Přitančím za tebou, lásko! 7

Anotace: Pokračování...trošku delší..

Než se stačím vyprostit z jeho polibku, otevřou se dveře. Když se konečně odprostím od Kuby kouknu se směrem ke dveřím. Ve dveřích stojí Ondra. Znechuceně se podívá a rychle odejde.
„NE!!! Já tě nemiluju Kubo!! Pochop to už konečně!! Měl jsi šanci, ale zbabral jsi to. Vzpomněl sis pozdě, že pro tebe něco znamenám. Teď mám Ondru, tak už mi dej pokoj. Navíc chodíš s Markét..je to moje nejlepší kamarádka..měl bys za ní jít a říkat jí, že jí miluješ. Ne mě!!!“ rychle to na něj všechno vychrlím a přitom mi vyhrknou slzy. Co tady ještě sakra dělám. Běž za ním říká mi neznámý hlas v hlavě, který bez váhání poslechnu a rychle se rozběhnu za Ondrou. Prvně ho vůbec nemůžu najít, ale přece!!! Je ode mě přes ulici a vůbec nevím kam jde.
„Ondro!!!“ volám jak nejvíc můžu. Neotáčí se. Za chvilku k němu doběhn,ale dělá že mě nevidí.
„Ondro..já..já za to nemůžu..on mi začal říkat, jak mě miluje a než jsem mu stačila všechno vysvětlit začal mě líbat…“
„Vůbec nic ti nevěřím…neřekla jsi mi, že tady bude. Nechtěla jsi mi ani říct, že jsi se s ním vůbec potkala..tajíš mi spoustu věcí…ujasni si vůbec, koho vlastně miluješ..“
„ Nepotřebuju si to uja…..“
„Potřebuješ!!“ vyjekne na mě.
„Každý den se bojím, abych ti neublížil, protože jsem byl takovej jakej jsem byl, ale změnila jsi mě…a teď mi ubližuješ TY…nevolej mi a nechoď za mnou…aspoň nějakou dobu.“
„Ondro…“ vzdaluje se mi. Cítím jak mi slzy stékají, čím dál tím víc, podlamují se mi kolena a já padám na zem.

Sedím tam snad celou věčnost a jen brečím. Nejsem schopná vůbec ničeho..nemůžu vstát, nemůžu nic.
„Alí.“ slyším hlas a jasně vím, že patří Markét. Néé, tohle už ne. Nedokážu přijít i o nejlepší kamarádku.
„Markét..není to tak, jak si myslíš.“ zmůžu se akorát na tuhle větu a hlavu zabořím do rukou. Chvilku nic neříká, ale nakonec promluví: „ Já vím. Právě se semnou rozešel. Prý jsem byla jediná šance, jak se dostat k tobě a pomstít se ti.“ sedne si ke mně a obejme mě.
„Cože?? Pomstít se mi? A za co?“
„Byl zamilovaný do Hanči, ale nechtěla ho. A on si myslí, že jsi jí něco nakukala a proto ho nechtěla.“
„Hanča ho nikdy nechtěla. Nikdy se jí nelíbil. Ona jediná věděla, jaký doopravdy je…Tak proto se mi mstí. Rozbíjí mi vztah s Ondrou. To mu neodpustím…Kde je??? Kde je?? Já ho zabiju!!!“
„Alí klid. Teď musíš jít domů a vyspat se. Zítra si s ním promluvíš. Pojď..doprovodím tě.“

„Markí..děkuju moc…za všechno.“
„Neděkuj..zavři oči a vyspi se z toho. Dneska tady s tebou zůstanu, když nemáš rodiče doma. Vyspím se na gauči.“
Už nejsem schopná mluvit, jen se usměju a zavřu oči. Usínám.

Ráno se pomalu probouzím. Hned popadnu mobil a volám Ondrovi. Nebere to. Sakra!! Rychle se oblíknu a sejdu dolu do kuchyně.
„Ahoj Alí.“ pozdraví mě Markét.
„Ahoj…Ondra mi nebere telefon.“
„Ty už jsi mu volala?“
„Jo..musím se stavit za ním domů.“
„Tak dobře, ale nejdřív si vem něco k snídani jo?“
„Dobře.“
Rychle do sebe naliju hrnek kafe a sním jeden toust. A prchám z domu.
„Alí.“ volá na mě Markét.
„Zavolej mi pak.“
„Jo, jo,ahoj.“
„Ahoj.“

Zvoním už půl hodiny, ale nikdo mi neotvírá.
„Ondro!!“ snažím se i volat, ale nic. Třeba je pryč..říkám si. Počkám tu na něj. Sednu si před dveře a schoulím se do klubíčka. Čekám tam celý den, ale nic. Nakonec se naštvu sama na sebe a hlavně na Kubu.
„Musím za ním jít..hned teď.“ říkám si pro sebe.
Už jsem kousek před jeho barákem, ale vyruší mě zvonění mobilu. Je to Markét.
„Tak co?“
„Neotvírá mi. Seděla jsem tam celý den a nic.“
„To je blbý..tak to zkus zítra znovu. Určitě otevře.“
„To je možný..Markét teď jdu za Kubou…musím si s ním promluvit.“
„Alí..to néé..hlavně tam nechoď sama..včera měl divný řeči.“
„Myslíš, že se ho bojím? Nebojím!! Musím si s ním promluvit teď nebo nikdy.“
„Tak na mě aspoň počkej Alí. Půjdu s tebou.“
„Ne Markí, už nemůžu čekat…pak ti zavolám. Pa.“
Bohužel než něco stačila říct jsem jí to típla. Musím si to s ním vyřídit jednou pro vždy.

„Kubo dělej otevři.“ řvu na něj.
„Čau…čekal jsem tě. Pojď dál.“
„Tak hele..nemůžu za to, že tě Hanča nechtěla. Sama dobře věděla, jakej jsi..jako jediná ze všech to věděla.“
„Ale kdybys do ní nezačala hustit řečičky ve smyslu: on mi tak hrozně ublížil, nenávidím ho..je to děvkař…atd..“
„Ale, ale….prosím tě…věděla to moc dobře.“
„To už je teď stejně jedno.“
„Takže mi dáš pokoj?“ s nadějí jsem se zeptala. Chvilku jsem čekala na odpověď, ale nedočkala jsem se. Najednou si mě Kuba začal tak divně prohlížet.
„Co je?“ nechápala jsem co se děje.
„Ale ty taky nejsi k zahození.“ řekl a já na něj zůstala civět.
„Víš co, na ty tvoje srandy nemám náladu. Čau!“
Otočila jsem se a šla směrem ke dveří, ale chytl mě za ruku a přitáhl k sobě.
„Neříkej, že po tom taky netoužíš?“
„Ne, netoužím. Pusť mě!!“
Snažila jsem se od něj dostat jakýmkoliv způsobem, ale nešlo to. Tiskl se ke mně čím dál tím víc a začal mě líbat na krku. Za chvilku přešel k ústům a různě mě osahával.
„Kubo, co to děláš? Nech mě jít!!! Tohle už vážně není sranda. Na chvilku jsem se od něj odprostila a vší silou jsem mu vlepila facku.
„Au..to bolelo..“ sykl.
Pak se začal hlasitě smát a vrátil mi jí. Jenže jedna mu nestačila. Vrazil mi i druhou.
„Tak pojď…trošku si spolu užijeme.“ táhl mě k sobě do pokoje.
„Nikam nejdu, pusť mě!!!“
Snažila jsem se vysmyknout vší silou, ale nešlo to. Byl moc silný. Flákl semnou o postele a lehl si na mě. Pořád mě líbal..byl nechutnej..čím dál tím víc.
„Tak ty mi budeš odporovat jo? Mohli jsme si jen užít. Já jsem sám, ty seš taky sama..oba to potřebujeme.
„Omyl!!! Já nejsem sama!! Mám Ondru!!!“ vyjeknu na něj.
Kubu to náramně pobavilo, že se začal smát zase tím svým nechutným smíchem.
„A kde je ten tvůj Ondra? Co? Kde je? Že nechá, abych tě osahával a líbal tě..Pověz kde je?!“
„Ty hajzle!“
„Tak to ne holčičko! Takhle semnou mluvit nebudeš!“
Strašně moc se naštval. Vzal pouta a připoutal mě k posteli.
Začal se svlíkat a když mě chtěl znovu políbit, plivla jsem mu do tváře.
„Ty mrcho!!“ zařval na mě a vrazil mi několik facek. Pak odešel. Po tváři mi začaly stékat slzy. Strašně jsem se bála.
Když přišel, donesl mi víno. I když jsem se bránila, pořád mě ho nutil pít. Nevím, co do toho dal, ale hned jsem usnula.
Když jsem se probudila byla jsem jen ve spodním prádle.
„Co jsi do toho vína dal?“
„Trošku prášku na spaní..neboj..to ti rozhodně neuškodí!“
„A na co jsi čekal? Proč už si mě dávno neznásilnil, když jsem spala? Nemohla jsem se bránit, tak proč jsi to neudělal?“
„Protože teď příjde něco lepšího.“
„Lepšího?“
Vůbec nechápu o čem mluví. Potom se mi ale začne dělat blbě..mám hrozný mžitky před očima. Jsem strašně poblouzená .
„Myslim si dobře, co jsi mi to dal?“
„Jasně krásko..aspoň teď budeš přístupnější.“
Co mám dělat??? Pomozte mi někdo…vůbec nemám sílu křičet..co mám dělat???
Ještě mám čas, než to začne doopravdy působit..

„Tak co Kubo? Nepolíbíš mě?“
„Ale, ale, že by už to začalo působit.“
„Vždycky jsem po tobě toužila.“
Kuba se přiblíží a sama ho začnu líbat. Nemám jedinou možnost…musím doufat, že mi odemkne ty pouta…
„Vidíš, že umíš být hodná.“ Usměje se a pouta nakonec odemkne.
Rychle od něho vyklouznu a lehnu si na něj..chvíli ho líbám, pak ho začnu svlíkat.
„Tak co zlato? Nechceš taky vyzkoušet ty pouta?“
„Jasně krásko.“
Připoutala jsem ho a dala mu poslední pusu.
„Tak se měj…lásko.“ řekla jsem ironicky a rychle se snažila obléct, jenže to vůbec nešlo. Strašně se mi motala hlava. Kuba měl obrovskou sílu a začal se z těch pout dostávát. Rychle jsem zapomněla na to, že jsem jen ve spodním prádle a začala jsem utíkat. Pořád jsem se za sebou ohlížela…už byl skoro u mě. Udělala jsem ještě jeden krok a vtom jsem ucítila strašlivý náraz.
„Alí!“ slyšela jsem volat. Byla to Markét. Věděla, že mi Kuba něco udělá a proto šla za Kubou hned, jak jsem jí to řekla. Teď stála na druhým konci silnice a po tvářích jí stékali slzy.Hned ke mně přiběhla a chytla mě za ruku.
„Alí..jsem tu s tebou. Vydrž chvilinku. Už je všechno dobré. Jsi v bezpečí.“
Začala jsem ztrácet vědomí. To nejdůležitější jsem však stihla říct. „Ondro!!Miluji Tě!“
Věděla jsem sice, že tam není, ale já cítila, že tam je semnou.