Jedna velká lež jménem život...(29)

Anotace: předposlední díl

„Patricie, zlatíčko, měla by jsi jíst, vždyť jsi za poslední dva týdny nesnědla nic!“ řekne tatínek zoufale. Ano, už jsou to dva proklaté týdny. Dva týdny od soudu, dva týdny od odsouzení Jirky a Petra a dva týdny ode dne, kdy jsem viděla naposled tu tvář..tvář, která patřila jedinému člověku, kterého tak miluju. Dva týdny jsem ho už neviděla, dva týdny, plné smutku, zoufalství a hlavně pocitu ze ztráty. Všechno jsem ztratila, úplně všechno..
„Nemám hlad tati“ řeknu a oddělám další bramboru na stranu. Zatím co on má svůj talíř už prázdný a pozoruje ten můj plný, já jen do něj tupě zírám a nemám chuť na ty brambory..nemám sílu vzít vidličku a strčit si bramboru do pusy..nemám sílu už na nic..
„Zlatíčko, ale ty musíš jíst!“ řekne mi znovu táta.
„Nechci nic.“ odseknu a praštím vidličkou o stůl, abych mu ukázala, že tohle jíst nebudu..že nebudu jíst nic!!
„Jak chceš!“řekne už taky naštvaně. Vezme můj plný talíř a svůj prázdný a odejde do kuchyně. Hned vyběhnu do svého pokoje, kde se zamknu a rozbrečím se. Všechno mě teď bolí, tak moc mě to bolí!! copak to sakra nechápe nebo to nechce pochopit?! Co je těžkého pochopit na tom, že se mi stýská a že chci Dominika?! Co je na tom tak těžkého?! Proč to sakra táta jen nechápe? Copak on necítil to samé, když se s mámou rozvedli!? Necítil bolest uvnitř sebe? Necítil nic? Jestli nic necítil, tak mě nemůže chápat..nikdo mě nechápe...
„Ahoj, můžeme?“ zeptá se mě Kačka a já vzhlédnu nahoru, abych ji viděla do obličeje, když přikývnu. Sedím v parčíku na houpačce, kam jsem zamířila hned po naší hádce s tátou, která není první a ani poslední, jak si myslím. Táta prostě nemůže přenést přes srdce, že se tak trápím a pořád se semnou jen hádá..nechápu ho, tak ať mě nechá na pokoji a nevšímá si mě...
Kačka si hned sedne vedle mě, na druhou houpačku zatím co Aneta na zem, hned přede mě.
„Jak ti je?“ zeptá se mě Kačka.
„Hrozně. Strašně se mi stýská“ zašeptám a utřu si slzy z obličeje. Brečím teď víc než často, čím to asi bude? Jo vím, stýská se mi!!
„Volala jsi jim?“zajímá se Aneta. Holky jsou jediné, které snad chápou jak se cítím, které se snaží semnou o tom mluvit, i když já někdy nechci, ani mě k tomu donutí..
„Megan mi telefon nezvedá to samí Alice, Barbaře se dovolat nemůžu a Dominik...má mobil vypnutý nebo semnou nechce mluvit“
„Proč by nechtěl? Vždyť tě miluje“ zakroutí hlavou Kačka.
„Já nevím, třeba už na mě zapomněl, má někoho jinýho a nechce semnou nic mít“ řeknu zoufale.
„To je nesmysl. Vždyť jsme tu to viděli na očích jak moc tě miluje! Ten by jen tak nezapomněl.!“ trvá si na svém Kačka.
„Chybí, moc mi chybí a ráda bych věděla co se tam teď děje..“zašeptám.
„Patri, hele já vím, že to teď bude krutý, ale pokud ti nezvedá telefony, třeba prostě jen chce abys snadněji zapomněla na to všechno a začala znovu žít, bez něj“řekne Aneta. Neujde mi, jak po ní hodí Kačka varovný pohled.
„Ale tohle já nedokážu, nedokážu bez něj být!“ popotáhnu nosem. Ale co když má Aneta pravdu, co když mi takhle dává najevo, abych na něj zapomněla a tím, že mi nebude zvedat telefony se mi snaží pomoct? Ale jaký to má smysl?! Vždyť mi sám řekl, že mě miluje...tak proč mě tolik trápí?
„Měla bys začít navštěvovat psychologa, aby ti pomohl se s tím vyrovnat..začnu znovu žít Patri!“ řekne mi Aneta a nevšímá si Kačky, která po ni hází jeden pohled za druhým..varuje ji, aby tohle neříkala..
„Nejsem blázen Anet! Já nepotřebuju pomoct“ odseknu
„Já neříkám, že jsi blázen. Jen prostě by jsi si měla o tom promluvit s někým, abys to ze sebe dostala..od toho dne, co odjeli, jsi jiná! Změnila jsi se, všichni si o tobě povídají, strachují se o tebe“ zašeptá.
„To je mi jedno ať si povídají..“
„Mají o tebe strach“ doplní už i Kačka.
„Nemusí jsem v pohodě“ odseknu.
„Ne nejsi, ty trpíš Patri a trpíš v tichosti..alespoň před námi dej průchod tomu co cítíš..řvi, brečet buď hysterická, jen něco dělej! Nemůžeš tu sedět jen tak a nechat všechnu tu bolest, ať tě užírá ze vnitř!! Vykřič to ze sebe, bude ti líp!!!“ promluví mi do duše Aneta. Chvilku na ni hledím s otevřenou pusou a pak propadnu s pláč. Slezu z houpačku a nohy se mi podlomí, takže sedím na zemi před Anetou a vedle Kačky, která si ke mně hned přisedne a opatrně, pomalu a jemně mi stiskne rameno.
„Co mám dělat?! Nechal mě tu samotnou a vrátil se domů!! nechal mě tu a to moc dobře ví, že ho miluju, ví všechno a i přesto všechno mě upustil!! jak mi to mohl udělat?!“ zakřičím. Holky se hned ke mně nakloní a pevně mě k sobě přitisknou. Na tohle čekali? Až tu budu křičet, plakat a vyřvávat všechno, co mě bolí?!
„Miluju ho, strašně moc, ale on mi ublížil, když mě tu nechal! Tak moc!“ zašeptám a opřu si hlavu o Katčino rameno.
„Nezaslouží si tě, zapomeň na něj ano?“
„To nejde! Nemůžu na něj jen tak zapomenout!“ protestuju.
„Proč se prostě nesebereš a nejedeš za ním? Když tam budeš, všechno si vyjasníte a ty budeš vědět na čem jsi..“ zašeptá mi Kačka do ucha a pohladí mě po zádech..
„Táta mě samotnou nepustí“ zamítnu hned její návrh.
„A kdo říká, že musíš jet sama?“ pustí mě a usměje se. V tu chvíli mi to všechno dojde..všechno co říká mi dojde přes mé dlouhé vedení a já na ni hledím s pusou otevřenou..
„Jsi si jistá?“ zajímám se. Jen přikývne. „ale víš co by to znamenalo, kdyby se to povedlo?“ Aneta se na nás jen hledí s nechápavým pohledem, ale já vím, že ji to hned Kačka vysvětlí, takže se teď nebudu namáhat..
„Vím, uvědomuji si to, ale nechci tě takhle vidět, takhle utrápenou, zoufalou..hodně štěstí“ popřeje mi. Hned jsem na nohách, usměju se na obě a pak se rozběhnu domů..je mi jasné, že tam táta je, takže teď ho můžu seznámit s mým plánem a tak trochu doufám, že bude souhlasit..vždyť tohle město je plné vzpomínek, bude chtít začít znovu..stejně jako já...
„Tati!!!!!“vykřiknu radostně do tichého domu a hned vběhnu do jídelny, kde tuším, že právě pracuje..