Čas nezastavíš 4

Anotace: Další kapitola. Když přidáte nějaký komentář, tak se zlobit nebudu ;-)

Hned jak jsem přišla do školy, byla jsem připravená říct všechno Lucii. Jenže jsem nepočítala s tím, že tím, že mám kluka a navíc tak pěkného nakazí půlku třídy. Všechny do na mě tlačily, abych jim všechno řekla, ale to jsem nechtěla. Zaškaredila jsem se na Lucku a přísahala jí, že jí jednou přetrhnu.
Nejvíc mě ale dojala Martina, holka, kterou ve třídě zrovna moc nemusím. Je to ten typ člověka, který musí do každého dloubat, když má přítele a ona ne. A jak vyšlo najevo, můj přítel jí vadí nejvíce. Je to možná proto, že jí nevěnoval ani jeden pohled, i když je Martina velice hezká holka. Před hodinou za mnou přišla, kde už byl hlouček ostatních a pronesla: „Tak co, dáváš mu doučování a domlouvali jste se na další hodině?“ zatvářila se, jako kdyby vyhrála. Jenže já jsem teď byla díky Ondrovi plná sebevědomí a tohle jsem si nechtěla nechat líbit.
„Ne, doučování ne. Proč si to myslíš?“ zeptala jsem se naoko zmateně. Ti, co mě znali, už poznali, že já se jen tak nevzdám.
„No, odkdy se nějakej kluk baví se špekama, jako jseš ty?“udělala pěkně falešně překvapený obličej.
„Od tý doby, co opovrhujou tebou.“ pronesla jsem klidně. Už jsem neměla náladu se s ní hádat. Tahle věta ale zapůsobila, protože Martina sklapla a odešla na svoje místo právě, když přišel učitel na matiku.
Celý den až na třetí hodinu proběhl v pořádku. Až na třetí, protože jsme měli tělocvik a já se musela vrátit na místo, kde jsem spadla z toho nástroje. Jednou mě napadlo takové srovnaní. Takže, když zakázali tělesné tresty, vymysleli si na nás hrazdu jako malou kompenzaci.
Přišla jsem dovnitř a nesla Šláfkovi lékařskou zprávu jako omluvenku. Chvíli si mě měřil pohledem a pak mi omluvenku potvrdil. Sedla jsem si na lavičku a koukala, jaký blbosti si zase vymyslel na mé ubohé spolužáky. Museli prolézat opičí dráhu, chudáci, a nemohli si ani odpočinout.
Po chvíli přišel za mnou a sedl si na lavičku vedle mě. Téměř nepozorovaně jsem si odsedla, když říkal: „Ester, tohle mě mrzí. Bolí to moc?“ strachoval se. To ale mohl už dřív a ne až teď, ušklíbla jsem se v duchu. Rozhodla jsem se, že mu to pěkně opepřím.
„Teď už se to dá vydržet, ale předtím - hrůza. Nemohla jsem se té ruky ani dotknout, ale doktor mi ji dal do nějakého postroje a narovnával mi jí. Nedoporučovala bych vám zkusit to. Opravdu hrozný zážitek. Když vám za tu ruku tahají čím dál víc a víc, dokud už se může vrátit zpátky na místo. Kdyby tam se mnou nebyl můj přítel, tak by mi snad museli píchnout uklidňovací injekci.“ celou dobu jsem se snažila vypadat zamyšleně a nejevit žádné známky nenávisti.
Po chvíli jsem se na něho otočila a vypadal opravdu smutně. To byl přesně účel. Dál už jsem se s ním nehodlala bavit, takže jsem neohrabaně vytáhla mobil a chystala se napsat textovku Ondrovi. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mu napsat, ale pak jsem jednoduše vyťukala: Uz se tesim na odpoledne. Es. Jakmile jsem klikla na odeslat, v tu ránu mi přišla smska od Ondry: Ani nevis, jak moc mi chybis, psal. Musela jsem se zasmát tomu, jak stejně uvažujeme.
Když jsme šly s holkama po vyučování na oběd, povídaly jsme si o tom, co budeme dělat odpoledne. Každá něco řekla a když jsem stále mlčela, Lucka mě vyzvala: „A co ty, Ester? Co budeš dělat?“ Vytrhla mě tím z mých myšlenek, takže jsem se na ni jenom nechápavě podívala.
„Co budeš dělat odpoledne ty? Víš, já třeba půjdu s Pavlou do knihovny, Jana s mamkou nakupovat...“ tím se mi rozsvítilo a já mohla v klidu odpovědět:
„No, po obědě jdu k Ondrovi domů, abych na něj počkala, než se vrátí ze školy a pak něco podnikneme, ale ještě nevím co. Stejně to dopadne jako včer-“ odmlčela jsem se s vědomím, že jsem řekla až moc a že strávím celou půlhodinku v jídelně odpovídáním na všemožné dotazy typu a co jste dělali, kolikrát jste se políbili, miluje tě a podobně. A opravdu – když jsem šla směrem na sídliště, jen mi hlava třeštila.
Odemkla jsem si dveře a vešla dovnitř. Znovu jsem se musela rozhlédnout kolem, protože to byl byt mých snů. Došla jsem do malého obývacího pokoje a na stolku jsem našla list papíru, kde byl v rychlosti naškrábán text:
Ahoj Esterko! Jsem rád, že jsi nakonec dorazila. Chovej se tu jako doma – jakkoli se zabav, než za tebou přijdu. Tvůj O.
To se mi velice líbilo. Ne to, že si tu můžu dělat co chci, to vůbec, ale ten podpis. Tvůj O. Navždy jenom můj. Krásné.
Rozhodla jsem se, že si zapnu počítač a začnu si dělat úkol do účetnictví. Zabrala jsem se do toho tak, že jsem úplně přestala vnímat čas, takže mě docela mile překvapilo, když jsem ho viděla ve dveřích. Odložil si školní batoh na křeslo a rychlými kroky přešel ke mně. Vzal můj obličej do dlaní a energicky mě políbil, až se mi z toho zatočila hlava. Jeho oči hořely jenom pro mě, když říkal: „Tolik jsi mi chyběla. Ani nevíš jak! Jsem opravdu rád, že jsi přišla.“ povídal a povídal a já ho tak ráda poslouchala, že jsem se ho ani nesnažila přerušit. Jenom jsem pustila na počítači nějaké písničky a přesunula se s ním na pohovku.
„Tak copak jsi tu beze mě dělala?“ ptal se optimisticky.
„Dělala si úkol do účka. Nevadí ti, že jsem zneužila tvůj počítač?“ optala jsem se, ale věděla jsem odpověď ještě dřív, než ji stačil vyslovit.
„Prý jestli mi to nevadí...“ opakoval pohoršeně, ale se stopou humoru, „Jasně že ne. Proč by mělo? Teď ho nezneužíváš a věnuješ se mě, takže proti tomu nemám ani to nejmenší.“
„To je dobře. Protože ho tu asi budu zneužívat častěji.“ Nad těmi slovy překvapeně zvedl obočí a já na něm viděla radost dítěte, které dostalo hračku, kterou tak moc chtělo.
„A proč?“ radši se zeptal nedůvěřivě.
„Máš rychlejší internet.“ naoko jsem se vymlouvala, ale on mne prokoukl.
„Tak internet, jo? A není to tak náhodou proto, že jsme tady sami, bez všudypřítomných dotazů tvých spolužaček?“ připomněl mi scénu z jídelny a já jenom zasténala. Pochopil to a starostlivě se ptal: „Bylo to hodně špatné? Nechci, abys kvůli mně nějak trpěla...“
„A jak bychom to asi tak vyřešili?“ nadhodila jsem sarkasticky.
„Můžeme se třeba scházet v podzemí. Chápeš, chodit kanálama a tak. Tam moc lidí nepotkáme.“ zasmál se a já musela s ním.
„A jak potom vysvětlím ten smrad?“
„Třeba jsi byla zase po škole a tvůj tělocvikář má problémy se zažíváním.“ navrhl a já se musela zase smát.
Rozhovor pokračoval ve stejném duchu a jako včera jsem si zase uvědomila čas až příliš pozdě. Rychle jsem si balila všechny sešity a propisky, které jsem předtím vytahala s batohu a sprintovala jsem se obléknout. Ondra můj úprk sledoval ze sedačky a bylo vidět, že si tiše mluví pro sebe a usmívá se u toho.
„Co?“ ptala jsem se ho vztekle, protože jsem věděla, že takhle mi autobus ujede už tuplem.
„Proč se tak snažíš to stihnout? Stejně přijdeš pozdě a pak tam budeš čtvrt hodiny stát na dešti.“ Pořád jsem nechápala, kam tím míří, takže začal vysvětlovat: „No, kdybys mě, dejme tomu,, třeba něčím uplatila, mohl bych tě domů odvézt.“ nadhodil.
„A čím bys chtěl uplatit?“ ptala jsem se rádoby svůdně (pokuste se vypadat svůdně s 15 kily nadváhy) a snažila se k němu dojít ladným krokem. Ten nápad s odvozem se mi líbil, protože by to znamenalo, že bych s ním byla ještě o chvíli déle.
„To nechám jenom na tobě.“ řekl zastřeným hlasem a já poznala, že snaha padla na úrodnou půdu. Trošku jsem si ho přitáhla, pohladila jsem ho po tváři a jemně mu políbila každou část jeho obličeje. Levé oko, pravé oko, čelo, špičku nosu a pomalu jsem sklouzla na jeho rty. Pomalu, ale vášnivě jsem tiskla svoje rty k němu a proplétala své ruce jeho vlasy. Tahle přesvědčovací metoda se stoprocentně vyplatila, protože když jsme se odpojili, ještě chvíli potom zrychleně dýchal a když se uklidnil, s úsměvem zvedl bundu a klíčky od auta a šel se mnou ven.
Když jsem v noci ležela v posteli, ještě jednou jsem si přehrála celou cestu domů. Když jsme vyjeli od jeho bytu, v rádiu zrovna hráli mojí oblíbenou písničku od Simplů Save you. Už jsem věděla, že Ondrovi určitým způsobem vadí, takže jsem hned a beze slov rádio vypnula a položila jsem svojí ruku na jeho, která spočívala na řadící páce. Možná to bylo tou tmou, která se na nás tiše snášela a pronikala do tichého auta, možná to bylo tím stísněným prostorem, nevím, ale cítila jsem z našeho dotyku mírné mravenčení. Ondra to asi taky cítil, proto jsem se ani nedivila, když zatočil do tiché, tmavé uličky, vypnul motor a rychle vyhledal moje rty.
V autě jsme pak seděli dlouhou chvíli v tichém obětí. Užívali jsme si jeden druhého. Užívali jsme si toho, že jsme a že jsme se konečně našli. Chvíli si hrál s mými vlasy, pak se mírně napřímil: „Asi bych tě měl odvézt domů“ poznamenal smutně. Ani mně se z jeho teplé a silné paže nechtělo. Nesnášela jsem, když jsme se museli vždycky večer rozloučit a čekali až do dalšího odpoledne, než se uvidíme. Každý den, co jsem seděla ve škole, jsem se užírala pocitem, že mě kus chybí, že nejsem úplná. Tento pocit však pokaždé vyhasne, když spatřím jeho krásnou usměvavou tvář.
„Asi bys měl. Ach jo. Proč nemůže být den dvakrát tak delší, než je?“ snila jsem nahlas, jaký by to bylo, kdybych s ním mohla trávit podstatně delší dobu, než spolu trávíme teď.
„Protože pak by ses na mě nemohla tak moc těšit.“ připomněl mi něžně a já musela uznat, že má pravdu. Pomalu se znova rozjel a zastavil až u nás před domem. Ač mě to stálo hodně přemáhání, nakonec jsem mu dala pusu na dobrou noc, vystoupila z auta a zamávala mu na cestu.
Když jsem dokončila rekapitulaci svého večera, mírně jsem se usmála. Teď jsem ani na chvíli nezapochybovala, že jsem do Ondry zamilovaná. Byl pro mě jako magnet; i když bych chtěla vzdorovat, nemohla jsem, stále by mě to k němu přitahovalo. Milovala jsem na něm všechno – jeho krásný, křivý úsměv, jeho vlasy, kterými jsem ráda proplétala prsty, něžné hnědé oči... Ale nejvíc jsem na něm milovala jeho čisté srdce a povahu. Poslední myšlenka, která mi proběhla hlavou těsně před tím, než jsem usnula, byla, že jsem doufala v to, aby ke mně Ondra cítil alespoň na zlomek to, co já.
Ráno jsem se vzbudila s dobrou náladou. Už když jsem se ráno česala, smála jsem se sama sobě, jak to vypadám. Pak jsem se smála tomu, když jsem si nalívala čaj a přelila jsem hrnek. Smála jsem se nepřetržitě kdekoli nebo s kýmkoli jsem byla a dobře jsem věděla, čemu, nebo spíš komu za takovou skvělou náladu vděčím. Ačkoli jsem tou dobou seděla na sedačce v autobuse, dovolila jsem si na malý okamžik zavřít oči a to jenom proto, abych viděla obličej toho nejkrásnějšího kluka na světě. Představila jsem si ho s jeho pokřiveným úsměvem, který vypadal tak neodolatelně, že jsem pokaždé vynaložila hodně sil, abych ho nepolíbila. Rychle jsem však oči zase otevřela, protože jsem měla nultou hodinu a zápasila s únavou.
Když jsem dorazila do třídy a sedla do lavice, měla jsem ještě tak deset minut času, kterého se hned dožadovala Lucka.
„Čauky Ester!“ pozdravila energicky. Tohle jsem na ní obdivovala. I kdyby jí někdo vzbudil o půl třetí ráno, jenom by si promnula oči a byla by plná elánu. Občas, jako třeba teď, jsem jí to záviděla.
„Ahoj Luci.“vrátila jsem jí pozdrav a sama sobě nadávala, proč jsem si sakra ráno nedala k snídani místo čaje hrníček kafe.
„Hele, máme takovej mírnej problém. Do zítřka musíme mít do ekonomiky natočenou reklamu, takže to musíme stihnout dneska.“ začala povídat a já neměla ani páru o tom, co znamenají ta slova, která na mě chrlí. Jenom jsem se tomu usmála a musela jsem vypadat jako mentálně opožděná, když Lucka přerušila ten monolog a zeptala se: „Víš ty vůbec, o čem mluvím?“
„Abych řekla pravdu, tak ani náhodou.“ zazubila se a viděla na ní, že bojuje s myšlenkou praštit mě.
„No, tak já začnu jinak. V pondělí jsme dostali úkol natočit reklamu na jakýkoli výrobek. Zapomněly jsme na to,takže to musíme spíchnout dneska. Jo, ještě musíme promyslet, na co to bude.“ oživovala mi v paměti matné vzpomínky na hodinu ekonomie a na to, co ten proklatý chlípník říkal.
„Jo, už možná vím.“řekla jsem jenom a pak si s ní domluvila, že přijde ve tři ke mně a vymyslím, jak reklamu zpracujeme. Bylo to možná díky mému dobrému rozpoložení, ale už jsem měla představu o tom, čemu bychom mohly jednou zvýšit prodejnost.
Den plynul jako splašený a já skoro ani nevnímala, že se hodiny mění. Když jsme s Luckou pomalu přicházely k jídelně, ptala jsem se jí: „Luci, věříš mi?“ Vypadala zmateně, když odpovídala.
„No, věřím. Proč?“ ptala se obezřetně.
„Jenom mě napadlo téma naší reklamy.“ nadhodila jsem jenom a čekala, jak bude reagovat.
„Tak co tě tedy napadlo? Povídej, ať nejsem napnutá jak kšandy!“ nezklamala mě. Zvědavost byla jedna z vlastností, které ji všude doprovázely.
„Já ti to ale nemůžu říct. Vem kameru a ve tři buď u mě, seženu herce a produkt. Hlavně mi věř.“ zavolala jsem za ní ještě a už si šla odložit věci na své místo, kde už seděl Ondra, dnešní hlavní herec. Jenže to chudák ještě nevěděl.
Když jsem došla ke stolku, obdařil mě tím svým nádherným křivým úsměvem, zvedl se a šel mě políbit na přivítanou. Zatočila se mi hlava, ale jeho silné paže mi nedovolily spadnout. Vzal si čip z mé ruce, odsunul mi židli a došel mi pro oběd. Teď už jsem byla o svém nápadu plně přesvědčená a věděla, že s trochou přinucovací techniky se mi podaří zviklat i Ondru a už předem jsem ho litovala.
„Tak jaký jsi měla den? Pro mě byl neskutečně dlouhý, protože jsem se na tebe hrozně moc těšil.“ Potom začal vyjmenovávat, co všechno se ve škole dělo a jak se mu táhla hodina za hodinou.
„U mě zatím docela v pohodě. Ale máme do ekonomie úkol natočit reklamu. Je jedno na co a musíme to s Luckou dělat dneska.“ povídala jsem mu zase já. On jenom nesouhlasně zasténal, protože si myslel, že se dneska neuvidíme. Ale to se pěkně přepočítal.
„To asi nepřežiju!“ naříkal, až jsem se zase musela smát.
„Nevím, jestli to dneska přežiješ, ale z toho, že mě dneska neuvidíš, to určitě nebude. Nechceš jít natáčet s námi? Alespoň nám trošku pomůžeš.“ Takticky jsem ho svůdně ukecávala a k jeho přesvědčení jsem ani nepoužila moc sil. Rychle jsem dojedla kuře na paprice a hned se oblékala, zatímco Ondra odnášel naše tácy a už jsme si to rázovali ven k jeho autu.
„Tak, kam chceš odvézt?“ zjišťoval.
„Vysaď mě ve městě, já musím koupit výrobek a ty chvilku po třetí přijeď.“ nařídila jsem mu. Jenom přikývl a pomalu se rozjel.
Když mě vysadil ve městě, spěchala jsem do obchodu s oblečením, abych koupila věc, kvůli které mě Ondra nejspíš zaškrtí. Musela jsem všechno stihnout v rekordním čase, protože jsme končili chvíli po druhé odpoledne. Jakmile jsem byla spokojená s výběrem, pádila jsem k pokladně a pak rychle domů. Přicházela jsem zrovna ve chvíli, kdy se za zatáčkou objevila Lucka. Vešly jsme domů a ona to ze mě ihned dostávala.
„Ne, ne! Nic ti neřeknu, dozvíš se to stejně s Ondrou.“ Když jsem vyřkla jeho jméno, vyvalila oči a zahltila mě spoustou otázek.
„To je ten herec?“ nedokázala skrýt své vzrušení, až jsem se musela smát.
„Jo, jenže o tom, chudáček můj, ještě neví.“ Chvíli jsme ještě tak kecaly, když jsem slyšela zastavit auto a domem se rozlehlo krátké zazvonění. Došla jsem otevřít a hned se na mě přisály jeho hebké rty. Když jsme se vrátili, ruce propletené, Lucka se neúspěšně snažila zakrýt smích.
„Takže, holky, s čím potřebujete pomoct?“ zjišťoval si můj miláček a mě napadlo, že to není až tak dobrá otázka. Tedy, samozřejmě pro něj.
„Jak jsem ti říkala, musíme natočit reklamu. A ty budeš dokonalý herec.“ pohladila jsem ho po ruce, abych ho trošku uklidnila. Vzmohl se na pouhé „Cože?“.
„Ale jo, Ester má pravdu. Budeš dobrý model.“ přidala se taky Lucka a já viděla, že jsme ho přesvědčily.
Došli jsme do mého pokoje a začali plánovat, jak to asi bude vypadat, v jaké místnosti budeme natáčet a kde je dostatek světla. Když jsme už všechno vyřešili, zbýval poslední malý problém, tedy výrobek. Musela jsem chytit Ondru za ruku, abych ho alespoň částečně uklidnila, protože jsem s tašky vytáhla jemné červené trenky s medvídkama. Lucka vyprskla smíchy a Ondra jenom bezmocně vydechl s rozšířenýma očima hrůzou. Trenky jsem hodila na stůl, abych měla obě ruce volné a abych ho mohla obejmout.
„Budou ti slušet.“ vydechla jsem mu do ucha a pak jsem ho letmo políbila na rty. To na něj zapůsobilo, protože se přidal.
„Esterko, tohle po mně nemůžeš chtít!“ začal protestovat. Tak nějak jsem to čekala. Nenápadně jsem mávla na Lucku, aby mi ho pomohla přesvědčit. Pochopila to a rychle došla k nám.
„Ondro, prosím. Budeme ti nadosmrti vděčné.“ začala ho rychle přemlouvat. On se na nás jenom útrpně podíval.
„Pokud to udělám, pokud, jak byste mi to splatily?“ zjišťoval si. My dvě jsme se na sebe podívaly, v očích pocit vítězství.
„No, to podle toho, co budeš chtít. Ale jsme ochotny udělat všechno.“ slibovala jsem mu hned. Jemu se na chvíli rozzářili oči a já viděla, že jsme vyhrály.
„Tak fajn, beru. Ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ ozvala se hned nedůvěřivě Lucka.
„Neboj, pro tebe to nebude tak hrozný, protože ty jsi to nevymyslela. A vyberu si to později. Ale ty to schytáš ještě dneska, Ester!“ řekl přísně. Pak se ke mně ještě naklonil, aby nás Lucka neslyšela a zašeptal: „Povím ti to, až to tu doděláme.“ Vzal trenky a šel se do koupelny převléct.