Madeleine - 30.část

Anotace: Někdy není snadné odpustit...

O týden později mne ze spánku probudila malá ručka, která mnou netrpělivě třásla.
„Madeleine, no tak vstávej přece, bude už skoro poledne!“ Byl to Adrien, tváře mu jen hořely nedočkavostí.
Lenivě jsem se protáhla a rozespale na něj zamrkala.
„Adriene, zlatíčko, copak se děje?“ zeptala jsem se udiveně a ještě krátce zívla. Jeho roztomilý úsměv záhy přešel v legračně káravý výraz.
„Jsi hrozný ospalec, úplně všechno promeškáš. Chtěl jsem ti říct úžasnou novinu, příští měsíc začnu zpívat v dětském sboru u vás v Opeře. A máš jít rychle do stáje, něco se tam asi děje! Tak pojď už, slyšíš?“ řekl netrpělivě a tahal ze mne příkrývku.
To mne docela probralo, zprudka jsem vyskočila z postele, spěšně si opláchla tvář a oblékla si šaty. V pokoji jsem se málem srazila s Christinou, která se zrovna vrátila z Paříže.
„Vítej doma, drahoušku, jak se cítíš? Už je ti lépe? Měli jsme o tebe starost, co tě to napadlo takhle tajně utéct? Je to ale darebák, ten Alexandr, Erik mi už vše řekl.“ řekla starostlivě a políbila mne na tvář. Píchlo mne u srdce a musela jsem ji na chvíli obejmout. Ale cítila jsem také, že osten zklamání se už mírně otupuje.
„Už je to lepší, děkuji. Ale raději mi řekni, jak se daří vévodkyni? Slyšela jsem, že je nemocná, dělala jsem si o ni velké starosti, měla bych jí někdy navštívit.“
„Nic vážného, jen nějaká lehká viróza, také jsem tam jela s obavami. Však to znáš, byla přesvědčená, že se Judith o ni nepostará tak dobře, jako já, už je ale v pořádku.“
„To je dobře, ale teď musíme rychle za Audrey! Holčička moje, už to na ni asi přišlo, i když se mi zdá, že je to ještě brzy. V posledních dnech byla velmi neklidná, kopala a kousala kolem sebe jako divá, kromě mne se k ní nesměl nikdo přiblížit.
Škoda jen, že tady není Justin, moc se na to těšil! Mají ho propustit až za dva dny.“řekla jsem lítostivě.
Viditelně ji má slova potěšila, už dříve jsem si všimla, že ji můj rozchod s Justinem dost mrzel, neušla mi ani její poznámka, kterou jednou mezi řečí utrousila, a sice jestli jsem přesvědčená, že je ten plavovlasý sebevědomý krasavec pro mne ten pravý. Tenkrát jsem se na ni za to mírně hněvala, protože jsem ještě vůbec nic netušila. Zaplašila jsem rychle tyto nepříjemné myšlenky a spěšně jsme se vydaly směrem ke stájím, Adrien už běžel napřed.
Když jsme vešly dovnitř, už bylo zřejmě dlouhou chvíli po všem. Slyšely jsme jen spokojený otcův i Gustavův smích a tlumený hovor. Běžela jsem k nevelké hromádce žluté voňavé slámy a pak jsem ji uviděla.
Nádhernou maličkou slečnu!
Ještě vlhkou srst měla kaštanově hnědou a hřívu černou, úplně jako Mefisto. Snažila se neohrabaně a s námahou zvednout hlavu. Audrey i přes viditelné vyčerpání pyšně zaržála, zahrabala kopytem a otřela se mi láskyplně nozdrami o rameno. Připadalo mi to jako včera, když se na tomhle místě narodila ona a tak zoufale bojovala o svůj život.
„No ano, byla jsi velmi statečná, a máš krásnou dceru!“ řekla jsem jí pochvalně, pohladila ji a políbila na čelo. Pak jsem usedla ke hříběti, které už hlavičku drželo docela zpříma a zvědavě mne pozorovalo máminýma sametovýma očima. Otec poklekl vedle mne a řekl mi s úsměvem.
„Bylo to dost rychlé a o týden dříve, měl jsem obavy, aby nenastaly potíže, jako u její matky Gladys, ale zvládli jsme to. Chvílemi jsem chtěl pro tebe běžet, protože na sebe nedovolila sáhnout, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Teď je to na tobě, jaké dáš té maličké jméno?“
Natáhla ke mně tlamičku a teplým jazýčkem mi olízla dlaň, zadívala jsem se na její bílou značku na čele, kterou měla po Audrey, a usmála jsem se.
„Budeme jí říkat jednoduše Étoile, hvězdička.“ Můj návrh byl všemi souhlasně přijat.

Po dvou dnech jsem si spokojeně pomyslela, že se přiblížil Justinův návrat. I když se ke mně stále choval dost zdrženlivě, těšila jsem se na něj. Ráno jsem spěšně vstala, nejdříve běžela obstarat hříbě, pak se upravila a neustále vyhlížela, zda někdo nepřijíždí. Brzy se den sešel s večerem a brána byla stále opuštěná. Krátce jsem povzdechla a dodávala si naději, že snad přijede zítra. Když se ale ani po týdnu neukázal, bylo mi do pláče. Jestli ne na mne, cožpak není zvědavý ani na Étoile? Vždyť se na ni tolik těšil! Mému trápení zřejmě stále neměl být konec.
A to ještě ke všemu ráno přišel dopis od Alexandra.
Zprvu jsem jej nechtěla vůbec otevřít, nakonec jsem se ale k tomu odhodlala. Samozřejmě, co jiného v něm bylo, než planá slova omluvy, že mne stále miluje, i když je teď vázán manželským slibem…nakonec byla připsána prosba, zda-li by mne mohl zase vidět, že bezmezně touží po mé sladké náruči, odpověď chtěl obratem. To mne rozzlobilo, ještě by snad chtěl podvádět svou těhotnou ženu! Místo odpovědi jsem dopis zmačkala a spálila. Mou počáteční bolest začínala nahrazovat zlost a nenávist, až jsem to sama nechápala. Ještě bude těžké vydržet, když k nám na návštěvu za otcem přijede jeho přítel, Léon Pillet. Snad bude natolik taktní, že o svém synovi nebude mluvit…

Převlékla jsem se do jezdeckých kalhot a bílé blůzky a zprvu chtěla trošku protáhnout Mefista, nakonec jsem se ale vydala pěšky na své oblíbené místo k lesnímu potůčku, abych přišla na jiné myšlenky.
Ulehla jsem do hebké trávy na jeho břehu, tiché zurčení, doprovázené zpěvem ptáků, bzukotem hmyzu a omamnou vůní lučních květin mne po chvíli ukolébalo a přepadla mne příjemná dřímota.
Po chvilce jsem sebou polekaně trhla, protože jsem ucítila něčí přítomnost. Když jsem otevřela oči, okamžitě jsem se rozrušeně zvedla. Byl to Justin.
Stál nade mnou a pozoroval mne, přes levé oko měl černou pásku a zmrzačenou ruku měl stále ještě ovázanou a zavěšenou v šátku.
„Jsi tady dlouho?“ špitla jsem nejistě. Navzdory svým zraněním byl pořád moc hezký, tmavé vlasy měl nyní trošku delší a vlnily se mu rozpustile na ramenou, byl ale hubenější a rysy ve tváři mu mírně ztvrdly.
„Dost na to, abych se mohl pokochat pohledem na tebe, jak spíš…“ řekl tiše, stále byl ale vážný.
„A viděl jsi už naši malou princeznu?“ zeptala jsem se jej.
Tvář se mu najednou roztáhla do mně dobře známého bělostného úsměvu.
„To víš, že ano, běžel jsem do stáje, ihned jak jsem vystoupil z bryčky. Je skutečně nádherná!“ řekl radostně, ale opět zvážněl a dlouze se na mne zadíval. V jeho pohledu jsem poznala nejistotu a hluboký smutek.
„Čekali jsme tě už před týdnem, slíbil jsi otci, že se k nám vrátíš…“ dodala jsem mírně vyčítavě.
Sklopil na okamžik zrak, pak se na mne opět zadíval a řekl tlumeným hlasem.
„Pár věcí jsem si ještě musel srovnat v hlavě, vše bude nyní pro mne těžší, jak jistě chápeš.“
Dotkl se při těchto slovech svého oka a mírně nadzvedl levou ruku.
Dodala jsem si odvahu, vstala jsem a přistoupila blíže. Vztáhla jsem k němu ruku, pohladila po tváři a lehce promnula mezi prsty pramen jeho neposedných vlasů. Stále ze mne nespouštěl svůj zrak a dech se mu mírně zrychlil. Pak jsem se už neudržela a padla mu kolem krku.
Mírně se zapotácel překvapením a váhavě mne objal svou zdravou rukou.
Když jsem pak přitiskla své rty na jeho, zprvu se mírně bránil, ale po chvilce mi polibek hladově a vášnivě oplácel. Pak se ale zarazil, na chvíli se odtáhl a zadýchaně zamumlal.
„Jsem teď mrzák a k ničemu. Nepřeji si, abys mne litovala. Proč tohle děláš?…“
„Protože to hrozně moc chci, a s lítostí to nemá vůbec co dělat. Neboj se, slibuji, že tentokrát tě už nezklamu…odpustíš mi?“ zašeptala jsem a z očí mi opět vytryskly slzy, v poslední době to bylo snad až příliš často, už mne to začínalo unavovat.
Otřel mi je lehce dlaní a zaváhal, ale najednou mne k sobě znovu pevně přivinul a tak jako kdysi lehoučce na chvilku stiskl svými rty můj ušní lalůček, přejel jimi mazlivě po krku a pak přes bradu zpět. Konečně to bylo tady, to známé mrazení, probíhající mou páteří. Ani jsem nedoufala, že to s ním znovu prožiju. Pak mi šeptl do ucha.
„Jsem asi blázen, bojoval jsem sám se sebou ze všech sil, chtěl jsem mermomocí zapomenout. Dokonce jsem podlehl šílené myšlence skončit svůj život, kvůli tobě bych snad zaprodal svou duši i samotnému ďáblu, protože jsem tě nikdy nepřestal milovat, moje vílo…“

Jeho slova na mne zapůsobila jako zázračný lék, ještě více jsem se k němu přitiskla a znovu mu nabídla své rty, tentokrát je přijal bez váhání.
Ve stínu vzrostlých smrků jsem si znovu připomněla jeho sametově hebké polibky, které se k mému údivu po chvíli staly prudce žádostivé a nevynechaly snad ani jediný centimetr mého těla.
Až po hodně dlouhé chvíli jsme se pomalu ruku v ruce vydali směrem k našemu domu…