Jedna velká lež jménem život...(14)

Anotace: další pokračování :)

Za první týden stihneme projít snad všechny památka v Londýně. Chodíme spolu všichni, já i Dominikovi kamarádi, kteří mě mezi sebe hned vzali, aniž by se starali o to, že občas nevím nějaké souvislosti co se týče mé osoby a že na to všechno musí odpovídat Dominik, který zná můj život lépe než já. Tedy, alespoň ten, který mám hrát..
Noční můry mi nezmizeli, spíš se naopak zhoršovali. Několikrát jsem se vzbudila se slzami v očích a Dominikovými rukama na svých klepajících. Někdy se stalo, že semnou zůstal celou noc a jen mě uklidňoval, že to byl jen obyčejný sen. Ale nikdy se už k sobě do pokoje nevrátil. Zůstával semnou, za což jsem mu byla moc vděčná.
Za další týden mi volala Gabča. Už znala termín soudu. Byl stanoven na 15 října a moje přítomnost byla nutná. Nevím proč, ale najednou se mi odtud nechtělo. I když uplynuli jen dva týdny, nechtěla jsem jet zpátky domů..chtěla jsem tu zůstat. Chtěla jsem tu být s Barbarou, se kterou jsme se sblížili, díky tomu, že jsme občas vyrazili sami do města, do kaváren či jen tak na procházky. Michal, který byl v práci, tak si přece jen nějakou chvilku našel a vyrazil semnou a Dominikem taky do města. Naučili mě jezdit na koni, což byla největší bláznovina v mém životě. Poprvé semnou musel jet na stejném koni Dominik, ke kterému jsem se tiskla jako klíště, ale pak už jsem to tak trochu zvládla sama, i když museli být oba hodně blízko. A pak Dominik. Po něm se mi snad bude stýskat nejvíc. Nenahradil mi bráchu, kterého měl, ale nahradil mi Romana, což jsem si uvědomila až moc pozdě..
Jednu lásku jsem opustila kvůli svému novému životu a druhou, sice neobětovanou, opustím kvůli svému starému životu, ke kterému se pak musím vrátit. Sice jsme před sebou měli ještě měsíc, ale já věděla, že i ten měsíc tak rychle uteče a pak bude po všem. Zbudou mi jen vzpomínky a fotky. To bude všechno co mi zbude z mého života v Londýně.
Bála jsem se jaké to bude, až se vrátím domů. Jak mě všichni mezi vezmou zpátky, jak se na mě budou dívat, ale ještě jsem měla čas. Odjížděla jsem až skoro za měsíc a půl, tak jsem měla dost času na to, abych si to jen zkusila představit. A ta představa mě děsila.
Nastal můj první den v nové škole. Ráno mě vzbudil docela brzo Dominik, který tu zase byl semnou celou noc, protože jsem znovu křičela, tak opět v noci přiletěl a už tu semnou zůstal.
„Omlouvám se, zas a znovu“řeknu, když na něj narazím v koupelně, kde si právě umývá obličej.
„V pohodě“usměje se. „nechám tě tu, setkáme se dule jo?“
„Dobře“ souhlasím. Zatím co on už je oblečený a připravený do školy, já mám na sobě stále noční košilku a župan, který nemám zavázaný, takže mi neušlo, jak si mě prohlídl, když jsem vešla do koupelny.
Neřešila jsem, jak vypadám. Bylo mi to jedno, stejně tam nikomu na mě nezáleží tak co. Ale pro jistotu jsem se trochu namalovala a skryla tak kruhy pod očima, které tam byli díky proklaté noci. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, aby mi alespoň trochu zakryli obličej, který je už tak bledý a rychle se rozběhla ke své skříni, která se díky Barbaře za ty dva týdny o hodně naplnila. Vytáhla jsem ramínko, na kterém visela školní uniforma a zhluboka se nadechla. Nebyla jsem zvyklá nosit školní uniformu, u nás ve škole jsme mohli chodit v čem chceme, ale tady...no nic..nevadí..
Rychle jsem si oblékla černou sukni, bílou košili, jen tak přes krk jsem si dala kravatu..nechápu proč musí nosit holky kravatu!!, protože ji neumím uvázat a do ruky vzala vestu se sakem, co bylo ještě součástí uniformy. Nejspíš umřu vedrem! Ještě že nemusím nosit punčocháče nebo podkolenky, to už by bylo opravdu moc.
„Dominiku, zavážeš mi to?“zeptám se ho, jen co ho spatřím v jídelně a stoupnu si k němu.
„Kravatu? Neříkej, že si to neumíš zavázat“zasměje se, ale i přes to odloží toust a nakloní se ke mně, aby mi mohl tu prokletou kravatu zavázat. Když ucítím jeho ruce na svém krku, hned se mi rozklepou kolena..cítím, jak mě jeho dech hřeje na mém obličeji, když dýchá..jak mi opatrně tu kravatu zavazuje, aby mě náhodou neudusil..
„Tak hotovo“řekne s úsměvem a posadí se zpátky na židli, aby mohl v klidu dojíst svou snídani. Hned udělám to samé, posadím se naproti něj a pustím se do svých toustů, které mi Melissa připravila na snídani.
„Tak, jak se těšíš do školičky?“ zajímá se hned se zvědavostí Dominik.
„Mám strach“přiznám popravě.
„Neboj, kdyby něco tak jsem tam. Mobil na mě máš, takže stačí zavolat. Mám ti říct od mamky, že obědy máš zaplacené, půjdeme na ně spolu, vždycky tě budu čekat po tvé poslední hodině a půjdeme spolu na oběd. Knížky by jsi měla dostat od každého učitele, takže je kupovat nemusíme.“
„Dobře a kam mám jít až přijedeme do škole?“
„Půjdu s tebou a všechno ti ukážu“slíbí mi a já jen přikývnu. Dominik má rychleji snědené tousty než já, takže na mě musí chvilku počkat, ale jak se zdá, vůbec mu to nevadí. Rychle do sebe hodím druhý toust, aby nečekal moc dlouho a pak neměl blbý kecy, i když je mi jasné, že je mít nebude, ale i tak..
„Jak to na škole chodí?“zeptám se s obavou, když nastoupíme do auta a já si rychle zapnu pás, protože nevím, jakou rychlostí Dominik pojede. A než se stačím vzpamatovat, už jsme na cestě ke škole.
„Uklidni se“řekne pobaveně „normálně jako na každé. Dostaneš myslím dva papíry, na jednom bude rozvrh, kterým se budeš už řídit a další papír, ten musíš dát každýmu učiteli, kterého budeš mít ten den, aby věděli, že jsi tam došla, alespoň myslím, takhle to bylo, když jsem nastoupil já, třeba to už změnili.“pokrčí rameny.
„Jak se dostanu domů?“ zajímám se dál.
„Pojedeme spolu. Má to jednu výhodu všichni končí stejně, takže tě zase počkám buď před školou nebo někde kde si dáme sraz a pak pojedeme“
„Alice a Megan, semnou budou chodit do třídy, že?“
„Jo budou“ přikývne.
„A ještě s někým, koho znám?“
„Myslím, že ne, ale všichni se s tebou rychle a velice rádi seznámí“ zasměje se pobaveně.
„Proč myslíš?“
„Jsi nováček na škole a patříš k nám do rodiny, takže tě všichni budou chtít poznat, bavit se s tebou a kamarádit“ vysvětlí mi hned a pak zabočí ke škole, které si všimnu až teď. Nevypadá to jako škola, ale spíš jako hrad, protože je tak velká.. vždyť se tu ztratím!! vyděsím se hned...kolik tu chodí lidí? Vypadá to jak kdyby se za školou konal nějaký zápas ve fotbale, když je tu tolik lidí, kteří míří ke škole. Sem snad musí chodit polovina Londýna či co..no nazdar, tohle bude moje smrt, opravdu...