Jedna velká lež jménem život...(19)

Anotace: další pokráčko

„Jsi v pořádku? Angela říkala, že se ti udělala nějak špatně, ale že k tobě zavolala bráchu a že už je ti líp“ stará se hned na obědě Megan, jen co si k ní a Alici s Dominikem přisedneme.
„Jo jsem v pohodě. Dominik mi dal prášky proti nevolnosti“ vysvětlím ji a zakousnu se hladově do své pizzy.
„No máš lepší barvu, to je fakt“ připustí Alice, která si mě stále prohlíží a ještě se nedotkla svého jídla.
„Jo, taky je mi líp“ šeptnu, ale na Dominika, který sedí hned naproti mně, se nepodívám. Jen cítím, jak se mi něčí pohled zapíjí do zad a já neodolám a otočím se. Přes celou jídelnu se na mě dívá starostlivě Angela. Sedí sama, bez Rebeccy, což je docela divné, protože ta sedí hned u druhého stolu vedle ní. Taky sama.
Když zachytí můj pohled, jen se na mě usměje, ale já i na dálku poznám, že ten úsměv je smutný, bolestivý..něco ji trápí určitě..
„Já..omluvte mě“ řeknu potichu. Zvednu tác se svým nedojezeným obědem a vydám se k ní.
„Můžu si přisednou?“zeptám se a nečekám na odpověď, rovnou si sednu a vezmu si do ruky znovu svůj kus pizzy.
„Stalo se ti něco?“zeptám se ji, když vidím, jak se opravdu tváři. Smutně, bolestně, utrápeně..
„Ale ne, to je dobrý“šeptne a jen se dál dloube ve svém obědě. Nejspíš má tak blbou náladu, že už nemá ani chuť nebo ji možná hlad.
„Klidně mi to řekni“ nabídnu ji.
„To je fakt dobrý“odsekne mi. Dál si ji nevšímám, ale je mi jasné, že dřív nebo později ji ta dobrá duše přece jen řekne. A nečekám dlouho.
„Pohádala jsem s Rebeccou, když jsem ji řekla, že to nejsi ty, že jsme se spletli, tak furt tvrdila, že ne a chtěla to jít říct řediteli. Bála jsem se, tak jsem ji něco řekla a nemluvíme spolu“
„To mě moc mrzí. Neměla jsi se hádat s kamarádkou jen kvůli mě“zašeptám užasle. Vypadá to, že moje mínění o Angele se dost seklo. Myslela jsem si, že je to rozmazlený fracek, ale ona je něco víc. Statečná holka, která umí udržet tajemství, aby ochránila holku, co nezná a vůbec ji na ni nemusí záležet. Vždyť klidně mohla nechat Rebeccu, kdy šla za ředitelem a všechno mu řekla, ale ona se mě zastala..
„To je dobrý, fakt“ usměje se na mě nuceným úsměvem, který hned poznám, protože já sama jsem se takhle usmívala.
„Není, vždyť jsi teď ztratila svou kamarádku!“zaprotestuju hned, ale ona nad tím jen mávne rukou.
„Uvidíme se zítra na hodině, měj se hezky Rebecco, ahoj“ řekne a než bych stačila odpovědět, je pryč. Jen se za ní dívám, jak se ji vlasy houpají po zádech, jak dává tác do okýnka a pak s během opouští jídelnu.
„Co se stalo Angele?“ zeptá se mě Dominik v autě, když se vydáme domů, protože jsme už ve škole skončili.
„Pohádala se s Rebeccou, kvůli mě“ řeknu smutně.
„Kvůli pravdě?“zajímá se a já jen přikývnu.
„Chtěla mě jít udat ředitelovi, ale ona ji to nedovolila a pohádali se prý. Myslím, že ji to hodně trápí..kdybych jen věděla, jak ji můžu pomoct.“vzdychnu a zadívám se ven z okna.
„Tohle si musí vyřešit sami“ řekne mi Dominik „Rebecca bez ní dlouho nevydrží, vsadím se s tebou, že už teď za ní dolízá a už se baví. Prostě si s z toho nic nedělej“ poradí mi.
„Kdyby to tak šlo.“
„Všechno jde. Uvidíš, zítra budou holky v pořádku, budou se normálně bavit, jako by se žádná hádka nekonala“ ujistí mě.
„Dobře, budu ti věřit“zasměju se.
„To by jsi měla“ zasměje se semnou. Za chvilku už jsme konečně doma a mě se hned udělá líp. Tady, alespoň budu chvilku sama, pomyslím si. Počkám, než Dominik zaparkuje před domem a pak se vydám domů, abych ze sebe mohla shodit uniformu, která mi už leze krkem. Rychle vyběhnu do svého pokoje, sklepnu z nohou botky, rychle ze sebe stáhnu sako, kravatu, košili, sukni, že pak stojím v pokoji jen ve spodním prádle a rychle na sebe natahuju své oblíbené tepláky s pohodlným trikem.
„Teď jsem v pohodě“řeknu si nahlas a plácnu sebou do postele. Pak mi to nedá a vydám se do pokoje k Dominikovi. Myslím tak trochu, že si máme o čem promluvit..třeba o tom líbání na záchodech..
„Můžu?“zaklepu na dveře jeho pokoje a nakouknu dovnitř.
„Jasně“přikývne a v tu chvíli si před hlavu přetáhne triko. Nervózně vejdu dovnitř, posadím se na postel a čekám, než si pověsí věci na ramínko a to pak dá do skříně. Nejspíš nechce, aby se mu to pomačkalo, pomyslím si.
„Copak se děje?“zajímá se a posadí se vedle mě.
„Chci si s tebou promluvit o tom, co se stalo“zašeptám.
„Myslím to, jak jsem tě líbal?“ zajímá se a já mlčky přikývnu. „já vím, přehnal jsem to, neměl jsem to dělat a moc se ti omlouvám! Vím, že máš přítele, ale prostě jsem ztratil hlavu a neudržel jsem se“
„Dominiku, já už přítele nemám“zašeptám pobaveně.
„Máš, doma na tebe čeká. Až se vrátíš domů, budete zase spolu“ řekne smutně a zabodne oči do země. Na tváři se mi objeví pobavený úsměv, on mě má rád...posadím se mu na klín, což ho vyděsí, alespoň podle výrazu a podívám se mu do očí.
„Nebudeme spolu, já už to nechci..chci tebe, pokud to nechápeš ty hlavo dubová“ zasměju se. Chvilku na mě zírá, jako by nepochopil, co jsem teď řekla a pak mě pohladí po tváři.
„Jsi si jistá? Za měsíc odjíždíš a kdo ví, jestli se ještě uvidíme“ zašeptá smutně. Tohle je snad poprvé, co ho vidím takhle zničeného, takhle smutného a bolestí v očích..
„Uvidíme se, to slibiju“ slíbím mu. Jen se na mě usměje a pak znovu cítím jeho rty na svých. Tentokrát už nezůstaneme jen u líbání jako ve škole. Tentokrát zajdeme dál..mnohem dál..