Střípky snů 13

Anotace: vše je o poznání lepší ale...

Pořád se nemotorně převaluju. Střídavě se mi před spaním vybavují jeho oči a do toho ta havárka celá od znova. Přemýšlím zda jsem toho chlapa viděla. Nebo jak to vůbec bylo. Za boha si na nic nemůžu vzpoimenout. V hlavě i na srdci mi to leží jako balvan. Kdybych mohla a byla doma určitě bych se párkrát prošla po pokoji a pak si sedla do okna. Tak se mi vždy nejlíp přemýšlelo. jenže co tu asi můžu vymyslet. Nic, vůbec nic. Jedno vím jistě k soudu se mi rozhodně nechce. Civím do stropu a v pokoji je děsné teplo. Dobře vím že mi v tom stejně nepůjde spát. Světla pouličních lamp mi najednou přijdou děsně protivná. Potom mě napadne vyndat si přehrávač co mi dal. Zapnu ho a sluchátka strčím do uší.
AHOJ DNESKA JSEM ANI NEVĚDĚL CO TI SEM MÁM ŘÍCT. VÍŠ SÁM JSEM TEBOU DOCELA ZASKOČEN. NEMYSLÍM TO ŠPATNĚ PRÁVĚ ŽE NAOPAK. NEVÍM KDY ZATEBOU BUDU MOCT CHODIT. PRÝ SI NEPŘEJEŠ NÁVŠTĚVY.TEDA ALESPOŇ TAK MI TO ŘEKLI. STEJNĚ KDYŽ JSEM U TEBE NIC ROZUMNÉHO ZE MĚ NEPADÁ. KDYBYS CHTĚLA TAK SE OZVY NA ČÍSLO.....A JEŠTĚ NĚCO KDYBY TĚ MÉ NÁVŠTĚVY OBTĚŽOVALI NAPIUŠ NEBO MI TO ŘEKNI. MĚJ SE A POKRAČUJ V UZDRAVOVÁNÍ.
To celé si pustím snad ještě čtyřikrát. Poslouchám to tradiučně znovu a znovu přičemž hned po tom všem mě napadne že mu hnedka musím dát vědět že mě rozhodně nijak neobtěžuje. Taky by mi mohl trochu pomoct stím stažením obvinění. Nehustili do nas přeci že odpouštět je božské? Honem se snažím nahrabat telefon. Veškerá vášeň do psaní mě přejde když vidím na hodinách 1:30. Telefon zase odložím zpátky a přemítám co mu asi napíšu zítra. Než stihnu něco vymyslet oči mi sami klesnou únavou.
Ráno je unavené a takové divné. Holka naproti už se trochu probrala. Vidím jak těká očima po místnosti. Od rána kolem ní skáčou doktoři. Pořád ji odváží a přiváží. Předpokládám že jezdí po vyšetřeních. Má téměř stejnou péči jako já na začátku. Teď už na mě vice méně kašlou. Když to tedy tak řeknu. Prostředí nemocnice už mě deprimuje. Na devátou je vizita. Do pokoje se nahrnou sestry a doktoři. Jsem nucena si vyhrnout pyžamo a všechny ty své bolístky předkládat.
,,Pane doktore kdy půjdu domů." Zatvářím se jako nejvetší a nejspokjojenější člověk v nemocnici.
,,No ja bych ještě nechvátal.Ty žebra nejsou nijak extra zahojený a u té tváře se bojíme infekce. No snad za týden ale nic neslibuji." Usměje se šibalsky a je vidět že oslovení ,,pane doktore" má velice rád. U druhé holky se zdrží podstatně déle. Z hovoru jen vyslechnu že asi už nikdy nebude chodit. V tu chvíli mě nbapdane jediný. Se svým ošklivým trochu podrápaným xichtem a rukou a zlomenou nohou si stále ještě můžu pískat. Žebra mě stejně bolí akorát když se hýbu nebo když se směju. Ani jedno se teď zrovna často nestává. Vlastně stím vším jsem ještě měla štěstí. S holčinou furt dělají pokusy a snaží se pořád něco obnovit a pomoct ji. Je na ni vidět stále velká únava. V poledne mi dojde říct moje oblíbená sestra o obědě.
,,Dneska zkusíš jít do jídelny." Usměje se na mě.
,,Tak jo." Souhlasím i přes bolest neboť jsem celá z postele otlačená a ztuhlá. V jídelně se na mě všichni dívají jako na exota. No to to nechci vidět venku pomyslím si. Sestra to na mě pozná.
,,Neboj se až přijdeš po druhý už nebudou tak koukat.Opatrně si támhle sedni a já ti přinesu jídlo." Vyprovodí mě kousek k židli a já se tam hlemýždím tempem pajdám. Berle mít kvůli ruce nemůžu tak je to takový složitý. Sem tam použiju jednu. Na židli spíše spadnu než si sednu. Bolí to jako čert. Jen ztěžka oddechuju a připadám si jako po obří náročné tůře. Konečně mám čas se tu trochu rozhlídnout. Jídelna je samá barvička a jsou tu i některé maminky s dětmy. Jídelna je ve veselích oranžových barvách. Asi to má navodit klid při čemž musím uznat že to docela zabírá. Počasí je venku takové roztodivné. Vypadá to že bude pršet. Zrovna když se dívám z okna jídelny přinese sestra jídlo. V duchu první co mě napadne je že kvůli tomuhle se sem táhnu takovou trasu. No fuj. Maštěná bramborová kaše. Kdyby mě tak alespon ušetřili toho omastku.
,,Chtěla jsem se zeptat jestli chceš maso ale pak mi došlko že máš tu čelist." Ušklíbne se na mě sestra a významně pokrčí rameny.
,,To nevadí." Usměju se na ni.
,,Pak si pro tebe přijdu." Uculí se mile a odejde. V kaši se porýpu ale při tom se dívám z okna. Je to najednou tak úžasné vidět ten život za okny. Děti si hrají na pískovišti. V nedalekém malém parčíku jde stařenka o holích. Někdo ji doprovází. Nese ji ovoce. Za nima chvátá nějaký muž s kytkou. U stromu je partička mladých lidí kouřících s jedním nejspíš pacientem v županu. Tak se dívám jak ten svět utíká.
,,Tak pojď máš tam překvapení." Mrkne na mě spiklenecky sestřička.
,,Jaký?" Svraštím obočí a nic raději nečekám. Protože předpokládám že to bude mamka a nějaký pytel jídla které stejně nemůžu žvejkat. to co vidím v chodbě mě zaskočí. Robin cože. V duchu kroutím hlavou. Svalovec v tílku s tváří modela. Má naježený vlasy bílé tílko pod kterýmy se rýsují svaly.
,,čau." USměje se jakoby nic.
,,Co tady děláš." Vyjeknu a spíše zasyčím jako had.
,,Můžu?" Optá se sestřičky která na něm může oči nechat.
Ona mu uvolní místo a on se hned cpe a bere mě kolem ramen.
,,Můžeš mi to vysvětlit?" Zastavim se a mračím se jakoby mi uletěli včeli i s úlem.
,,Přišel jsem se ti omluvit. Nebylo to správný." Usměje se a je připraven mě doprovodit do pokoje. Mým tradičním tempem se doloudáme k pokoji. Otevře mi dveře.
,,Ty dovnitř nechoď." Podívám se na něj zle. On asi mou reakci nečekal. Chvilku se podrbe na stehně na svých kytičkových kraťasech a potom ve vlasech.
,,Můžeme si promluvit." Zaváhá.
,,Myslim že od tebe nechci nic slyšet." Možná jsem na něj až moc hnusná ale sakra přeci si nemyslel že si to sem přihasí s nějakou omluvou a já mu skočím kolem krku. Ikdyž teď když mám s tou sádrou minimálně sto kilo by si to zasloužil. Nebo kopnout stou sádrou do jeho vypracovanýho zadku.
,,Ale proč? Prostě jsem měl neuváženou reakci." Zdvihne obočí a kouzelně se usměje. Ano to je přesně ten usměv nejvtšího zlatíčka při kterém mu holky padají k nohám.
,,Tak neuváženou reakci?" Zoopakuji a chystám se sednout na lavičku za ním.
,,No konečně." Uchchtne se trochu vítězoslavně.
,,Víš nechtěl sem. Doma se mi to všechno rozleželo."
,,Jak rozleželo?" Kouknu se na něj a on se tváří tak nějak tajemně.
Potom se přisune blíž a chytí mě za bolavou ruku. Otočí ji a každé místečko mi pofouká. Jemu nedělá problém na mě sáhnout.
,,Nech toho." Tiše šeptnu jako na odpor.
,,Bál jsem se o tebe." Zajede mi rty na krk. Tenhle nečekaný atak jsem vůbec nepředpokládala.
,,Kecy." Ujistím ho o mém názoru.
,,Víš vlastně myšlenka že bych tě mohl doma opečovávat mě dost vzrušuje." Zašeptá mi do ucha. Asi nevhodně ale neubráním se výbuchu smíchu.
,,Jako fákt." Šeptá mi nakloněn stále k uchu. Po chvilce uvidím Romana jde směrem k nám. Má na sobě policejní uniformu. V modré košili mu to sluší a černé kalhoty to celé podtrhnou. Asi si nás nevšiml protože jde až ke dveřím.
,,čau." Pozdravím ho a odkloním hlavu od Robina.
,,To je nějaký vyslech kotě? Mám jít pryč?" Zeptá se mě najednou zoodpovědně.
,,Ne-e." Zakoktám se.
,,Čau. Promiň nevěděl jsem. Přijdu, no jindy." Řekne a otočí se na patě a jde pryč. Na konci chodby ho zastaví sestřička. O něčem se baví ale já to dál nesleduju. Nevím co teď. Tolik bych ho chtěla zastavit ale kde vzít sílu.
,,Co to bylo." Podivý se povýšeně Robin.
,,Hele tohle nemá smysl." Zvážním.
,,Nedělej se vím že mě máš ráda. Víš že jsem to ještě s holkou se zlomenou nohou nedělal." Prohrábne mi vlasy.
Střihnu mu facku a co nejrychleji se snažím vypadnout.
,,Už sem nikdy nelez." Zasyčim a pro jistotu zabouchnu dveře od pokoje. Do postele se pachtim jako tele. Tradičně nejdřív zadek pak ta těžká sádra potom druhá noha. Šikovně na bok a brečet brečet brečet. To mi zase popletl hlavu magor namyšlenej. Pomyslím si. No nejhorší je že má pravdu. I přes to všechno jakej je to hajzl ho mám ráda. Ale prostě Roman je Roman. K večeru zamnou přijde ta sestřička.
,,To byl tvůj kluk? Proč si chtěla číslo na toho policajta." Přisedne si tiše.
,,Ne nebyl nechodím sním." Objasním ji situaci.
,,Vždyť jste se tak k sobě měli." Usměje se na mě.
,,Blbost." Ujistim ji chladným hlasem.
,,A co ten druhej?"
,,Ten už nejspíš asi taky nic." Odvrátím se od ní. Ona se spokojeně usměje a odkráčí. Na tom se mi něco nezdá omyslím si.