Až na dno (18 .kapitola)

Anotace: Další telefon - začínají se dít věci.

Ráno se překulilo v poledne a slunce nad hlavou nemilosrdně spalovalo všechno, nač dosáhlo. Zvířený písek se usadil a voda byla křišťálová, takže pod vodou bylo podstatně příjemněji než nad ní. Alex se vyhrabal na palubu – dnes už potřetí – a chvíli lapal po dechu. Ráno měl za to, že dvoudenní oddech musí na nějaký slabý otřes mozku stačit. V tuhle chvíli byl rád, že se vůbec ještě dokázal vynořit a vytáhnout nádobíčko na palubu.
Cítil se k smrti vyčerpaný a byl za tu únavu vděčný. Mohl si tak konečně dopřát ten luxus a myslet na Nadine, aniž by si vzápětí musel dát ledovou sprchu nebo si skousnout ruku tak, až mu bolestí vyhrkly slzy. Neviděl ji dva dny. Čtyřicet osm hodin a nějaké drobné. Občas uvažoval, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. Poslední dva roky života ho odnaučily věřit na hezké věci, o zázracích ani nemluvě. A teď tohle ... Za zavřenými víčky si po tisící přehrál okamžik, kdy od něj Nadine posledně odcházela. Dovolil si jen stisk ruky a pozdrav na rozloučenou. Když ji viděl pomaloučku sestupovat po schodech a mířit k Matteovu autu, propadl zoufalství. Strašně mu chyběla, a to ještě ani neodjela.
„Uvidíme se zase?“ zavolal za ní. Zastavila se uprostřed kroku a na chvíli se zdálo, že mu ani neodpoví. Jenže v další vteřině už byla zpět u Alexe a dotkla se nesměle rty jeho tváře.
„V neděli na pláži?“ šeptla. Neměli možnost prožít si svou velkou chvíli nějak hlouběji.
„Dala mu pusu!“ zařval jim nadšeně za zády Pipo a Nadine odskočila. Než Pipo stačil znovu zaječet na půl ostrova své „Viděl jsem to! Puuuuusuuuu!“, byla už v autě. Bylo těžké si domýšlet, jestli i ona má srdce až v krku, ale Alexovi letěl tep k závratným výškám. Ještě teď, o dva dny později, ho polévalo horko, které mohla zchladit jediná věc na světě. Nadine.
Zpod hromady oblečení a výstroje se ozvalo pípání mobilu. Nebyla to sice přesně ta věc, kterou měl Alex na mysli, ale prozatím to stačilo k tomu, aby se probral ze snění. S nohama stále uvězněnýma v potápěčském neoprenu se s tichým klením sunul za zvukem. Nadávky postupně nabíraly na síle s tím, jak vyzvánění postupně sláblo, až ztichlo úplně. Když konečně držel mobil v ruce a podíval se na číslo, zklamaně si povzdechl. Nebyla to Nadine.
„Sí?“ ozval se po vytočení na opačném konci cizí mužský hlas.
„Právě jste mi volal ...,“ Alex nechal na konci své věty místo pro otazník.
„Vy jste ten člověk, pro něhož sháněla Nadine jisté informace?“
Alex nasucho polkl. „Ano.“
„Mé jméno je Bartolomeo Marghu. Možná mám něco, co by vás mohlo zajímat. Posloucháte?“ Nadiin strýc mluvil úsečně a bylo zřejmé, že opakovat nic nehodlá.
„Já jsem Alex, Alex Hill a poslouchám vás.“ Alex sevřel mobil pevně v ruce.
„Prima.“ Po tomto slově začala téměř desetiminutová přednáška, do níž se jen občas ozývalo Alexovo tiché „ano“ nebo „rozumím“. Říct, že byl ohromený, by bylo naprosto nedostačující. Ten člověk během dvou dní dokázal zjistit věci, které jemu zabraly měsíce a roky. Oficiální záznamy námořnictva, hlášení profesionálních i soukromých potápěčů, historky místních rybářů, bláboly turistů, to všechno perfektně setříděné a na sebe navazující. Už někde v polovině Bartolomeova výkladu věděl Alex jediné: on i Mel hledají na špatném místě. Začínalo být zřejmé, že občasné nálezy, které byly poslední dobou stále častější, nijak nesouvisejí s hledanou lodí, ale patří skoro určitě daleko menší galéře, která šla ke dnu v těchto místech o nějakých padesát let později. Dochovaly se o tom poměrně přesné záznamy, včetně seznamu přepravovaného zboží a jména obchodníka. Smůla byla v tom, že se dochovaly na místě, kam by se Alex nedostal ani za milión let – v archívech vojenského námořnictva. Alex se ani neodvažoval si představit, jak se k nim dostal Nadiin strýc.
„Jestli jste mě poslouchal pořádně, víte, že můžete začít od začátku.“ V hlase nebyl ani náznak soucitu. „Prošel jsem si dopodrobna satelitní mapy i geologický průzkum z loňského roku ...“ Alex vůbec netušil, že se nějaký průzkum konal, „... a napadlo mě možné řešení. Pokud ten vrak ležel tam, kde si myslíte, že ležel, což si podle mě mimochodem myslíte naprosto přesně, pak se mohlo stát několik věcí. Buď dostal zásah za války a rozplynul se na třísky, takže hledaný předmět může být tak v okruhu dvaceti námořních mil nebo rozbitý na milión střepů. Nebo zásah nedostal a tlaková vlna ho jen odhodila stranou. Jenže to už byste ho dávno našli. Anebo ...,“ tady se Bartolomeo významně odmlčel, „ho neodhodila tlaková vlna dál, ale právě naopak ho zpětný tah doslova vcucnul pod skály, kterým se bomby vyhnuly. Věděl jste, že je tam dole několik jeskyní?“
Alex jen zavrtěl hlavou a vůbec mu nedošlo, že v Římě je tahle odpověď poněkud nesrozumitelná. Nicméně Bartolomeo Marghu pochopil a poprvé se zdálo, že se usmívá..
„Odhalili je vloni geologové. Nic velkého, ale jedna rozbitá loď by se tam možná vešla. Máte tužku a papír?“
„Ne,“ teď už Alex dokázal promluvit.
Muž na druhém konci drátu si nespokojeně odfrkl: „To jste pod vodou nebo co? Nechal jsem si udělat počítačovou simulaci možnosti, kam by se za podobné situace dostala podobná loď. Známe zhruba terén v době ztroskotání, známé skoro přesné polohy dopadu jednotlivých bomb, známe velikost a typ lodi, i dnešní stav dna. Pro náš počítač záležitost na pár minut ...“.
Pro mě záležitost celého dalšího života, napadlo Alexe, ale nahlas neřekl nic a čekal.
Bartolomeo zarecitoval dlouhou řadu čísel. Zeměpisnou šířku a délku. Bod, kde možná spinká zlaté prasátko. „ ... pošlu vám to ještě pro jistotu esemeskou. Tušíte, kde to je?“
„Vím přesně, kde to je,“ odpověděl Alex. „Ani vám nedokážu říct, jak strašně moc jste mi pomohl. Můžu vám nějak ....“.
„Nechte toho,“ uťal Nadiin strýc suše jeho díky. „Je to pro Nadine, ne pro vás. Chtěla pro vás něco udělat. Jiné doporučení není třeba a ona to ví. Tak nashledanou, mladý muži, a hodně štěstí. Vyřiďte jí můj pozdrav.“
„Signore Marghu!“ Alex se ho pokusil zadržet na drátě se vší naléhavostí, které byl schopný. Podařilo se. „Strašně se omlouvám, ale chtěl jsem se zeptat ještě na jednu věc.
„Poslouchám.“
„Šlo mi o tu ... strašnou událost, která vyhnala Nadine z domova ....“ Alex najednou nevěděl, jak dál.
Z Říma k němu dolehlo ostré štěknutí: „Ona ti o tom řekla?!“ Rozhostilo se dlouhé ticho, až se Alex lekl, že se spojení přerušilo. Pak se ale Bartolomeo ozval znovu. „Musíš pro ni hodně znamenat. Nevím, jestli si dokážeš představit, kolik potřebovala kuráže, aby ti něco takového přiznala.“ „Nejspíš nedokážu,“ odtušil Alex vážně. „Ale chtěl jsem se jen zeptat, jestli zavřeli ty parchanty, co ... co ...,“ ani to nedokázal vyslovit.
Hlas Nadiina strýce se zachvěl. „Všichni věděli, kdo to byl. Jenže měli neprůstřelné alibi potvrzené několika různými svědky. Naše malá byla bez šance, i kdyby na ně ukázala prstem. Vykládalo se, že to možná celé bylo na objednávku. Někteří ti kluci právě v té době nějak moc rychle přišli k penězům. Nadiin bratranec, vyhlášený flákač, věčně bez peněz, se najednou objevil na parádní motorce a tak podobně ... Ale oficiální verdikt zněl „pachatelé neznámí“.“
„Panebože!“ Alex se třásl bezmocným vztekem. Přál si, aby se mu některý z nich někdy dostal do rukou. Dokázal by ho i zabít.
„Sbohem, Alexi, dej na ni pozor,“ odvedl jeho myšlenky na jinou kolej Bartolomeo. „A jen tak mimochodem, jestli jí jakkoli ublížíš, najdu si tě, to si můžeš být jistý.“
„Buďte si jistý, že jí neublížím.“
Alex ještě dlouho seděl na palubě s mobilem v ruce. Nepřítomně zíral do jednoho bodu a nevnímal ani smrtelné vedro, ani cokoli jiného.
„...ta rybka mě stála dost úsilí a dost peněz...“.
Tahle Melova věta se mu znovu a znovu vracela v paměti ve stále se zrychlujícím rytmu a přiváděla ho k šílenství. Byl si už skoro jistý, že podezření, které mu původně připadalo jako naprostý úlet, má reálný základ. Že jeho kamarád chladně a bez výčitek zničil život dívce, do které už byl Alex v tuhle chvíli zamilovaný až po uši.