Intermezzo - 18.díl

Anotace: Klubko pravdy se začíná pomaličku rozmotávat...

…Doktor Larsen zabloudil očima ke stolu, na němž se právě naléhavě rozezněl telefon. Byl to urgentní příjem.
„Ano, slyším…“
„Pane doktore, máme tady vaši pacientku, slečnu Stuartovou, právě s ní přiletěl záchranný vrtulník přímo z Miami. Dostavil se další záchvat, a když upadla, také si poranila hlavu. Je ve vážném stavu a v bezvědomí, ale stabilizovaná.“
„Hned jsem tam. A už ji můžete rovnou nechat připravit na sál. Seženu kolegy.“ Řekl úsečně a ihned zalitoval, že se tenkrát nechal přemluvit svým přítelem ze studií, doktorem Willsonem a kamarádkou z dětství, Melanií. Tušil, že to takhle dopadne. Pouštět Bonnie v jejím stavu do toho horka k moři nebyl vůbec dobrý nápad…Obvolal ostatní lékaře a poté na chvíli rozsvítil panel.
Zamyšleně se zadíval na její snímky, které ještě ani nestačil schovat. Právě tohoto okamžiku se velmi obával. Původní rok se nyní náhle smrštil na neúprosné minimum.
Ependymom. Vzpomínal, kolik jich vlastně už operoval, ale žádný z nich nevypadal tak zákeřně, jako tenhle. Vyplňoval sice jen slabou pětinu čtvrté komory, ale jeho nenasytná chapadla prorůstala do spodiny, velmi blízko životně důležitých center. A ještě k tomu ten úraz… Vůbec to nevypadalo příznivě. Zhasl světlo a se starostlivou vráskou na čele se vydal připravit na operaci.

Příští čtyři hodiny byly pro něj naprosto vysilující, lékař by asi nikdy neměl operovat děti svých přátel. Občas zvedl svůj zrak od mikroskopu a zahlédl zoufalý výraz v očích anesteziologa, který ho tím popoháněl k většímu tempu. Ale tohle se nedalo uspěchat. Dvakrát klesl její tlak na hrozivé minimum a jednou dokonce museli přistoupit k resuscitaci, protože došlo k zástavě srdce. Jak rád pak uslyšel tu spásnou větu… „Chytla se, máme akci…“ Nakonec se to přece jen podařilo, celý nádor byl odstraněn, ale díky následkům rozsáhlého krvácení do obou hemisfér po pádu byla operace mnohem složitější. Obával se toho nejhoršího. Když mohl po půlnoci konečně zavelet, aby ji zašili, ulevilo se mu. Nechal si sestrou naposledy osušit mokré čelo a řekl tiše.
„Jsme hotovi, dejte vědět rodině, ale připravte je, že příštích 48 hodin bude opravdu kritických.
Měli by to raději vědět“…
……………………………………………………………………………………………………………………...........
Nick druhého dne nedůvěřivě pozoroval hřmící rotory a kmitající listy soukromé helikoptéry Top Air, která právě přistála na trávníku za hotelem.
Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči, snažil se nevnímat ten příšerný hluk a sevřený žaludek. Musí to dokázat, a překonat svůj strach z létání. Kvůli Bonnie…váhavě se přiblížil ke dvířkům a konečně usedl vedle pilota, zvednutím palce mu naznačil, že je připravený.
Přesto byl pak šťastný, když konečně přistáli na ploše urgentního příjmu nemocnice v Charlestonu.
Ještě bude muset přežít jeden let, a sice odtud do Jacksonwille, kam se zatím jeho skupina přesunula z Miami.
Ihned běžel do druhého patra kliniky na oddělení neurochirurgie a zaklepal nedočkavě na dveře lékařského pokoje.
„Přejete si?“ zeptal se doktor Larsen nevrle. Dosud na něm byla patrná velká únava z bezpochyby náročné noci.
„Já…ehm…promiňte, přišel jsem se zeptat na jednu dívku, jmenuje se Bonnie a přivezli ji sem včera z Miami.“
„Jste příbuzný?“
„No, to ne, ale…“
„Lituji, zprávu o zdravotním stavu slečny Stuartové mohu podat pouze rodinným příslušníkům.“
„Stuartové…?“ zeptal se Nick udiveně a mírně jej zamrazilo.
„Hm, chcete vědět, jak jí je, a přitom neznáte ani její příjmení.“ Odvětil lékař suše, ale když viděl, jak se ten mladík tváří nešťastně, slitoval se nad ním. Mimo to si konečně vzpomněl, kde už ho viděl. Na plakátě v pokoji své dcery. Asi je to nějaký zpěvák.
„Má za sebou těžkou operaci, zatím žije, je však v kritickém stavu. Příští dva dny rozhodnou. Vidět ji zatím ale nemůžete. To je bohužel opravdu vše, co vám dnes řeknu, nashledanou.“
Nick chvíli nevěřícně zíral na zavřené dveře. Není to tak dávno, kdy si říkal, co jej ještě může zaskočit, a náhle to bylo tady. Další krutá rána, kdy už tomu bude konec? Život je jeden veliký podvod…
Myslí mu náhle opět blesklo to jméno…Stuartová! Ona se jmenuje Stuartová! To přece není možné, tolik náhod najednou! Ty oči, smích, vlasy…Náhle se mu vybavilo, že je ještě někde slyšel, přece tenkrát v sanatoriu, od doktorky Parkerové. Rychle vyhledal v mobilu číslo.
Po krátkém zvonění se ozval příjemný hlas Melanie Stuartové…
……………………………………………………………………………………………………………………...........

O dva dny později Melanie zamyšleně přistoupila k oknu a mírně poodhrnula záclonu.
Před jejich domem právě zastavil luxusní vůz a z něho vystoupil nějaký velmi pohledný, štíhlý mladý muž, když si všimla čepice na jeho hlavě, rázem věděla, o koho se jedná.
Tenkrát o něm mluvila s Miou Parkerovou a velmi ji to zaujalo. Nepotkávala často někoho takového, kdo měl zkušenosti, týkající se bezprostředně toho, čím se zabývala. Proto jej hned pozvala k sobě domů. Aspoň se na chvíli odpoutá od bolestných myšlenek na svou dceru.
Po chvilce zazvonil u jejích dveří.
„Vítám vás, vy jste…Nick Marten. Vlastně si uvědomuji, že vás znám nejen od mé přítelkyně, ale vaše CD leží na stolku v pokoji…mé dcery…“dodala sklíčeně.
Nick se na ni trochu zklamaně zahleděl. Očekával, že bude mít tytéž vlasy a oči jako…
„Pojďte dál, dáte si čaj, kávu, colu nebo džus…“
„Prosil bych ten džus, děkuji.“
Přinesla džbánek a zamyšleně mu nalila plnou sklenici, vhodila do ní led a pak zvolna začala.
„Byla jsem už o všem, co se vás týká, zhruba informována. Ale přesto bych to ráda slyšela přímo od vás. Je to velmi pozoruhodné. Paranormální jevy jsou opravdu vzácné, a v dnešní moderní a upěchané době se sotva najde někdo, kdo tomuhle uvěří.“
Nick přikývl, posadil se a nyní již bez zábran vylíčil svůj příběh od dětství až po současnost i této ženě. Nějak jak by podvědomě tušil, že právě tady je to správné.

Když domluvil, chvíli se na něj zamyšleně dívala, pak se pomalu zvedla a odněkud z komory přinesla stařičké fotoalbum v ošoupaných kožených deskách. S úsměvem mu je podala.
Tázavě se na ni zadíval, ona jen tiše řekla.
„Vím, na co myslíte. Stuartová se ale jmenuji po svém manželovi. Zde najdete odpověď na spoustu svých otázek.“
Chvějícíma se rukama opatrně otevřel album, nějak ho napadlo začít odzadu. Poslední stará fotografie pocházela z roku 1925. Byl na ní vysoký štíhlý muž, jehož podoba jej omráčila.
I když byl obrázek černobílý a zažloutlý, dovedl si živě představit barvu jeho očí a vlasů.
„To je manželův pradědeček.“ komentovala Melanie.
Listoval dál směrem kupředu. Rok 1895 - další prapředek. Stejná tvář, vlasy, oči. Byl z toho zmatený a položil album na stolek. V krku mu úplně vyschlo, musel se napít. Najednou měl pocit, jako by se v pokoji otevřelo okno a lehoučký průvan nedočkavě převrátil několik dalších stránek alba až na samotný začátek. Překvapeně se na sebe podívali a pohled mu sklouzl na první fotografii z roku 1865. Tvář muže jej už nepřekvapila, ale zarazil se při pohledu na dívku, stojící vedle něj. Rozbušilo se mu srdce a rozrušeně zvedl oči.
„Ano, jsou to oni, Benjamin a Nella Stuartovi.“ Řekla tiše Melanie a usmála se na něj.
„Ale on byl přece tenkrát zastřelen…“
„Samozřejmě, ale měl bratra, Jonathana, který žil na Novém Zélandě a byl jen o dvě hodiny starší. A z této země pochází můj muž a všichni jeho předkové, až ho uvidíte, pochopíte. Má dcera je jeho věrným obrazem.“
Všechny kousíčky té podivné tajemné mozaiky do sebe najednou zapadly.
Bonnie je tedy Nellina vzdálená příbuzná! Proto ta úžasná podoba! Nemohl tomu uvěřit.
„Ale proč si vybrala zrovna mne? Proč čekala celých sto třicet let na naplnění svého poslání?“
„Už jsem vám naznačila, že jedinec, který je schopen tohle vnímat, se tak často nerodí.
A to jste právě vy. Nic bych za to nedala, že ruku, která vás ještě jako chlapce vytáhla ven z hořícího letadla, vedla právě ona. Potřebovala vás, protože vy máte ten zvláštní dar. A navíc zde zřejmě magicky působí stejný den narození vás obou a postavení hvězd v souhvězdí Berana vzhledem k měsíci dvacátého dubna, kdy jste se narodil, shodné s tím, jaké měla ona v den své smrti…

Vše co jste kdy viděl a cítil, nebylo skutečné, hlasy, hudba, její doteky, tvář. Byla to jen její energie, která si vás podmanila a vedla svým směrem, měl jste pouze schopnost to vidět a vnímat. Víte, dnešní věda to absolutně vylučuje, ale tato energie může vzniknout na základě nějaké obrovské křivdy, kterou jistý člověk utrpí, zemře při ní a viník není potrestán. Jsou známy případy, kdy to lidé mohli vidět jako přemisťování předmětů a světelné či zvukové úkazy, tomu se říká poltergeist. Anebo se to projeví způsobem, jaký jste zažil právě Vy, jako psychotronický jev, kdy se tato bytost ve vaší mysli zhmotní, a s pomocí vás jako média dosáhne naplnění svých nesplněných přání či pomsty. A věřím tomu, že zůstala ve vaší blízkosti dodnes. Určitě jste se o tom už nejednou přesvědčil, důkazem toho je její klavír, nebo jako třeba to před chvílí…“
„Říkáte, že to nebylo skutečné, ale co tenkrát ty mé ranky, na prstech a později na mém těle, a ta anémie?“
„Tyto jevy mohou vzdáleně souviset i s vampyrismem, ještě je to stále předmětem mého zkoumání.“
„A ten její dárek? Co tím myslela? Je to snad Bonnie? Tak proč se tedy zmítá na pokraji smrti? Proč se musím opět bát o někoho, koho tolik miluji?“
Nevědomky prozradil své pocity. Zadívala se na něj a pohladila jej po tváři. Dojalo ji to téměř až k slzám.
„To opravdu netuším. Všechny nás to moc bolí...“ řekla zarmouceně.
„Myslím si ale, že vaše setkání s mou dcerou určitě není pouhá náhoda“ dodala.
Povzdechl a zvedl se ze židle, rozhodně měl nyní o čem přemýšlet.
„Děkuji vám, že jste si na mne našla čas, hodně jste mi pomohla, už chápu všechny souvislosti.
Musím se teď vrátit do Philadelphie, máme tam večer koncert, a zítra mne čeká ještě jeden, v Baltimore.“
Sotva to dořekl, doktorce Stuartové se rozezněl mobil. Po chvíli se na Nicka zoufale podívala a rozplakala se.
„Právě volali z nemocnice. Má dcera nezvládla krizi, upadla trvale do kómatu…“
Zalapal po dechu, vyhrkly mu z očí slzy a vzal ji povzbudivě za ruku.
Pomalu začínal proklínat den, kdy se narodil….