která mě vůbec nemusí přijmout? Co když se jim něco stane? Nebo mě? Co bude pak?“zašeptám a stále se dívám z okna, jako bych mluvila pro sebe a ne s Gabčou, která sedí vedle mě.
„Podívej, já chápu, že opustit všechny, koho jsi milovala, je těžký, bolestný, ale je to pro tvoje bezpečí. Přece chceš, aby vrazi tvé matky a sestry byli odsouzeni, takže proto všechno tohle..a ta rodina, neměj žádný strach. Jsou hodní, milí, určitě ti padnete do oka“usměje se na mě.
„Děkuju, ale i tak mám strach“ přiznám „ale to bude dobrý, jak jsi to řekla. Zvládnu to ne?“usměju se
„Jsi strašně silná osobnost, takže to zvládneš, věřím ti a nejsem sama. Karel taky, tvůj táta, všichni ti věříme, že to dobře dopadne“
„Díky, snad ano, taky tomu věřím“ usměju se. To už se k nám vrátí Karel, zároveň se servírkou, která nám donese naši snídani a pak zase odběhne, ale ještě před tím nám stačí popřát dobrou chuť.
„Jsou výborný“ zamumlám s plnou pusou a obrátím se na Gabču, která má stejně jako já palačinky.
„To jsou tak jez“zasměje se a já se dám znovu do jídla. Jsou tak výborný, že bych si snad dala ještě jedny, ale to už by se do mě asi nevešlo. Jen co dojíme, vůbec se nezdržujeme, takže Karel hned zaplatí usměvavé servírce a v momentě jsme pryč.
„Máme před sebou dlouhou cestu“ vysvětlí mi Gabča šeptem, když se ji chci zeptat, proč jsme museli vypadnou tak rychle. Karel odemkne na dálku autíčko a my do něj rychle nasedneme. Tentokrát neřídí Karel, ale Gabča. Karel si sedne dozadu a mě pustí dopředu, prý se potřebuje trochu vyspat po jízdě v noci. Natáhne se na sedačku, zakryje se dekou, kterou jsem měla i já na zakrytí a za chvilku už jen slyšíme, jak šťastně oddychuje.
„Kam to jedeme?“zajímám se, když Gabča zabočí směr letiště.
„Na letiště“ odpoví mi tajemně.
„Tak na to bych fakt nepřišla“ odseknu naštvaně. Proč mi je sakra utajené místo mého pobytu? Copak bych to neměla vědět nebo to mám jako překvapení? O co tu jde??
„Tak vidíš“zasměje se Gabča. Za chvilku Gabča zaparkuje na parkovišti a poručí mi, abych vysedla. Zároveň drcne do Karla, který se asi za ty tři hodiny moc nevyspal, ale vůbec nic neřekne, jen se zvedne, rozhlídne se kolem, pak přikývne a když vyleze z auta, tak se protáhne.
„Můžeme?“zeptá se Gabča, která má už v ruce mou tašku s jejíma věcmi. Hned oba přikývneme, i když já stále nechápu, o co tu jde, ale vydám se poslušně za nimi.
Bohužel mi všechno dojde až když vystoupím z letadla, protože jsem celou cestu prospala, stejně jako ti dva, takže jsem vůbec neslyšela jak pilot letadla něco hlásí, prostě jsem spala.