Proč zrovna já?

Anotace: 7. kapitola, překvapením není konec...

Sbírka: Proč zrovna já?

Markéta seděla v čekárně na gynekologii a modlila se, aby už měla prohlídku za sebou. Nikdy jí nijak zvlášť nevadily, ale tentokrát to pro ni bylo horší.
„Pojďte si dál, slečno“ řekla jí sestřička.
Vešla do ordinace.
„Jdete na preventivní prohlídku?“ zeptala se jí doktorka.
Přikývla.

Nemohla si nevšimnout, že dneska trvá prohlídka déle než normálně.
„Děje se něco?“ zeptala se doktorky, když se oblékla.
„Uděláme vám ještě odběr krve, ale i bez něj jsem si jistá, že jste těhotná.“
Chvíli na ní jen koukala.
„Těhotná?“
„Ano. Vy nemáte radost? Myslela jsem, že máte děti ráda.“
„To ano“ odpověděla rychle „jen mě to dost zaskočilo.“
Vzali jí ještě krev a pak šla rychle pryč.

„Ahoj sestřičko“ pozdravil ji Pavel.
„Ahoj.“
„Slyšel jsem, že prej uvažuješ o návratu do práce.“
„Uvažovala jsem.“
„Už ses rozhodla? A jak?“
„Nepůjdu do práce.“
„Ještě se na to necítíš?“
Na chvíli se odmlčela, teď už mu to mohla říct, rozborem krve měla potvrzené, že je těhotná.
„Ne. Kvůli tomu ne.“
Nechal ji, aby mu řekla sama důvod, a tak se znovu nadechla a řekla: „Protože jsem v šestým týdnu těhotenství.“
Krátkou chvíli nic neříkal, jako by mu význam slov jen pomalu docházel.
„Ty čekáš dítě?“ vypravil ze sebe nakonec.
Mlčky přikývla.
Neptal se jí, jestli si dítě nechá – to byla naprosto zbytečná otázka, věděl, že ano.
„Takže půjdeš na mateřskou?“ nebyla to ani moc otázka, spíš konstatování.
„Jo, půjdu na mateřskou, ale ještě nevím, jak se na ní zabavím“ řekla.
Všelijak se zaměstnávat po celý den se to totiž ukázalo jako dobrá terapie.
„Páni“ řekl Pavel po chvíli „ty si ze mě udělala strejdu.“
„Myslím, že budeš dobrej strejda“ řekla Markéta s úsměvem.
„A z tebe bude úžasná máma“ dodal Pavel.
„Děkuju.“
Ach jo, povzdechl si Pavel v duchu, jediný co kdy Markétka chtěla, bylo mít milujícího manžela a pár dětí. A teď když toho pravýho konečně našla a dokonce i otěhotněla, tak se stane tohle…život je vážně nefér…

Kamarádky byly sice nejprve v mírném šoku, ale nakonec se radovaly stejně jako ona. Bude sice svobodnou matkou, ale bude díky dítěti šťastná. Bylo jim jasné, že si Markéta přeje, aby děťátko bylo co nejvíce podobné Alešovi, ale to jí zazlívat nemohly, vlastně ji chápaly. Nevěděly, jestli to pro ni tak bude lepší nebo ne, ale s tím by stejně nic nenadělaly.

Markéta v ruce držela jednu z mnoha Alešových fotografií, které měla po bytě a láskyplně se na ni dívala. Byla to sice jen fotka, ale přesto s ním v duchu mluvila: „Strašně moc tě miluju a vždycky budu, ale teď musím jít dál i bez tebe a neohlížet se na to, jak by všechno mohlo být krásný, kdybys tady byl, nemyslet na to, že by to pro mě bylo dokonalý štěstí. Nemůžu nad tím přemýšlet, protože teď se musím soustředit hlavně na sebe a na to malý, co mi roste v břiše. Ale i tak pořád věřím nebo minimálně doufám, že se jednou vrátíš. – Miluju tě, lásko“ položila fotku zpátky a setřela slzu, která jí stékala po tváři. Napadla ji při tom bezděčná otázka: Proč zrovna já?