Až na dno (21 .kapitola)

Anotace: Jeden krásně nudný den na pláži a jak to pak všechno skončilo

Určitě by se našla spousta lidí, kterým by podobně strávený den na pláži připadal jako vrchol nudy. Nic nedělat, jen tak postávat, udělat pár kroků, sednout si, mlčet, držet se za ruce a občas se jeden druhému podívat do oči, prohodit pár slov ... Alex a Nadine z té poklidné nudy chvílemi sotva popadali dech. Jako dva kormidelníci, kteří propluli rozběsněným mořem a jsou schopni naplno docenit kouzlo klidného a tichého přístavu ...
Nadine sbírala mušle a Alex s rukama v kapsách se kochal pohledem na její štíhlou pružnou postavu, na vlasy vlající ve větru jako ocas komety. Pohybovala se s grácií, která mu brala dech a vyvolávala bolestnou touhu po něčem víc než jen po plachých polibcích.
„Strašně rád bych tě někdy viděl tančit ...,“ zachraptěl, aby ty své typicky mužské starosti trochu zahnal do pozadí.
Napřed to nevypadalo, že by Nadine jeho slova vůbec slyšela. Znovu se sehnula. Tentokrát ale položila všechny mušle na písek a pomalu, velmi pomalu se narovnala. S malým pousmáním se jí v očích objevil zvláštně nepřítomný pohled. Zvedla se na špičkách a prohnula se v zádech tak, až se vlasy téměř dotkla země. Alex přestal dýchat. Nadine se rozběhla příbojem a ve svých skocích a vláčných obratech vypadala jako racek nad vlnami. Lehká, nespoutaná, dokonalá ...
Alex nedokázal říct, jak dlouho to trvalo. Najednou stála znovu před ním, tentokrát už lidská, skutečná bytost s hrudí zvedající se zrychleným dechem a s úžasně rozzářenýma očima.
„S hudbou by to bylo lepší ...,“ vydechla Nadine a odhrnula si z čela pramen vlasů. Byla nesmírně vzrušená – poprvé po strašně dlouhé době tančila a připadala si, jako by se právě vynořila nad hladinu. Najednou se jí strašně moc chtělo žít.
Alex nemohl najít slova: „Bylo to ... úžasné. To nejkrásnější, co jsem kdy viděl.“ Cítil, že se mu oči lesknou slzami a nestyděl se za ně.
Nadine si v rozpacích sedla vedle hromádky mušliček. „K dokonalosti to mělo hodně daleko. Ale děkuju za pochvalu.“ Šedé mraky nad obzorem se roztrhly a na pláž dopadlo několik slunečních paprsků. Den se najednou zdál veselejší a krásně obyčejný.
„Já vám mužským někdy fakt nerozumím,“ ozvala se po chvilce ticha Nadine. „Tobě vážně nevadí, že ti čvachtá v botách? Stojíš tam v té vodě už pořádnou chvíli ... s takovou ti sůl sežere nejen ty tenisky, ale i nohy. Vím, co moře dokáže.“
„Nesežere.“ Alexův hlas zněl tak divně a cize, až k němu Nadine poplašeně zvedla oči. Zastyděl se. Nemohla přece vědět, jak citlivého místa se svou nevinnou poznámkou dotkla. „Nesežere,“ řekl znovu, tentokrát už mírněji, a posadil se vedle ní. S těžkým povzdechem konečně udělal to, o čem věděl, že bude muset jednou udělat. Vytáhl nohavice kalhot vysoko nad kotníky, vzal Nadine za ruku a přiložil si ji na nohu.
Upřeně Nadine pozoroval a čekal na tu vteřinu, o které s bolestnou jistotou věděl, že přijde. Vteřinu, kdy pochopení dojde od konečků prstů do mozku, který začne okamžitě bít na poplach. Neviděl Nadine do tváře, a tak sklouzl očima na tu drobnou dlaň ležící bez hnutí na protéze. Ticho bylo dlouhé a Alex měl nervy napnuté k prasknutí.
Pak mu došlo, že se Nadine celá chvěje. Nadzvedl jí bradu. Snažila se ze všech sil polykat slzy, ale jednoduše byly v přesile.
„Tolik jsi zklamaná?“ zašeptal Alex ochraptěle.
Nadine ohromeně zamžikala a snažila se na něj zaostřit pohled. „Ach ne, bože, to ne!“ vykřikla. „Já jen ... je mi to líto, tak líto!“ Pevně ho objala. Až za chvilku Alexovi došlo, co mu šeptá: „Nezlob se, nezlob se ...,“ prosila mezi vzlyky.
Měl pocit, že špatně slyší.
„Jsem pitomá, já vím.“ Nadine se snažila násilím uklidnit, ale moc jí to nešlo. „Vím, že kluci nemají rádi, když je holky litují ... neměla bych to říkat, jenže je to tak, a...a.... měla jsem to poznat ... a navíc ta moje blbá poznámka o teniskách a vůbec .. ach, nezlob se ... „.
Alex ji pohladil po tváři a smutně se usmál. Zlobit se ... to bylo to poslední, nač teď myslel. Ale pořád neměl dost. Měla právo vědět všechno a pak se sama rozhodnout, co dál. V záchvatu jakéhosi sebetrýznění si před jejíma očima sundal protézu a pak druhou. Sám by při tom pohledu nejraději utekl míle daleko, kdyby mohl. Jak asi musí být Nadine?
„Jak se to stalo?“ zašeptala jen. Řekl jí to. Její něžný obličej se stáhl smutkem. Věděl, že pořád ještě plně neuvěřila tomu, co vidí. Náhle si jasně vybavil tu chvíli, kdy se probral v nemocnici a sám sebe přesvědčoval, že to co vidí, prostě nemůže být pravda. Protože viděl jen postel a pokrývku zvlněnou na stehnech, a pak už jen to děsivé prázdno od kolen dál. Nic předtím ani potom už se nevyrovnalo hrůze té vteřiny, kdy mu to všechno došlo.
Nadine se mu konečně podívala do očí a pochopila všechen ten strach, který tam našla. „Nemyslel sis, doufám, že tohleto mezi námi může něco změnit?“ zeptala se, i když znala odpověď předem. „Protože kdyby ano, musela bych ti říct, že jsi ten největší pitomec na světě“. Alex uhnul pohledem, čímž se definitivně prozradil. „Až si budu vybírat kluka podle toho, jaké má nohy, dám ti vědět,“ řekla Nadine s předstíraným hněvem. Pak to už nevydržela a láskyplně se usmála : „Miluju tě takového, jaký jsi. Pro to, jaký jsi. Se vším, co k tomu patří ... nebo nepatří.“
Přitiskl ji k sobě, hladově a vášnivě. „Nikdy si s tebou nebudu moct ani pořádně zatancovat,“ vyrazil ze sebe a měl pocit, že se v další chvíli rozsype na tisíce malých kousíčků.
Teď ho pohladila Nadine. „Nikdy ti nebudu moct dát dítě,“ opáčila velmi zdráhavě, a pak dodala:. „Nemohli bychom pro změnu mít prostě jen radost z toho, že jsme se potkali?“
„Přesně tak, děťátka. Radujte se, veselte se, protože na to máte asi tak posledních pět minut.“
Alex i Nadine v tom zlomku vteřiny zůstali jako přimrazení.
Hlas Malcolma Deeneyho byl rozhodně to poslední, co tady a teď čekali nebo potřebovali.