Střípky snů 18

Anotace: pokračovaní...takže jak to bude stím zlomením...

V posteli se div nevznáším. V deset oběvím smsku. Spolubydlící už docela tvrdě spí.
AHOJ.PROMIN NEDOKÁZAL JSEM TI TO ŘÍCT.UŽ NEPŘIJDU ODJÍŽDÍM K BABIČCE DO OSTRAVY.BUDU TAM TEĎ ASI PÁR DNÍ BYDLET.V PRÁCI MI DRŽÍ MÍSTO ALE PRYČ BUDU MINIMÁLNĚ PŮL ROKU.ASI BY TO NEMĚLO CENU. Nechápavě přečtu smsku asi desetkrát dokola. Sakra co je zase tohle. Dost. Potřebuju bezpodmínečně někoho komu tohle svěřím. To přeci nejde. Přeci mě tu nemůže nechat. Slzy mi vytrysknou a oči zase pálí. Proč si neumím představit život bez něj. Vždycky to přeci šlo. Proč by to teď nemělo jít. Sním nebo bez něj. Vždyť je to jedno. Najednou se jakoby ztrácím z reality. Chce se mi umřít. Proč semnou takhle vymetl. Chtěla bych mu napsat ale nemam sil. Když se asi po dvou hodinách konečně trochu uklidním a napiju se čaje civím do stropu. Z očí se mi sami od sebe pořád koulí slzy. Zamýšlím se nad jediným a to je moje existence. Když to tak shrnu na základce jsem byla páté kolo u vozu. Nikdo neměl zájem se semnou bavit a navíc jsem v jednom kuse byla za blbce. Další škola už byla lepší ale tam jsem zase byla za šprta a tak to udělalo taky své. Na další škole jsem byla perlou třídy. Učitelé milovali mou zoodpovědnost a smysl pro učení. Za to kamarádky nic moc. Všichni se mohli čančat a kupovat na tuny modních doplňků a já stěží něco vydřela na brigádě. A to co jsem tam vydřela jsem dala k dobru našim a nebo si za to koupila potřebné. Když šli všichni ven a pařili do rána já mohla do půlnoci. Bylo mi 18 a já dostala povoleno do dvou do rána. Ostatní spolužáci se vraceli ve čtyři ne li někdy v sedum a já? Vždycky jsem mazala domu podělaná z rodičů. Naši mi ani tak nic nezakazovali jako spíše vyvíjeli psychycký nátlak. Mamka často říkavala.
,,To bys neměla. Dělali bysme si starosti.Co kdyby e ti něco stalo. Víš kolik je úchylů a pedofilů." Tyhle věty jsem slyšela pořád dokola. Zatímco všichni chodili randit a pařit já se učila. Sem tam jsem šla na nějakou diskotéku nebo zábavu a prostě nuda. Pak mě chytilo akorát psaní nějakejch románů a povídek. Do toho jsem vždycky vměstnala všechno co se u nás dělo. Potom jsem chodila pravidelně cvičit. Potila jsem krev a váha se stejně nehýbala. Taky jsem fušovala do filmu a divadla. V divadle se mi nešli učit texty a u filmu byla spousta nafoukanejch nebo protivnejch lidí. Bylo mi ztoho až na blití. Měla jsem možnost poznat některé z celebrit a když jsem viděla jaká je to komedie práskla jsem stím. Vlastně jsem u ničeho nevydržela. Nic jsem nedotáhla do konce a na nikoho neudělala dojem. V době když se všechny holky vodili s klukama o mě nikdo ani nezakopl. A taky proč. Pořád byla práce doma a nikde jsem se stejně moc toulat nemohla.A těch pár úletů, které jsem vzpomínala? To bylo vlastně celé co mi jakože uvýzlo v paměti. Jo jsem ráda za to co mám. Za to že mám několik diplomů nějakou školu ale stačí to? Pořádné kamarády jsem nikde extra moc nepoznala. Připadám si že jsem prostě pro tenhle svět zbytečná. Vím že to co bylo je uloženo na nejbezpečnějším místě a nikdo mi to nevezme. Jen se mi zdá že toho bylo málo. Kdyby mě tehdy ten kamion připlácl k té silnici o trochu víc možná by po mě neštěkl ani pes. Máma se stará jen o práci a táta vlastně taky. Pořád všichni všude vidí jen jedno. Peníze. Když jsem chodila po všech těch brigádách a do škol tak jsem si říkala proč vlastně nejsem bezďák. Vykašlala bych se na nějaký zdravotní, sociální nemusela bych do práce. Lehla bych si někde v lese. V zimě na nádraží a žila z pár korun. Někdy chápu tu spodinu lidí co se poflakuje na nádraží. Z ničeho neodvádí žádné daně. Nemusí vstávat nemusí se upravovat a spoustu dalších věcí. U mě se skoro no vlastně vždycky skládal život ztoho co jsem musela a vlastně musím. Když už to konečně vypadá že by o mě nějaký kluk mohl mít zájem vždycky couvne. Ani nevím v kolik ale usnu jako dudek. Ráno k snídani dostanu jogurt a vněm se patlám hůř jak malé děcko. Tak nějak s nechutí roztírám jogurt o kelímek.
,,Teda ty vypadáš." Řekne mi holka z protější postele.
,,Hm." Kuňknu.
,,Stalo se něco?" Optá se a svýma očima se snaží vyhledat ty mé.
,,Já ti nevim." Přiznám a odstrčím jogurt. Potom ji celou situaci popíšu. Jestli tohle může někdo sledovat nebo mi poradit bude to ona. A z téhle holky nemusím mít strach. Není nijak hezká a je otevřená a mluvení s ní mi spíše ulevuje než přitěžuje. Vysvětlím ji situaci a k tomu ji přečtu i tu smsku.
,,No to je jasný. Se na to podívej z jeho pohledu. On se tu snaží jako blbec a ani neví jestli máš zájem." Vychrlí holka ze sebe.
,,Hlavně už nebul vypadáš jak vokoun a pěkně vykulenej." Usměje se na mě a i já přes slzy musim vyprsknout smíchy.
,,Musíš mu dát najevo že ho máš ráda."
,,Když já nechci bejt vlezlá." Řeknu a usalaším se víc v posteli.
,,vlezlá nevlezlá. Nemáš co ztratit."
,,To máš možná pravdu." Pípnu a peřinu si přitáhnu k bradě. Obědu se ani nedotknu což se samozřejmně nikomu nelíbí a pak jdu psát smsku.
JEN JEĎ.BUDU ČEKAT NEŽ SE VRÁTÍŠ.MÁM TĚ RÁDA. Snad to postačí na to aby pochopil. Asi po hodině přijde odpověď. Do té doby civím různě do blba a očima hypnotizuju telefon. Když se konečně rozsvítí doslova po něm skočím.
BABIČKA JE NA TOM ŠPATNĚ.MUSÍM TAM BÝT DOKUD BUDE POTŘEBA. NEČEKEJ NECHCI ABYSES TU TRÁPILA. V duchu mu nadávám. Ty pako přitroublí vždyť už se trápim a budu ještě víc. A ještě mnohem víc bych se trápila kdybych nesměla ani čekat. Kam se na něj hrabou všechny ostatní chlapy a kluci. Nikam. Zajmá mě pouze jeden jedinej. Sakra proč to nechápe. Fláknu s telefonem. Znovu zavrčí.
JINAK TĚ MÁM TAKY RÁD. BOJÍM SE TÉ DÁLKY. Odpoledne přijde sestra.
,, Na tu máš." Podá mi tabletku na tácku a vodu.
,,Co to je?" Pohodím hlavou směrem k prášku.
,,Antidepresiva. Máš uplně červený oči a na té tváři ti to praská a mokvá. Když budeš furt brečet nezahojí se to." Vychrlí ze sebe a já do sebe kopnu vodu i prášek. Když cítím jak to zabírá je to úžasné. Chtěla bych brečet ale tváře jakoby mi někdo zmrazil. Mám je ztuhlé a v myšlenkách? Jakoby mi v hlavě poletovala guma a všechno na co jen pomyslím ustavičně gumovala. Tak dlouho mi nejde spojit žádná myšlenka až ztoho usnu. Je to kouzelný takový prášek bych brala pořád.