Madeleine - 28.část

Anotace: Tajná cesta...

Mé zoufalství a smutek nebraly žádného konce. Vyplakala jsem snad celý rybník slz, uplynula spousta dní, ale stále nepřicházela tolik žádoucí úleva, i když jsem se s tím snažila ze všech sil bojovat.
Situace, ve které jsem se nyní ocitla, mne příliš drásala, ale zavinila jsem si ji více méně sama.
Justin mne nenáviděl, Alexandr zklamal, a jelikož jsem se s ním před odjezdem ani nešla rozloučit, tudíž to bude brát, jako mé poslední slovo. Byla jsem naprosto bezradná.
Když mne navštívila má přítelkyně Vivien, mohla jsem se jí aspoň se vším svěřit. Nechtěla jsem svými problémy zatěžovat ani otce, ani Christinu.
„Co budeš nyní dělat? Půjdeš za ním do nemocnice znovu? A co Alexandr, neměla bys mu aspoň napsat a vše vysvětlit? Určitě to pochopí, i když to co jsi mi právě řekla, nezní příliš příznivě.“
„Je to těžké, opravdu si nevím rady. Justin si asi musí vše srovnat v hlavě, můj otec říkal, že si s ním ještě zkusí promluvit, také jej jeho reakce dost překvapila a zamrzela. Víš, navzdory všemu cítím, že ho mám pořád ráda. Tolik jsem mu chtěla být oporou, a on mne odmítl.“
„A není to z tvé strany jen lítost?“
Chvíli jsem zaváhala a pak odpověděla.
„Možná trošku ano, ale spoustu mu toho dlužím, hodně mi tenkrát pomohl, však víš.“
To byla sice pravda, ale nade vším zatím vítězila Alexandrova prudká vášeň, kterou mne tolik očaroval, jako muž mne velmi přitahoval, bylo velmi těžké se tomu bránit, neustále jsem na něj musela myslet.
Jeho jméno jsem raději ani nahlas nevyslovila. V mé hlavě se ale zrodil jistý, možná trošku bláznivý plán. Celičkou mne ovládl, nedokázala jsem nyní vůbec soudně přemýšlet o čemkoliv jiném. Dopis…to jsou přece jen pouhá slova na papíře, třeba se opravdu mýlím, lepší je vysvětlit si vše z očí do očí.
Čekal mne nyní měsíc volna, rozhodla jsem se, že za ním tajně pojedu do Petrohradu…

O týden později jsem se vymluvila, že přespím u babičky v Paříži a pak již s malým zavazadlem v rukou nasedla do půlnočního vlaku, směřujícího do dalekého Ruska.
I když cesta byla velmi dlouhá, po celou dobu jsem nemohla přijít na žádné kloudné řešení mé situace, představovala jsem si, co mu vlastně řeknu a jak se asi on zachová, když mne uvidí.
V hlavě jsem ale měla dočista prázdno, usídlilo se v ní jen zoufalství a zmatek.
Dojela jsem tam až za čtyři dny pozdě v noci, což nebylo moc příjemné. Nádraží bylo pusté a silně pršelo. Vzpomínka na můj odjezd odtud mne zabolela. Tenkrát jsem vůbec netušila, v jaké situaci se ocitnu, myslela jsem, že Alexandra už nikdy neuvidím a vůbec by mne nenapadlo, že do něj budu tolik zamilovaná a snížím se k tomu, že jej sama vyhledám.
Zachvěla jsem se zimou, na chvíli usedla v nádražní budově na lavičku, roztřesenými prsty vytáhla z tašky dopis s jeho adresou a přečetla si název ulice. Zhruba jsem věděla, kde se nachází, i když jsem tam tenkrát byla jen jednou. Pak jsem se na chvíli opřela a zavřela oči. Možná to bylo únavou z cesty, ale záhy jsem zdřímla. Když jsem se probrala, s hrůzou jsem zjistila, že mi nějaký darebák odcizil zavazadlo. Byla jsem zoufalá, zůstala jsem bez dokladů a bez peněz, úplně beze všeho.
V kapse jsem měla jen pár rublů, které na cestu kočárem určitě nestačily. Zachumlala jsem se zimomřivě do pláště a vypotácela se na ulici, nezbývalo mi nic jiného, než tam dojít pěšky. Nohy mne sotva nesly, po dvou hodinách jsem byla na kost promoklá a měla jsem hrozný hlad a žízeň.
Proplétala jsem se nočními ulicemi a odmítala pomoc kolemjdoucích lidí, které jsem občas potkala. Ani jsem nevěděla jak, a najednou se ocitla u Alexandrova domu. Ztemnělá okna mne nepřekvapila, byla přece hluboká noc. Chvíli jsem váhala a pak dlouze zazvonila.
Nikdo mi však neotvíral. Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe, ještě mne napadla Anna Nikolajevna. Po další hodině jsem se v neustávajícím dešti dotrmácela před její dům. Když jsem chtěla vzít za kliku, obestřely mne vyčerpáním mdloby a tiše jsem se sesunula k zemi...

Probraly mne něčí hlasy. Už mi nebyla ta hrozná zima a pomaličku jsem otevřela oči. Bolela mne hlava, několikrát jsem slabě kýchla a pociťovala také urputnou bolest v krku. Ležela jsem ve své bývalé posteli a s radostí se zahleděla na stěny pokoje, jež jsem také dobře znala. Dokonce nade mnou na zdi visel ještě můj obrázek Audrey, který jsem Anně namalovala na rozloučenou, a slastně jsem vdechla známou vůni levandule, jíž bylo cítit povlečení.
Lidé vedle v pokoji hovořili rusky, ale já jim už docela dobře rozuměla.
„Anno Nikolajevno, našel jsem ji zcela vyčerpanou u vašich dveří. Vy ji znáte? Je to zřejmě cizinka, a když jsem ji zvedl, zašeptala vaše jméno. Jako policista bych ji měl správně zavést na stanici, neměla u sebe vůbec žádné doklady. Tohle dělám jen díky naší dlouholeté známosti.“
„Ale jistě, že ji znám, Sergeji, je to má bývalá žačka, pochází z Francie. Postarám se o ni. Nechápu ale, kde se tady chuděrka tak najednou vzala. Zdá se, že už je vzhůru, půjdu se podívat, jak se jí daří a vezmu jí trochu čaje s citrónem. Hrozně promokla a prochladla, možná bych k ní měla zavolat lékaře. Čelo měla úplně horké, jistě má teplotu.“
Když Anna spatřila, že jsem vzhůru, usmála se, přistoupila ke mně, a promluvila pak na mne v mé řeči.
„No konečně jste se probudila, spala jste skoro celý den. Jak se cítíte? Vypadáte už mnohem lépe, než včera. Tady máte čaj, vypijte ho ještě horký. Ale copak vás sem, děvenko moje, přivádí? Takovou hroznou dálku…Váš žalostný stav mne velmi vyděsil. Stalo se vám něco?“
Vdechla jsem příjemnou vůni citrónu a usrkla trochu čaje, pak jsem zamrkala a snažila se potlačit slzy, deroucí se mi do očí. Nervózně jsem při tom mačkala lem přikrývky.
Vzala mne chápavě za ruku a řekla tiše.
„Nu gavari, daragoje…“
Vše, co mne tížilo, jsem jí během následujících chvil vypověděla, náramně se mi tím ulevilo.
Chvíli se na mne dívala, pak jí pohled sklouzl k medailonku na mém krku, pohladila mne po ruce a vyřkla ta překvapivá osudná slova.
„Má milá, nemám ale pro vás dobrou zprávu. Alexandr by opravdu zasloužil pokárání, neměl právo takhle zneužít vaše city, ať už jsou ty jeho k vám jakkoliv hluboké.
Před dvěma dny měl svatbu, s Irinou, naší primabalerínou. Nyní jsou na líbánkách ve Vídni. Zjistila totiž před měsícem, že spolu čekají dítě…on vám opravdu nic neřekl? A ani nenapsal?“
Zmateně jsem zavrtěla hlavou.
Málem se mi po těchto slovech zastavilo srdce, nemohla jsem vůbec popadnout dech.
Ten bídák! Lhář! Takhle mne bezohledně zneužít! Prý už je to minulost! Přitiskla jsem si dlaně na hrudník, měla jsem pocit, že se snad tím obrovským žalem zadusím.
Nyní mi už nezbylo vůbec nic, žádná naděje, ani šance. Musím dát co nejdříve vědět otci, že jsem v pořádku a vrátím se raději domů, zklamaná a ponížená až do morku kostí.
Jakmile se mi podařilo dostat do plic trochu vzduchu, schoulila jsem se v Annině náručí a usedavě se rozplakala…