Až na dno (24 .kapitola)

Anotace: Tak všichni zachránění, ale happy end pořád nikde. Nebo že by snad ... přece jen ...?

Z reproduktorů se linula tichá nicneříkající hudba, kterou občas přerušilo hlášení některé ze sester. Rehabilitační centrum v nemocnici San Giovanni Batista v Římě bylo nenápadné, ale dost vyhledávané. A taky úspěšné. Což v praxi znamenalo velmi drahé.
Nic z toho teď Alexe Hilla nezajímalo. Chtěl pryč a chtěl pryč po svých. Věděl, že to znamená zase a znovu sáhnout na poslední rezervy sil a vůle, které mu po tom všem zbyly. Dnes měl už za sebou hodinu v posilovně, bazén, pak další posilovnu. Teď stál u paralelních bradel a snažil se trénovat chůzi. Lékař mu povolil jen zlomek času, který by tu chtěl strávit, snažil se tedy nepromeškat ani vteřinu. Jenže to nešlo tak hladce jak by chtěl. Nové protézy chtěly čas a trpělivost a on neměl ani jedno, ani druhé. S těžko potlačovaným vztekem se na konci obrátil – pokolikáté vlastně dnes? – a zvedl oči. V ten moment byl celkem rád, že se má čeho chytit.
O stěnu se opíral lehce prošedivělý muž ve vojenské uniformě a upřeně ho sledoval. Tvář měl jako z kamene a oči jakbysmet. Líným pohybem se odlepil od zdi. Alex zavadil pohledem o jeho výložky a polkl. Už chápal, proč se věci děly tak jak se děly.
Bezděčně se pokusil stát trochu víc zpříma a napřáhl ruku k pozdravu: „Rád vás poznávám, signore Marghu.“ „Taky mě těší.“ Bartolomeo Marghu působil v reálu ještě impozantněji než po telefonu. Měl pevný stisk, Alex ostatně ani jiný nečekal.
A rozhodně nedělal okolky. Kývl bradou dolů k protézám: „Jak to jde?“
Alex se svezl do přistaveného kolečkového křesla.
„Žádná sláva,“ ušklíbl se. „Nohy dostaly zabrat. Operace, plastika, no a hlavně nové protézy, všechno hezky od začátku. Takže jsem zase jako tele na bruslích ...“.
„Nepřipadá mi to tak. Jsi na sebe zbytečně přísný.“ Ostrý vojenský pohled trochu změkl. „Máš neobyčejně pevnou vůli.“ Pak přišlo dokonce cosi jako úsměv: „... a taky máš dost slušnou kliku.“
Bez dalších řečí odvezl Alexe na terasu a posadil se před něj.
„Nad je v pořádku?“ vyhrkl Alex. Byl tady už třetí týden a neměl sebemenší zprávu. Bez mobilu byl jako ztracený a Nadine se sama neozvala.
Bartolomeo Marghu se na něj zahleděl tím svým neproniknutelným pohledem. „Těší mě, že se na ni ptáš ze všeho nejdřív,“ prohodil. „Říkal jsem si, jestli to náhodou nevyhraje ten poklad ... Ano, je v pořádku. Ale o tom později.“
Alex otevřel pusu, aby se ještě dozvěděl něco víc o Nadine ... a zase ji zavřel. Nebyl to on, kdo tu teď určoval průběh konverzace. Nadiin strýc mlčky vytáhl z brašny laptop a otevřel jej.
„Tak asi tě nejvíc zajímá, co všechno dole bylo. Tehdy´s neměl moc času to tam prohlížet. Řeknu ti jen, že toho bylo hodně. A myslím tím opravdu hodně. Krásné věci. A taky cenné věci,“ dodal významně. Alex se zatvářil kysele. Nikdo neslyší rád o tom, že zlaté prasátko vám z chlívku odvedl někdo jiný ...
„Nemáš proč litovat. To, že ses rozhodl ten nález oznámit italským úřadům, bylo asi to nejchytřejší, cos v celé té věci udělal. Jinak by se z něj nejspíš v tuhle chvíli radoval ten Deeney a tobě by zbyly oči pro pláč. Takhle jsme ho chytli v momentě, kdy měl skoro všechno na lodi a mazal s tím do francouzských vod. Aspoň nám ten parchant ušetřil práci s vyzvedáváním.“
Bartolomeo Marghu si odfrkl. To byl jediný projev jeho názoru na Malcolmovu osobu.
„Teď je ve vazbě. Čeká ho soud, vyhoštění ze země, v pase razítko „nežádoucí“ a samozřejmě parádní pokuta. Myslím, že z téhle strany už vás nikdo ohrožovat nebude. Pokud se navíc prokáže jeho účast na Nadiině znásilnění, nevyleze z basy pěkných pár let, o to už se postarám.“
Alex věděl, že by měl mít z té zprávy radost, ale někde uvnitř v něm zahlodala lítost nad zmarněným přátelstvím.
Nadiin strýc jako by věděl co mu táhne hlavou. „Mám od něj pro tebe vzkaz,“ prohodil a znovu zabodl do Alexe ty své rentgenové oči. „Tvůj kamarádíček se nechal slyšet, že ti ze srdce přeje, abys skončil na vozíku jako starý uslintaný beznohý kripl, který objíždí auťáky s plechovkou od coly a škemrá o drobáky.“
Alex křečovitě sevřel obruče vozíku. „Možná se mu to i splní. Vsadil jsem na prachy z toho nálezu všechno a teď mám fakt jen ten vozík. A vlastně ani ten mi nepatří. I když ... stát se snad k beznohým kriplům chová aspoň trochu milostivě a dopřeje jim nový vozejk tak jednou za pět let, ne?“ Mělo to znít jako vtip, ale strach z budoucnosti v tom byl dobře čitelný.
„Neřekl bych, že bys měl být odkázaný na státní milodary,“ řekl Bartolomeo líně. „Tys asi přeslechl to slůvko „hodně“. To zahrnuje totiž i tohle ...“.
Klepnutí na klávesu otevřelo obrázek, z něhož Alex nebyl zprvu moc moudrý. Pak uviděl detail a další a další, a skoro zapomněl dýchat. Tázavě pohlédl na svého společníka a ten s malým pousmáním jen přikývl.
„Masky. Masky bohů pro boha Nerona. Je jich celkem pět, každá váží asi kilo. Kilo ryzího zlata, dokonale zpracovaného, s očima z drahokamů. Nepředstavitelná hodnota ... a cena.“ Bartolomeo Marghu si zlehka odkašlal. „Nebudu tě napínat. Naše vláda samozřejmě vyplácí v podobných případech nálezné. Pokud souhlasíš, podepíšeš mi teď a tady několik papírů, a nálezné je tvoje. Řekl bych, že o drobáky rozhodně nebudeš muset škemrat.“
Znovu sáhl do brašny a položil Alexovi do klína pár listů. Ten přejel očima text – z právnické italštiny stejně nebyl moc moudrý – a zastavil se až u číslovky, které rozuměl. Spadla mu brada. Ukázal to číslo Marghuovi, aby se ujistil, že se mu to nezdá.
Tam uprostřed řádku, ukryté mezi nezáživným textem, byly všechny jeho splacené dluhy, půjčky, nové protézy, konec levných pronájmů, dobrá škola pro Lizzy, budoucnost - všechno, o čem si už zakázal snít a co měl najednou na dosah ruky.