Budapešť 2

Anotace: Trvalo mi to dlouho, ale bohužel nemůžu ani k dalšímu dílu slíbit o moc větší rychlost, času je málo, a spěchat s psaním by se mohlo nevyplatit:-)

„Zítra tě čeká jen imatrikulace?“ prolomí Jana to částečně snad i slavnostní ticho, které v pokoji nastalo po jejich přípitku. Alice jen přikývne, zdá se jí nějak nejistá.
„No jo, to mají někteří štěstí. Ne jak my, co už máme školní rok v plném proudu,“ poznamená Ondra.
„Prosím tě,“ rozesměje se Jana. „Vy jste začali včera, to já už tady jsem týden. A jak dlouho jsi tam včera byl? Dvě hodiny?“
„Jednu.“ Pokrčí rameny. „Zato dnes už tři.“
Cítí se spokojená. Možná vypadá i trochu napitě, ale ví, že sklenička a půl vína na ni nemá šanci nijak působit. Je to jen…je tak ráda, že je tady, těšila se sem. Na obor, který chce studovat, na samostatné bydlení, nezávislé na rodičích. Na nové lidi i na všechny ty, které tady už z dřívějška zná. Na svého brášku, se kterým se od doby, kdy sem odjel studovat vídá tak málo. Na Ivana, se kterým původně snad plánovala i bydlet, ale poté z tohoto plánu sešlo. Kvůli rodičům, kvůli penězům za bydlení, kvůli jejich rozhodnutí. Bylo by příliš brzy. A takhle se jí to taky líbilo.
Ne, že by ten týden, kdy tady byla sama, kdy ještě ostatním škola nezačala a ona tady trávila večery a noci s Ivanem, nebyl fajn. Byl, a moc, jenže nechtěla by tak žít pořád, zatím ne. Nechtěla, aby se z nich dvou stala rutina. Hrozně moc jí chyběl, když poslední dvě noci usínala v pokoji už sama, ale bylo to tak správně. Kolik nocí by mohli usínat a budit se vedle sebe – kolik nocí za sebou, než by si toho přestala vážit? Kolik dní by mohla být s ním, den co den, večer co večer, než by se začali zbytečně hádat? Věřila, že hodně. Ale i tak si tu zásobu zatím nechtěla plýtvat. Na to si toho, co k němu cítila, vážila až příliš. Nechtěla to ztratit. Přesto, že často bolelo nebýt s ním.
Dnešní večer byl opravdu kouzelný. Byli tady všichni, poprvé komplet v celé sestavě. David – její bráška. Alice – kamarádka ze střední. Ondra – kamarád jak její, tak Davidův. Alice se do hovoru zatím moc nezapojovala, ale Jana věděla, že časem začne. Že jen potřebuje delší čas.
I tak se ale i ona zjevně bavila dobře. Povídali si a smáli se dlouho do noci. Možná i krátce do rána, jaký mělo smysl kontrolovat čas? Aby se jí ráno hůř vstávalo s pocitem, jak málo spala? Někdy je lepší nevědět. Když nakonec sezení konečně rozpustili, měla pocit, že jí už stačí jen padnout do postele a bude spát dřív, než se řekne „dobrou noc“. Ale nakonec, když se opravdu zahrabala do peřin, spánku se nějak přestalo chtít přijít. Místo toho vytáhla mobil a zadívala se na displej. Usmívala se na ni z něj Ivanova fotka.
„Kolik je hodin?“ ozvala se z vedlejší postele Alice ospalým hlasem.
„Skoro půl druhé,“ informovala ji. Vida, s ránem nepřeháněla. Ale teď najednou, za slabého svitu displeje, neměla náladu se smát, radost někam zmizela a nahradil ji podivný, nepříjemný smutek. Opět jí chyběl ten pocit mít Ivana vedle sebe – jak lehce se na něco takového zvyká. A možná…možná by se jí usínalo líp, kdyby jí alespoň na dálku popřál dobrou noc. Ale nechtěla mu teď psát, bylo pozdě a on už stejně zřejmě spal. Stačilo, že ho první noc, kdy spali každý na svém, vzbudila noční smskou. Nemusela z toho dělat pravidlo. Jen by ji asi potěšilo kdyby na ni nějaká ta zpráva už čekala. Ještě jednou se zadívala na jeho fotku. Dnes se neviděli, nebyl čas. Zítra ji ale počká po škole. A ona by už opravdu měla spát, jinak si bude ráno nadávat. Povzdechla si a odložila mobil na židli vedle postele. A poté už opravdu usnula rychle.

Probudil ho zvuk budíku ve vedlejším pokoji.
„No super,“ povzdechl si. Bohužel patřil k těm „štastným“, kteří když už je jednou něco probudí, málokdy znovu usnou. Chvíli ležel na posteli v marné naději, že dnes se to třeba povede, ale po chvíli už ani necítil ospalost. Posadil se a natáhl se pro mobil. Šest čtyřicet. Na to, že ve škole začínal až odpoledne, měl opravdu zatraceně hodně času. Vstal z postele a zamířil do kuchyně uvařit si kávu. Při tom mu nezbývalo než projít holčičím pokojem. Obě ještě spaly, budík nebudík…kdo ví, které zvonil a jestli to znamená, že zaspí. Neměl ale v plánu žádnou z nich budit, zvlášť když by beztak trefil tu druhou. Možná v tom bylo i trochu zlomyslnosti, když ta dotyčná tak brzo vzbudila jeho. Od zítra bude spojovací dveře na noc zavírat.
Trvalo ještě dalších deset minut, než se zvonění ozvalo znovu a vedle konečně postřehl pohyb. No, i když kdo ví, jestli ten budík opět jen nezaklapla a neotočila se na druhou stranu. Nechápal takové lidi, a pokud spali na doslech od něj, tak by i vraždil.
Tentokrát to ale vypadalo, že měl budík další úspěch. Ať už to byla osoba, kterou vzbudit měl, nebo někdo jiný, z vedlejšího pokoje slyšel šouravé kroky. V momentě kdy si zaléval kávu se druhý bdělý člověk objevil ve dveřích kuchyně.
Docela ho překvapilo a i pobavilo, jak sebou trhla, když si ho všimla. Ale její lekavost nekomentoval.
„Dobré ráno,“ popřála mu Alice rozespale.
„Dobré,“ odpověděl, a sám uznával, že to mohl říct i přívětivějším tónem. Jo, byl vzhůru zřejmě kvůli ní, ale na druhou stranu, málokdy spal dýl jak do sedmi i bez jakéhokoliv budíku okolo.
Prošla kolem něj dál do koupelny a on se posadil ke stolu. Jediná otravná věc na tak brzkém vstávání byla, že se nedalo v podstatě nic dělat. Hudbu si pustit nemohl, televizi taky ne. Obvykle to dopadlo tak, že si do kuchyně dosnesl notebook, ale stejně tady neměli internet, takže byly i tam možnosti omezené. Zatím ale seděl bez počítače, díval se před sebe a pomalu upíjel kafe. V bytě bylo až na zvuk vody z koupelny ticho, jediný kdo tady chrápal, byl zřejmě on. Měl už téměř dopito, když se Alice vracela do pokoje. Už oblečená, nezvykle elegantně, nebo minimálně o hodně elegantněji než při kterékoliv z těch několika málo příležitostí, kdy ji zatím viděl. „Imatrikulace,“ vzpomněl si. Ale v sukni a košili jí to slušelo. Byla snad i trochu nalíčená a vrabčí hnízdo, se kterým kolem něj prošla napoprvé, bylo tatam. Prohlížel si ji mlčky, v podstatě ji neznal, a ani netušil, o čem by měl případný rozhovor začít. Když nad tím tak přemýšlel, ani netušil, co vlastně studuje. Možná to včera říkala, včera se mluvilo o spoustě věcí, jenže dost z toho se mu teď stejně nevybavovala. Ne že by se opil, to by to víno, co vypili ve čtyřech, musel vypít sám a ještě něco přidat, ale prostě večer šla spousta věcí jedním uchem tam a druhým ven.
A tak mlčky seděli u jednoho stolu, ona s krajícem chleba a on s teď už prázdným šálkem od kávy. Možná by si taky mohl nachystat snídani, ale zatím neměl hlad.
„Taky máš dnes školu tak brzo?“ ozvala se Alice tiše, snad aby nevzbudila ještě někoho dalšího. Marná snaha, na vzbuzení těch dvou je třeba mnohem víc energie než tichý hlas nebo její budík. Další úspěch už si dnes nepřipíše.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Až od dvou.“ Asi opravdu uměl působit příjemnějším dojmem, ale pravda byla, že málokdy po ránu.
„Tak proč jsi už vzhůru?“ podivila se upřímně. Tak kouzelně nevině, že neměl to srdce jí svěřit, že díky ní.
„Vždycky vstávám tak brzo,“ odpověděl místo toho. I to byla víceméně pravda.
Kolik jí vlastně bylo? Devatenáct jako Janě? Působila mladší, tou svou nejistotou, přesto, že byla vyšší, než Jana. Vzhledově tak trochu panenka, zvlášť když se upravila. Velké zelené oči, světle hnědé dlouhé vlasy, jemný obličej. Kdysi, ještě na gymplu, si jí na chodbách někdy všiml, nejen on ale i jeho spolužáci. Janu znala v jeho třídě většina lidí a tahle její panenkovská kamarádka docela budila pozornost. Nejistě tehdy nepůsobila, ale ani tak s ní nikdo z nich neprohodil víc než pár slov.
Rozhovory na úrovni jejich dnešního ranního.
Krátce po těch několika větách se zvedla a s mávnutím zmizela do předsíně. Seděl u stolu i poté, co za ní zaklaply dveře. Nějak se mu nechtělo zapínat počítač, neměl náladu nic hrát a učit se zatím naštěstí nebylo co. A tak se asi deset minut po jejím odchodu taky zvedl a zamířil do ložnice obléct. Raději, než se nudit doma, může se ničit venku. Neběhal už zatraceně dlouho.