Střípky snů 15

Anotace: pokračování za tipy velice děkuji...

Ráno je mi divně. U srdce mě tak podivně píchá a civím do stropu. Holka na protější posteli už i pozdraví. Za to já jsem zpátky zase tam kde jsem byla. Vrtá mi hlavou jak mi to ta mrcha mohla udělat a proč on je takový. Mám tisíce otázek a žádnou odpověď. Bylo to všechno tak pěkný že ani nevím co dělat. Potom najdu ve stole přehrávač a jeho hlas poslouchám znovu a znovu. Příšerně mě to bolí a po tváři se mi slzy koulí. Prostředí bílé a za oknem podivně šedivo mi na náladě nepřidává. Najednou se mi chce přemýšlet proč tu vlastně jsem. Tolik klůků už se kolem mě prostřídalo a v srdci mi jich uvýzlo jen pár. Spousty pěkných řečí i zážitků ale prostě nic ztoho. Potom mě napadne že bych mu mohla napsat smsku. Jenže co do ní? No to je taky pravda. Zamysli se sama kterýho bys chtěla. Jeden s tváří jako z časopisu a nebo kluka s tváří samá jizva. No jistě to první. Mám v sobě prázdno. Kolem oběda čekám alespoň mamku nebo někoho z rodiny. Nikdo. Všichni se na mě vykašlali. Několik hodin jen zírám jak se ručičky líně lajdal po ciferníku a jen ta nejtenčí tiše a obíhá. Takhle blbě jsem ještě čas nikdy netrávila. Vlastně až tady se nad sebou zamýšlím. Opuštěná jako kůl v plotě. Je to zvláštní. Stačí jeden nákup jedna minuta z těch mnoha a život se vám otočí totálně naruby.
AHOJ STAVÍŠ SE DNES ZAMNOU? Napadne mě napsat mu pouze tohle. Sluníčko už se pomalu zavrtává do mraků. Odpověď stále nikde. Každá moje cesta na záchod je spestřením. Všechny svaly mám totálně ochablé. Po pár minutách se vynoří ze dveří sestra.
,,Pojď vydezinfikujeme ty rány a mezi tím ti převlíknou postel." Jen kývnu a už se snažím vypachtit. Dojdu už sama na sesternu a tam už na mě čekají tradiční polštářky napuštěné čím si heřmánkovým a nějaká dezinfekce. Usadím se do křesla a prohlížím si zařízení sesterny. Několik telefonu, stůl nějaké karty.
,,Jo zrovna je na sesterně počkejte tady za pět minut si ji můžete odvést." Cvrliká sestra a vejde. Semnou to nic nedělá neboť to bude nejspíš táta.
,,Na chodbě máš překvapení." Usměje se ta stará sestra a místo polštářků bere do ruky hřeben.
,,Učešu tě dáme ti tohle a půjdeš." Usměje se na mě a ukáže na misku s polštářky.
,,Děkuju." A její starostlivost mě až dojímá. Jistě má na své děti čas napadne mě. Ne jako moje mamka. Ne že bych ji něco vyčítala ale prostě mě to napadne. Mamka pořád chodí do práce a když přijde jen spí a spí.
,,Chtěla bys jít ven?" Skloní se ke mě.
,,No ani nevím." Přiznám se po pravdě. Ikdyž by to asi bodlo.
,,Najdu ti deku pujčíme vozejk a můžeš." Mrkne na mě. Teď už nemám pochyby že za dveřma je táta. Určitě chce mluvit o tom soudu a ták. Beze slova nechám sestru připravit deku a potom už začne s dezinfikoiváním. Zdá se mi to zbytečné protože všechny rány už jsou zatažené ale když to musí být. Potom si sednu na připravený vozík. Zabalí mě do deky a když vyjedeme na chodbu málem zkolabuju. Stojí tam Roman.
,,Čau tak jsem tady." Řekne tak podivně chladně. Po této větě to doplní takovým hraným usměvem. Mám radost ale co teď.
,,Tak můžete jet ven. Do hodiny ať jste zpátky a jen tady pa parku." Zamává nám sestra a s lišáckým usměvem zmizí v sesterně. Roman mlčky chytí madla vozíku otevře dveře které podržím a projedeme k výtahu. Když čekáme na výtah spustím první větu.
,,Tak jaký bylo rande?" Zeptám se jízlivě.
,,Dobrý a co ty?" Optá se stejně nepříjeně.
,,dobrý." Snažím se zamaskovat rozčarovanost kterou ve mě vyvolává. Všechno e to ve mě míchá jako veliké ohniště. Mám děsný vztek ale samozřejmně to v sobě dusím. Výtahem dojedeme až dolů.
,,Není ti zima?" Optá se když vyjedeme ven.
,,Ani ne." Pípnu už smířlivě.
,,Tak kam chceš?" Optá se.
,,Někam do parku." Řeknu bezbarvě a cítím že jakmile dosedne vedle mě někde na lavičku trochu se to nesnesitelné napětí povolí. V duchu se modlím aby už to bylo. Vzduch je svěží a je cítit deštěm. Krásně voní i stromy v parku. Zdánlivé blbiny vnímám teďka více než kdy předtím.
,,Tak jak je ti?" Optá se když dosedne na lavičku.
,,Blbě." Hlesnu a pokřivým obličej. Chce se mi brečet. Zaštípá mě v nose a oči zesklovatí. Teď ne. Okřiknu se v duchu.
,,Jakto? Chceš zpátky?" Zamračí se jakoby mu to bylo líto.
,,Trochu si mě zklamal." Řeknu přiškrceným hlasem. On polkne na prázdno a já se dívám do těch jeho velkých očí. Zase nevím a tápu.
,,Ty mě taky." Řekne sotva slyšitelně. Jestli jsem si myslela že až si sedneme a atmosfera se uvolní tak jsem se šeredně pletla.
,,Čím prosímtě." Propichuji ho pohledem uslzeneho pejska.
,,Mohla si mi říctže máš přítele. Nemusel bych ze sebe dělat blbce. Jistě jste se nad mou mptrojikou pobavili." Řekne a pohledem uhne kamsi na kmeny borovic.
,,Taková nejsem." Ohradím se.
,,No hlavně že ty sis hned našel náhražku." Rýpnu si.
,,To ona já ne." Ohradí se. Prohlížím si ho a v pruhovaném svetru mu to moc sluší. Je nádhernej tolik bych chtěla aby se mě dotknul nebo aby tahle nesmyslná hádka už skončila. A ještě více se toho konce bojím. Možná proto řeknu jen.
,,Hmm."
,,Já si taky myslel že jsi jiná." Sklopí oči k zemi a jednou rukou si poidepře bradu.
,,Jaká?" Optám se zklamaně.
,,Upřímná."
,,Copak jsem nebyla?" Zapřu lokty do opěrek vozíku.
,,To asi ne." Ušklíbne se na mě a mám chuť mu dát přes ten pěknej obličejík facku. Ikdyž nemám na to sílu stejně tak jako jsem neměla když jsem ho chtěla políbit.
Sluníčko pomalu zapadá a na inkoustové obloze se tvořili červánky.
,,Není to můj přítel." Stáhnu k němu ruku a zlehka se ho jedním prstem dotknu. Jeho kůže je příjemně teplá a dala bych cokoliv za to moct se ji dotýkat víc. On ke mě zvedne oči.
,,Promiň." Řekne. Já už jen mlčím a tiše stáhnu svou ruku zpátky.
,,Myslel jsem když jsem viděl a nejen tohle ale ten plyšák v posteli a tak tak.." Zakoktává se a já si v hlavě spojuju souvislosti.
,,Ten je od mamky." Pípnu.
,,On?" Zamračí se nechápavě až muá na čele vyskočí roztomilé vrásky.
,,Ten plyšák ty tele." Vyprsknu smíchy až mi poskočí čelist a zakřupe v ní. Automaticky se chytím za tvář. A on taky vybuchne smíchy. Konečně se atmosféra uvolní.
,,Radši už jedem podívej co placám." Usměje se a chytí vozík.
,,Pane jo to je hodin." kouknu na velké hodiny na nemocnici.
,,Mám na to šlápnout?" Optá se s úsměvem.
,,Můžeš." Ujistím ho a s vozíkem se rozběhne.