Ange gardien ( 5. )

Anotace: Jsem na skok doma, takže tu máte další kousek ;)

Sbírka: Ange gardien

Veškerý strach a neklid byl najednou pryč. Připadalo mi neskutečný, že tu ležim v trávě, mokrá jako myš a tisknu ruku někomu, koho jsem nenáviděla. Bez pohnutí jsem pozorovala proudy vody, křížící se na obloze a uvažovala, jestli bych měla na Mariána přehodnotit názor. Choval se zdvořile a mile. Možná…možná bych s ním mohla kamarádit. Nenápadně jsem pootočila hlavu a podívala se na něj. Pozoroval mě. Nebyla jsem si jistá, jestli se takhle dívá už dlouho, ale rychle jsem ucukla pohledem. Kamarád. Ne…Marián se nechtěl jen kamarádit.
„Půjdeme? Klepeš se zimou.“
Trochu polekaně jsem sebou trhla a uvědomila si, že mluví pravdu. Mokré šaty mě studily na těle a ruce i nohy jsem měla skrz na skrz promrzlý.
Bez dalších slov jsme se zvedli a ruku v ruce přeběhli k zídce. Dřív, než jsem se mohla natáhnout pro svetr, strčil mi Marián do ruky svoje tričko a obrátil se zády.
„Nebudu se dívat,“ zamumlal.
Už už jsem se nadechovala k takový tý frázi, že mu bude zima a že tohle přeci nejde, ale něco mě zarazilo. Nerozhodně jsem se zadívala na ten kus černý látky co jsem měla v ruce.
S povzdechem jsem přetáhla přes hlavu tílko a rychle se nasoukala do jeho trička. Připadala jsem si jako v noční košili, tudíž jsem si po straně udělala uzel, aby mi těsně obepínalo boky, přehodila přes sebe ještě svetr a utrápeně mu sáhla na lopatku. Trochu sebou škubl a pomalu se obrátil. Připadala jsem si jako idiot. S úšklebkem jsem si představovala všechny ty filmový hvězdičky v televizi, který i mokrý a ve vytahanym tričku, vypadali úžasně.
Mlčky si mě prohlížel a na rtech se mu mihl rychlý úsměv.
„Radši už půjdeme,“ přerušila jsem jeho zírání trochu roztrpčeně a vydala se k místu, kde jsme přelézali plot. Šel za mnou. Ne vedle mě, nebo přede mnou, ale za mnou. Znervózňovalo mě, že na něj nevidím…že nevidím kam se kouká a na co!
Teprve poté, co jsme nechali vilku s trávníkem a ostřikovači za zády, se zařadil po mém boku a trochu nejistě se na mě usmál.
„Chodíš tam často?“ optala jsem se rychle a soustředila se na štěrkovou příjezdovou cestu po kreté jsme šli. Nechtělo se mi dívat do jeho tváře…ani do jeho očí.
„Jen když mám těžký období,“ zasmál se krátce.
„Teď ho máš?“
„Ne…teď ho nemám, ale chtěl jsem, abys to viděla. Promiň, že jsi kvůli tomu mokrá.“
Z hrdla mi vyšel tichý smích, což mě samotnou udivilo. Nechtěla jsem si to tak lehce přiznat, ale pod těma ostřikovačema se mi líbilo. Vlastně i jeho přítomnost nebyla špatná. Trochu mě ale děsily ty následky. Člověka se kterým prožijete něco takového, nemůžete druhý den jen tak odkopnout a ignorovat. Nemůžete mu říct, že si na nic nepamatujete a že s ním nechcete mluvit, protože po probuzení vám to připadá vzádelé a neskutčné.
„To je v pořádku,“ zamumlala jsem a sklopila hlavu ještě níž než před tím.
Nevěděla jsem, co si s ním povídat. S námahou jsem vzpomínala na časopisy, které jsem si vždycky pročítala na gyndě a kde byly rady podobného typu, ale z ničeho nic se zeptat na jeho oblíbený filmy, nebo knížky, mi přišlo naprosto absurdní. Navíc…já ho nechtěla poznávat, jen přerušit to hloupý ticho!
Jemu mlčení očividně nevadilo. Pomalu kráčel po mém boku a pokaždé, když se srazil s mýma očima, roztáhl se mu na tváři spokojený úsměv.
Nechtělo se mi tahat ho až k nám domu, ale pokud jsem se nechtěla svlíkat na ulici, musela jsem. Nevěděla jsem co mi dělá větší problémy. Představa, že by mě viděl nahou, nebo představa, jak každý den naléhá na domovní zvonek a tahá mě ven.
Třeba za mnou chodit nebude, utěšovala jsem se chabě. Třeba se mu jen dneska nakřápla šedá kúra mozková a až mu sroste, ani si na mě nevzpomene!
„Tady bydlím,“ zachraplala jsem s obtížemi před vchodem do našeho baráčku, který jsme sdíleli ještě s dvěma dalšími rodinami a nerozhodně si ho změřila. Pobaveně se zasmál a zatahal mě za tričko.
„Rád bych ti ho nechal, ale je mi hrozná zima.“
Střeva se mi zběsile kroutila, když jsem ho vedla chodbou do patra a roztřeseně odemykala náš byt.
Marián Halas v mym pokoji. Proč zrovna on?!
Při představě jak sedí na mojí posteli se mi udělalo skoro až špatně.
Kamarád! Je to kamarád! Opakovala jsem si v hlavě zaklínadlo, ale nijak se nedokázala zbavit zakořeněnýho přesvědčení, že tenhle kluk je jedna z mých životních položek, kterou nenávidim.
Roztřeseně jsem ukázala na kuchyňskou židli.
„Sedni si, já se převleču a…a přinesu ti to tričko.“
Dřív než mohl pořádně něco namítnout, jsem zapadla do pokoje a zamknula za sebou dveře. Bleskurychle jsem se nasoukala do volného trička na spaní, vzala si pyžamový kalhoty a s hlasitým odemknutím přeběhla kuchyň, abych mu položila tričko do natažené dlaně.
„Pěkný,“ ohodnotil můj nový outfit a s úsměvem rozmotal zmenšovací uzel na tričku, aby si ho mohl natáhnout.
Nervózně jsem udělala krok zpět, když se postavil. Ta jeho výška mě děsila. Byl o dobrých 40 čísel vyšší než já a připomínal mi jednoho herce. Nedokázala jsem si vzpomenout na jméno, ale měl skoro stejně široké rty, tmavé rozcuchané vlasy a takový ten zvláštní hloubavý pohled.
Trochu prkeně jsem se přemístila ke dveřím a otevřela je.
„Asi bys měl…“ vyjeveně jsem zůstala zírat na osobu, která rozzuřeně vyšla z chodby.
„A..hoj,“ zakoktala jsem se.
Michal vypadal, děsivě. Jeho tvář křivil vztek a vypadalo to, že já i Marián schytáme ránu pěstí.
„Hledal jsem tě!“ vyštěkl napruženě a já si teprve teď uvědomila, že jsme bez jedinýho slova ode všech utekli. Strach musel mít i brácha.
„Já…“
„Neřvi na ní!“ zavrčel za mými zády Marián. „Za a) její máma spí, takže bys jí asi neměl budit, za b) na Adélu nebude křičet nikdo, opakuji nikdo a za c) se chováš značně hystericky, když vezmeme v úvahu, že spolu nic nemáte a já na ní dával celou dobu pozor!“
Michalova pravačka prudce vyrazila vpřed a škubnutím vytáhla Mariána na chodbu, kde se do něj pustil pěstma. Vyděšeně jsem za sebou zabouchla dveře a zkoprněle pozorovala ty dva, jak do sebe buší hlava nehlava a zahrnují se nadávkami.
Nedokázala jsem vymyslet, co s nima udělat. Dva pitomci co se mi perou na chodbě před bytem, byli pro mě novinkou.
„Mohli byste toho laskavě nechat?“ houkla jsem unaveně k těm dvěma.
„Očividně nemohli,“ povzdechla jsem si a hodlala se vrátit zpět do bytu. Zabouchlý dveře a prázdná klíčová dírka mě vyděsily.
Vztekle jsem zaklela. Kvůli těm idiotům jsem si zabouchla a nevzala si klíče! Napruženě jsem přešla k nim a nasoukala se mezi ně, aby mě konečně vzali na vědomí.