Intermezzo - 19.díl

Anotace: Neodcházej mi, lásko...

Baltimore, zábavní centrum, druhého dne večer…

Jimmy se už potřetí netrpělivě zadíval na hodinky. Kde ten Nick jen vězí? Za chvíli přece začínají! Nevydržel to a rozběhl se ho hledat. Obával se, jestli se díky svému stavu nevrátil zpátky do hotelu, to by bylo opravdu nepříjemné, hala byla plná k prasknutí. Proběhl celé zákulisí, ale našel ho až v podzemní garáži. Seděl v autě, hlavu zakloněnou dozadu a měl zavřené oči. Pootevřeným okýnkem byla slyšet velmi hlasitá hudba.
Zaklepal na sklo, ale neslyšel jej. Obešel tedy auto, usedl vedle něj a trochu ztišil rádio.
Nick sebou trhnul a podíval se na něj zarudlýma očima.
„Není to fér, proč zrovna ona?...“řekl tiše a pevně sevřel volant, až mu zbělely klouby na rukou.
I když to Jimmymu v této chvíli připadalo hloupé, snažil se ho nějak utěšit a hlavně přesvědčit.
„Já vím, kamaráde, že je to hrozný, ale takový je život, někdy děsnej prevít, však to sám znáš. Tím že se budeš užírat, jí nepomůžeš. Pojď nahoru, za chvíli to začne. Musíš hrát, v hale je pět tisíc lidí, kteří sem za tebou přišli z celého Baltimore. Nemůžeš je přece zklamat.“
„Prevít říkáš? Slabý slovo, nechtěj slyšet ta, co mně právě napadají. Vzal mi už úplně všechny, které jsem měl rád. Dávej na sebe pozor, kámo, zbýváš mi už jen ty…“
Chvíli mlčel a pak se konečně rozhodl.
„Tak dobrá, jdeme, doufám, že to dnes nějak přežiju…ale dám si panáka, a pořádného.“

Za půl hodiny přišel na pódium a opět se ozval jemu již známý jásot a křik, dnes poprvé z něj neměl vůbec žádnou radost. Chtěl něco říct do mikrofonu, ale stěží se mu podařilo je překřičet. Teprve po chvíli si všimli, že k nim chce asi promluvit, a na chvíli ztichli.
Lehce si odkašlal a začal.
„Díky…díky vám všem za skvělé uvítání. Já…Jen bych chtěl říct, že dneska mám docela dost smutnej den, jaký by si určitě nikdo z vás nepřál. Svou první skladbu, kterou všichni znáte, bych chtěl věnovat těm, které jsem měl moc rád, a dnes tady s námi už nemohou být, a vlastně už nikdy nebudou…“ hlas se mu zlomil a celá hala najednou ztichla, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Jimmy se na něj starostlivě podíval, ale naznačil mu, že to zvládne.
„Takže, I´m the one, who loves you lately, pro mou rodinu a dvě dívky, které jsem miloval, hodně pro mne znamenaly a na které nikdy nezapomenu.
Nellu a...Bonnie.“
Když usedl k piánu, z očí mu vytryskly slzy, ale snažil se ovládnout a letmo si dlaní otřel vlhkou tvář. I v obecenstvu spousta dívek dojetím posmrkávala. Pak začal hrát a zpívat. Poznal, že s ním jeho fanoušci plně cítí, nikdo ani nehlesnul, jen se tiše vlnili v rytmu jeho skladby.
Na chvíli se odpoutal od své bolesti a při dnešním koncertu vydal ze sebe to nejlepší, co měl…
………………………………………………………………………………………………………………….............

Charleston, CAMC General Hospital, o hodinu později…

Doktor Henry Larsen stál zamyšleně u skla, oddělujícího jej od místnosti jednotky intenzivní péče. Sledoval mlčky droboučké tělo dívky, obklopené spoustou přístrojů a jejíž hlava se téměř ztrácela v bělostných obvazech. Málokdy se jej něco tak bolestně dotklo, jako právě tenhle neúspěch. Když ji poprvé Melanie přivezla, bylo jí sotva patnáct. A tehdy začal ten neúprosný závod s časem a osudem, přestávky mezi krizemi se stále zmenšovaly a skončilo to právě dnes. Ale musel se s tím smířit, lidský život je jako křehká váza, a lékař není Bůh.
Ozvalo se tiché zaklepání a vešla sestra Kate.
„Pane doktore, je tady paní Stuartová…“ Přikývl, krátce ještě pohlédl na Bonnie a v duchu se už připravoval zvládnout tuhle velmi smutnou záležitost.
„Dobrý večer, Melanie, už jsem na vás čekal.“
Vstoupila dovnitř, a jakmile spatřila svou dceru, zbledla, zapotácela se a málem upadla, sotva ji stačil zachytit.
„Pojďte raději odtud pryč, ke mně do pracovny, pohovoříme si v klidu a o samotě.“
Mlčky usedli do křesel, v hrudi cítil nesmírnou tíseň, cizímu člověku by se to říkalo rozhodně lépe. Pak se odhodlal a konečně promluvil.
„Je mi to moc líto, ale nedalo se pro ni opravdu víc udělat, málem jsme ji ztratili úplně.
Její stav je velmi vážný, nyní je v kómatu a všechny její životní funkce jsou závislé na přístrojích. Jako lékař bych to neměl říkat, ale musel by se stát jen zázrak, kdyby se probrala. Rozhodně se z ničeho nesmíme obviňovat, ani vy, ani já či Paul. Za rok by nás to zřejmě čekalo také, o tom jsme už spolu mnohokrát hovořili…“
Doktorka Stuartová jen chápavě příkývla a pak se usedavě rozplakala…chvíli se ji ještě snažil utěšovat, ale byla to jen pouhá slova, která se rozplývala ve vzduchu jako pára. Nemělo to smysl, musí se s tím vyrovnat po svém. Poděkovala a pak se rozloučili.

Ticho na jednotce IP bylo narušováno jen pravidelným šumem dýchacího přístroje a pípáním, přesně mapujícím ozvy dívčina srdce.
Sestra Kate ještě jednou řádně zkontrolovala všechny hodnoty na přístrojích a infúzi, a pak odešla do vedlejší místnosti, kde na ni čekal hrníček čerstvě uvařeného mátového čaje. Usedla na židli a protřela si unavené oči.
Vedle se náhle v kratičkém okamžiku stalo něco podivného, co ale nemohla tušit, ani vidět…
U lůžka se v šeru najednou objevil stříbřitý obláček, který po chvíli získal tvar dívčí postavy.
Usedla k Bonnie na lůžko a usmála se. Pak se lehoučce dotkla její ruky a čela a po chvilce se rozplynula…
……………………………………………………………………………………………………………………...........
…Úzká, dlouhá a tmavá chodba Bonnie děsila. Její stěny byly vlhké a oprýskané, vůbec nic nechápala. Kde to je? Co je to za místo? Jak se tady vlastně dostala? Otřásla se zimou a zadívala se před sebe. Zahlédla nějaké dveře, pod nimiž bylo vidět světlo. Kolem sebe cítila příjemnou vůni růží a zdálky jako by slyšela tóny klavíru. Táhlo ji to k nim nějakou nevysvětlitelnou silou, vydala se váhavě pomalými krůčky kupředu. Tu se dveře otevřely a spatřila tam nějakou dívku, jejíž obrysy se rozplývaly v šeru. Byla velmi zvláštní, oblečená ve starobylých šatech a kráčela jí naproti.
Když došla až k ní, s úžasem se zadívala do jejích očí a na dlouhé medové vlasy, byly si tak podobné!
„Kdo jsi?“ zeptala se a zvědavě si ji prohlížela, vyzařovalo z ní zvláštní stříbřité světlo.
„Jmenuji se Nella, a přišla jsem ti pomoci.“ Její hlas zněl s tichou ozvěnou.
„Mně? A proč?“ řekla udiveně Bonnie. Pak před sebe vztáhla ruce a se zděšením zjistila, že jsou zrovna tak průsvitné, jako ta dívka.
„Já…já jsem…mrtvá?“ zeptala se zajíkavě.
„Ještě ne, ale daleko k tomu nemáš. Proto jsem tady. Je čas na Nickův dárek, má drahá prasestřenko. Nemohu už déle snést, jak se trápí. Mám ho moc ráda, zrovna jako ty. Zaslouží si konečně trochu štěstí a radosti, co říkáš?“ Řekla se smutným úsměvem a krátce ji vysvětlila,
kdo je, či vlastně byla…
Bonnie se na ni překvapeně podívala, rozhlédla se kolem sebe a zeptala se.
„A copak to tady zní? Je to moc krásné.“
„To je Intermezzo...“
Pak dívka vzala Bonnie za ruku a navlékla jí zlatý prstýnek s jantarovým očkem ve tvaru maličké slzy. Při tom doteku vnímala zvláštní mrazivý chlad, tak jako i kolem sebe.
„Tady máš, teď patří tobě, je to naše rodinná památka, po mé mamince. A nyní mne dobře poslouchej, musíme projít těmi dveřmi... Za nimi je velmi ostré světlo, a bude tě to také strašně moc bolet. Pevně se mně drž a za žádnou cenu nepouštěj, musíš to vydržet! Kvůli němu a sobě…a také… kvůli mně…“
……………………………………………………………………………………………………………………...........
Sestra Kate na kontrolním panelu zaregistrovala blikající červené světlo, polekalo ji to, vedle nebylo něco v pořádku.
Ozvy srdce závratně zvyšovaly své tempo a začaly se rozeznívat varovné signály. Tělem probíhalo křečovité chvění. Rychle vběhla dovnitř, ale po chvíli se jako zázrakem vše ustálilo do normálu.
Najednou spatřila, jak dívka prudce pohnula hlavou, tiše povzdechla, zvedla ruku a položila si ji pomaličku na břicho.
Kate okamžitě vzala telefon a vyťukala číslo lékařského pokoje.
„Pane doktore, rychle sem přijďte! Nebudete tomu věřit, ale mám pro vás velmi radostnou zprávu…“