Tak trochu jiné prázdniny...1. díl

Anotace: Tak jsem se zase trochu pustila do psaní :) Možná to někomu může přijít trochu... no uvidíte, ale já jsem prostě taková :) jinak za komentáře budu ráda

Perfektní prázdniny... tedy tak to bylo v plánu. Odjet na celý měsíc mimo město, flákat se a užívat si bez rodičů. Jen já a Kiki. Já a Kiki, taková trochu víc divoká dvojka, co se ráda napije a občas i provede něco, co by asi neměla. Ale co, proč si neužívat, když nám stejnak nic nehrozí?

Kikinu jsem poznala, když jsem přestoupila ze základky na střední školu. Ze začátku jsme toho neměli moc společného, vlastně nic. Já se učila a byla do desíti doma. Kikča prolezla, ale i tak měla vždycky problémy. No a u ní doma? Její mamka pracuje v televizi a vrací se domu večer, takže já jí třeba viděla jen dvakrát. A táta? Ten pracuje u policajtů, takže vlastně proto se nemusíme bát nějakých pokut nebo tvrdších trestů. Zato naši, kteří byli pyšní na skvělou studentku, měli problémy se smířit s tím, že zrovna ona bude moje nejlepší kamarádka. Nechtěli abych v kouřila, abych pila a o těch zážitcích s trávou ani nemluvím. Možná ani netuším, jak to měli semnou to léto těžký. Bylo mi sedmnáct a ani jednou jsem se jim neozvala. Nenapsala sms kde jsem. Bylo mi to jedno. Plán byl – užívat si, užívat si a ještě jednou – užívat si. Za peníze z brigád jsme si pronajmuly chatku v jižních čechách, kousek od Lipna. Koupily hodně flašek, zabalily všechny věci a odjely. Teď už bych to asi neudělala.
Hned ve vlaku jsme vytáhly pár flašek piv a popíjely. Nejvíc jsme se smály a užívaly se.
„Máte tu volno?“ ozvalo se ze dveří kupéčka.
„Ale jo.“ odpověděla jsem, když jsem se podívala, kdo se vlastně ptá. Byli to čtyři kluci, tak kolem devatenácti.
„Slavíte něco?“ zajímal se jeden z nich.
„No přece dva měsíce svobody.“ usmála jsem se na něj. Dost se mi líbil a neměla jsem v plánu to nějak skrývat.
„Já jsem Nikola a tohle je Kikina.“ představila jsem nás.
„Já Kuba, tohle je Honza, Štěpán a Pavel.“
„A co tu děláty vy?“ vyptávala se Kikina.
„Máme po maturitě, takže si jdeme užívat, dokud to ještě jde.“ odpověděl jí Honza. Takový blonďáček s okouzlujícím úsměvem. Znám jí dost dlouho, abych věděla, že je to přesně její typ.
Vlastně ani s jistotou nevím, jak ta cesta přesně pokračovala. Hodně jsme toho vypili. Na autobus k chatě s náma ale nastoupili i Jakub s Honzou. Ti dva se nějak vypařili.

Ráno jsem se probudila trochu zmatená. Vedle mě ležel Jakub a bylo jasné, co jsme předešlou noc dělali. Všichni ještě spali, takže jsem se pustila do uklízení. Honza s Kikčou se usídlili ve vedlejší ložnici, ale oba dva leželi na zemi. Zavřela jsem dveře, abych je nebudila a začala házet prázdné flašky do tašky. Když jsem všechno vysbírala, šla jsem se trochu projít na vzduch. Přeci jen moje tělo ještě není tak zvyklé na tolik alkoholu. Vrátila jsem se až po hodině, ale v chatě bylo pořád ještě ticho. Využila jsem toho a šla ze sebe udělat trochu člověka. Osprchovala se, nalíčila se a vzala si čistě džíny a tílko. Rozčesala si dlouhé blond vlasy a ošetřila si ještě ne úplně zahojené tetování, lilii na lopatce. Další věc, kterou naši ještě nevědí.
„Už jsi vzhůru?“ vyrušil mě Jakub. Stál nahý na chodbě a pozoroval mě. Určitě musel posilovat, tohle tělo jen tak zadarmo nedostal.
„Jsou tři odpoledne, tak abych nebyla.“
„Vážně jo?“ usměje se a přiblíží se ke mně. Obklíčí mě ze zadu, přejde rukou přes má prsa a zejede pod kalhoty. Zavřu oči a užívám si to.
„Ty jsi pěkně divoká.“
„Víc než si myslíš.“ otočím se, svléknu si triko, opřu se o zeď a přitáhnu si ho k sobě. Začne mě líbat a rozepínat mi kalhoty.
„Tak co bude?“ kousnu ho do rtu a to ho ještě víc vzruší.
Opět mi zajede rukou do klína, ale já ho zastavím: „Chci cítit tebe.“ podívám se mu do očí. Trochu se pousměje, ale udělá mi přesně to, co chci...

„A já myslela, že dneska nevstanete.“ komentuju příchod těch dvou dolů do kuchyně.
„No jo, trochu jsme se navzájem unavili.“ culí se Kikina.
„Jo, tak pro to mám pochopení.“ směje se Jakub. Však i on si semnou dost užil. Hold patřím k těm, co nemají nikdy dost.
„Máme dneska něco v plánu?“ ptá se Honza.
„Nemáme to tu ještě omrknutý. Vím jen kde je nejbližší obchod a hospoda.“
Odpoledne jsme s Kubou zašli pro něco k jídlu. Ve vesnici je vážně jen jenda hospoda a rybník. Na nějaký kluby narazíme asi až časem.
„Takže se jde na pivo!“ zavelí Kikča a hrne se ke dveřím.

Cestou tam mám alespoň chvilku na to, abych si promluvila s Kikinou: „Tak trochu se nám změnily plány, že?“
„To jo. Ale kdybys věděla jak je... no skvělej.“
„No to mi povídej.“ zasměju se. Jo, naše oblíbené téma. „Ale jde o to, že je vůbec neznáme.“
„To ne, ale poznáme. A kdyby nám nějak časem nesedli... tak ta chata je přece jen na naše jméno, nebo ne?“ Ona to vidí jednodušše, ale já mám přeci jen menší obavy. Spát vedle někoho, koho znám sotva den je risk. Ale risk je zisk. A Jakub? Ten prostě stojí za ten největší risk...
Trochu si popoběhnu, abych ho dohnala a tak na sebe zase upozornila: „Co takhle se tu chvilku zdržet?“ mrknu na něj.
„Jo holka, ty mi dáváš zabrat.“ směje se, ale mávne na ty dva, aby na nás počkali v hospodě. Řeklo se snad - užívat si, ne?