Madeleine - 29.část

Anotace: Návrat...

Paříž, o týden později…

…Policejní komisař Gilbert Larousse si zamyšleně změřil pohledem toho zvláštního muže, jehož sem pozval na základě depeše z Petrohradu, která došla z tamější policejní stanice, a sice ohledně dívky, jež tam údajně uprchla. Když posílal spěšný telegram nějakému Eriku Gaudierovi, v němž mu oznamoval zprávu o nalezení jeho ztracené dcery, vůbec netušil, s kým bude mít tu čest. Až jej poprvé spatřil přes prosklené dveře kanceláře, pochopil.
Slyšel o něm už od bývalého komisaře Laverta. Ale když nyní pohlédl na tohoto důstojně vyhlížejícího, velmi vkusně oblečeného muže v plášti, se zasmušilým výrazem v přísné tváři, z poloviny zakryté maskou, nemohl uvěřit, že právě on byl tou hrozivou legendou, na niž se mnozí ve své době báli jen pomyslet. Vše ale smyl plynoucí čas. Otevřel dveře a pozval jej dál, trochu jej přikoval k zemi jeho ostrý a podezřívavý pohled, zřejmě neměl s tímto místem příjemné zkušenosti.
„Vítám vás, pane Gaudiere. Omlouvám se, že jsem vás sem musel tak narychlo pozvat, ale jedná se o vaši dceru Madeleine. Jistě již víte, kde byla nelezena. Tamější policii uvedla vaše jméno a adresu. Ale nyní potřebuji také dobrozdání, stvrzené vlastnoručním podpisem otce, protože jí byly odcizeny veškeré doklady. Bez toho se nemůže vrátit z ciziny zpět domů, zde to je.“
„Ano jistě, děkuji. A…ehm…je v pořádku?“
„Samozřejmě, nyní už ano, ujala se jí žena, která ji našla, vede balet v Mariinském divadle, údajně se dobře znají. Víc nevím, vše se dozvíte od své dcery, kterou, jak si uvědomuji, dobře znám, viděl jsem ji tančit ve spoustě představení, má žena její umění zbožňuje. Pokud to dobře půjde, zhruba za týden ji máte zpátky doma.“
Když vyřídili nezbytné formality, rozloučili se.
„Děkuji vám, jsem vám za vaši zprávu velmi vděčný, všichni jsme si o ni dělali velké starosti. Bylo mi ctí.“
„Mně také, a nashledanou… maestro…“ dořekl tiše Larousse.
Muž se překvapeně na komisaře ohlédl, pak se s nepřehlédnutelnou elegancí lehce uklonil a odešel.
Gilbert se za ním ještě dlouho díval, do Opery Garniére chodil velmi rád, byl velkým milovníkem opery a baletu, a protože ten dávný příběh o Fantomovi moc dobře znal, ať už byla Lavertova zášť a minulost tohoto muže jakákoliv, poznat hlavního hrdinu osobně pro něj bylo opravdu velkým potěšením…
…………………………………………………………………………………………………………………………..........

Petrohrad, o čtyři dny později…

Podruhé v životě jsem stála na nástupišti, které se tak moc zapsalo do mého nyní zmučeného srdce. Lokomotiva netrpělivě zasyčela a výpravčí se chystal pokynout k odjezdu vlaku. Ještě jednou jsem Annu objala a zašeptala.
„Děkuji vám za vše, co jste pro mne udělala.“
Nevím proč, ale oči mi neustále bloudily ke vchodu na nádraží, byl to samozřejmě nesmysl, i kdyby se už vrátil, nemohl tušit, že tady jsem.
„Nemáte vůbec zač, děvenko. Mrzí mne, že jsem vás nemohla potěšit příznivější zprávou. Vůbec mne nenapadlo, že vy a on...ale Sašovi ještě pořádně vyčiním, to se nebojte. A už neplačte, daragoje, nesluší vám to.“
Usmála jsem se na ni, měla koneckonců pravdu, nechala jsem se příliš unést svými city a jednala velmi neuváženě, s nadějí, že se snad mým příjezdem něco vyřeší. Ano, vyřešilo, ale zanechalo to v mém srdci hlubokou ránu. Sundala jsem si z krku Alexandrův medailonek, vtiskla na něj lehký polibek a podala jí ho.
„Až jej potkáte, tohle mu prosím vraťte…“
Mlčky přikývla, já nastoupila a ještě jí z okénka vagónu jednou zamávala. Pak jsme se konečně rozjeli.
Cestou jsem se mírně uklidnila a pomalu se začala těšit na svůj návrat domů, i když jsem se dost obávala toho, jak mne přivítají. Jistě jsem všem způsobila velké starosti.
Konečně vlak po čtyřech dnech úmorné cesty s hlasitým zasupením a pískáním zastavil na pařížském nádraží, a já vystoupila na perón. Otec už tam stál, ve tváři ledově přísný výraz, až mne z něj mrazilo.
„Tak pojď, tulačko, kočár již čeká. A musíme si vážně promluvit, pokud si dobře vzpomínám, po tvém posledním útěku do podzemí Opery jsi mi něco slíbila!“ Řekl úsečně a pokynul mi, abych šla napřed.
„Ale tati, já…“ Bleskl po mně chladným pohledem, raději jsem už nic neříkala. Hrozně mne to mrzelo, zřejmě jsem musela vypít svůj kalich hořkosti až do samotného dna.
Cesta domů ubíhala mlčky, dívala jsem se z okénka kočáru, a najednou se mi po tvářích začaly navzdory mému sebeovládání zničehonic kutálet slzy, nahromaděné emoce a křivda učinily své. A za malý okamžik se už má ramena otřásala pláčem.
Otec mne najednou chlácholivě objal, překvapilo mne to, stejně jako jeho následující otázka.
„Jela jsi za ním, viď? Mohlo mne to stokrát napadnout. Bylo to ale velmi neuvážené, jistě tedy chápeš, proč se tolik hněvám. Co kdyby se ti cestou něco stalo? Léon mi mezi řečí něco o svém synovi naznačil, nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, ale zřejmě jsem měl. Nechtěl jsem tě zarmoutit, byla jsi tak šťastná.“
„Máš pravdu, raději jsi měl, teď to vím. Podvedl mne, čeká dítě s nějakou dívkou, kterou si před nedávnem dokonce vzal za ženu. Už o něm přede mnou nikdy nemluv, prosím, hrozně moc mne zklamal…“ šeptla jsem unaveně. Ani jsem nevěděla, kdy jsme dojeli domů, protože jsem se schoulila v otcově bezpečné náruči a záhy mne svým měkkým hávem zahalil i milosrdný spánek.

Po týdnu jsem se od tety Claire dozvěděla potěšující zprávu, a sice že mne chce Justin přece jen vidět. Nemohla jsem tomu uvěřit! Srdce mi zaplesalo radostí, ale nechtěla jsem se zatím těšit předčasně.
Druhého dne po zkoušce jsem spěchala do nemocnice a pak váhavě vstoupila do jeho pokoje.
Seděl na lůžku, opřený o polštáře a i když měl obvazy přes levé oko, četl knihu. Už vypadal mnohem lépe, ale jeho snědá tvář a hruď byly posety četnými škrábanci a jizvami. Také jsem se raději vyhýbala pohledu na jeho zmrzačenou ruku, abych jej zbytečně nepřiváděla do rozpaků. Jakmile jsem k němu přistoupila, zvedl oči, pozdravil mne, ale vůbec se neusmál. Co jsem však čekala? Nesměle jsem se na něj tedy usmála a promluvila.
„Tak jsem tady, jsem moc ráda, že už je ti lépe. Sice ti nenesu kotě, jako ty mně tenkrát, protože naše Mína s tím dost otálí, ale mám pro tebe něco lepšího, bude ti to chutnat, uvidíš.“
A vytáhla jsem z balíčku pár skvělých pirožků, které jsem sama upekla podle Annina receptu. Když se do nich zakousl, jeho chladnost se trošku zmírnila.
„Hmm, opravdu je to výborné.“ Pochvaloval si s plnými ústy.
„To je ruská specialita?“ zeptal se náhle jízlivě a zkoumavě se na mne zadíval. Mírně jsem se začervenala, nechtěla jsem o tom příliš hovořit, ale začal přece sám. Rozpačitě jsem přikývla.
„Přede mnou to tajit nemusíš.“ Řekl nenuceně, když dožvýkal poslední sousto.
„A co má malá Audrey? Jak se jí daří?“ Překvapeně jsem se na něj podívala a usmála se.
„Každým dnem se to blíží, už se na hříbátko moc těším.“
„Snad to stihnu, chtěl bych u toho být, za tu dobu, co jsi byla…tam…mi dost přirostla k srdci."
"A co…on?“ zeptal se najednou. Tím mne zaskočil. Nyní jsem pro změnu zbledla, bohužel jsem nedokázala zadržet maličkou zrádnou slzu, která mi stekla po tváři.
„Víš, Justine…asi už není žádný on…“
Bolestně jsem si uvědomila, že to není tak dávno, kdy jsem tuto větu vyslovila…tenkrát před Alexandrem na terase hotelu L´Empire Paris.
Udiveně se na mne zahleděl, pak mi zdravou rukou otřel vlhkou tvář a řekl tichým hlasem.
„Tak už neplač, moje smaragdová vílo, brzy zase budeš radostně tančit při měsíčku, uvidíš.“
a konečně se mírně usmál.
Zalila mne vlna štěstí, když mne oslovil tak pěkně, jako kdysi, byl to skvělý lék na mou bolavou
a potrhanou duši.
Chtěla jsem jej políbit na tvář, on však uhnul, taktéž když jsem se chtěla dotknout jeho ruky. Zamrzelo mne to, ale dalo se očekávat, že mne takto odmítne.
„Mohu zase za tebou přijít?“ špitla jsem váhavě.
Neodpověděl a jen pokývl rameny, z jeho nepřístupného pohledu se nedalo vyčíst vůbec nic.
Nezbylo mi, než doufat, že ještě není vše ztraceno, potřebovali jsme asi oba jen trochu více času…