Přitančím za tebou, lásko! 6

Anotace: Omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsala, ale nějak jsem nevěděla, jak to napsat. Až teď jsem se k tomu konečně dokopala. Jinak pokračování..někdy si uvědomujeme věci, když už je bohužel pozdě.

„Au!“ zasyčím, když se ráno snažím pohnout. Včera jsem to trochu přehnala s pitím a bolí mě šíleně nohy z tancování.
„Copak…au!“ zamumlá i Ondra vedle mě.Zdá se, že i on to kapku přehnal.
„Dobré ránko.“ pozdravím ho a pokusím se nahodit úsměv.
„Dobré, líbne mě na tvář. I když nevím, jestli dobré. Včera jsme to asi trochu přepískli.“
„Trochu?? To je asi slabý slovo.“ začnu se smát.
„No jo, tak hodně. Co dneska podniknem?“ zeptá se.
„Vzhledem k tomu, jak vypadáme, vyhlašuju dnešek za den válení!“
„No ty jsi skvělá..tohle jsem měl na mysli!“
Ondra se pořádně zachumlá do peřiny, přitáhne si mě blíž k sobě, dá mi ruku kolem pasu a takhle oba dva znovu usínáme.

„Ahojky Alí.“ volá mi ráno Markét.
„Ahojky Markí.“ odpovídám.¨
„Víš, jak mám zítra ty narozky? Tak tě zvu na oslavu. Doufám, že přijdeš…i s Ondrou.“
„Jo určitě.“ odpovím bez váhání.
„A ještě něco…bude tam Kuba…tak abys s tím počítala.“
„Hm..dobře…to nebude problém.“ falešně odpovím.
„Tak se budu těšit..Papa.“
„Papa.“ obě zavěsíme.

Ach jo, on mě bude pronásledovat všude. Nechci ho vidět. Už kvůli Ondrovi. Nechci se s ním zase hádat …všechno je teď tak hezký až neuvěřitelně moc, že se bojím aby se to najednou nezměnilo.
„Alí? Jsi v pořádku?“ zavolá na mě Ondra. Prvně ho nechápu, ale pak si uvědomím, že chleba, který jsem si právě ukrojila, je už jen pár kostiček.
„Jejda!“ vyprsknu smíchy.
„Vážně jsi v pohodě?“ ptá se Ondra a drží se, aby se neválel smíchy po zemi.
„Jo, jo jsem. Jen jsem se na chvilku zamyslela.“
Ondra na mě chvilku kouká, jakoby čekal, že mu řeknu nad čím, ale rychle změním téma.
„Volala Markét. Zítra má narozeniny, tak máme přijít na oslavu.“
„Tak to je super.“ řekne s nadšením, ale pak si vzpomene, že má zítra brigádu.
„A do kolika tam budeš?“ zeptám se a nejsem moc nadšená, že tam budu trčet sama.
„Do pěti.“ odpoví smutně.
„Tak to nevadí. Já to tam ty dvě hoďky bez tebe vydržím. Přijdeš pak doufám?“
„Určitě.“ usměje se zase tím svým neodolatelným úsměvem.

Je půl třetí a já jdu za Markét na oslavu. Slaví dvacetiny. Na rozdíl od ní jsem já slavila svoje dvacetiny už v dubnu….Koupila jsem jí jedny krásné náušnice, který si už moc dlouho přála a k tomu stříbrný náramek. Tak doufám, že se jí bude líbit.
Na oslavu přicházím samozřejmě jako první. Vždycky jsem všude první. A jak znám Markét, hned to, že jsem tam dřív ocení a zaúkoluje mě s nasypáním jídla do misek.
Po půl hodině už je tady spoustu lidí a všichni se skvěle baví.
„Alí!!! Ty jsi prostě skvělá. Děkuju za ten dárek.“ volá na mě už z dálky.
„Ale prosím tě. Neděkuj…Takže se ti líbí?“ zvědavě se zeptám.
„Jasně, že se mi líbí. Děkuju moc.“ řekne a skočí mi kolem krku.
„Nemáš zač.“ odvětím.
Otočím se směrem k obýváku, ale kdosi mě překvapí.
„Ehm..ahoj Ájí.“ řekne a usměje se.
„Čau Kubo.“ hodím vážný výraz.
„Promiň, že tě otravuju, ale nemohl bych si s tebou promluvit?“
„O čem jako?“ odseknu.
„O…“ nedokončí větu, protože zrovna přišel Ondra. Neváhám příležitosti a rychle zdrhnu od Kuby za Ondrou.
„Ahoj.“ dám mu velkou pusu.
„Hm čau, co ten tady dělá?“ řekne naštvaně a koukne na Kubu.
„Však víš..chodí s Markét..nemůže tady chybět.“
„Ty jsi to věděla?“ zeptá se mě.
„Hmm..jo věděla, ale neřekla jsem ti to, protože by jsi sem nechtěl jít a já bych sem sama nešla a to bych Markét nemohla udělat. Navíc by jí mrzelo, kdybys nepřišel.“
„Aha. Chápu, ale stejně jsi mi to mohla říct. Pochopil bych to.“
„Tak už se nezlob.“ nahodím ten svůj psí výraz, kterýmu Ondra jako vždy neodolá a oplatí mi mojí velkou pusu.

Po tom, co jsem si vystála dlouhou frontu, jsem se konečně dostala na záchod. Jenže jakmile jsem vyšla, čekal tam už na mě Kuba.
Nevšímala jsem si ho a chtěla ho obejít, jenže mě zarazil.
„Sakra počkej..prosím tě.“ naléhal.
„Tak můžeme si promluvit?“ zeptal se.
„Já s tebou nemám o čem mluvit…ale tak poslouchám.“
„Víš..je mi strašně líto, co se mezi námi stalo. Už rok se tě snažím najít, abych ti mohl říct, že Tě Miluju.“
„Děláš si ze mě legraci? Snažíš se mě najít..to ti mám jako věřit…máš můj telefon, mohl jsi zavolat.“ řeknu naštvaně.
„Já vím, ale nedokázal jsem ti to říct po telefonu a ven by jsi semnou nešla.“
„Hm..to máš pravdu nešla.“ pořád mluvím naštvaně.
„Věř mi to..Miluji Tě.“ Řekne hláskem jako andílek.
„Já…“ nedopovím to, protože mi skočí do řeči: „Vím, že mě taky miluješ.“ řekne a políbí mě.