Kámen

Anotace: Jsem křemen, no tak nezapomeň, že potřebují druhý k jiskření. My dva spolu jsme oheň. Každý sám – kamení.

PŘEDMLUVA

Člověk příliš dlouho přemýšlí. Ztrácí tak čas, než aby jednal. Pak může ztratit i to, na čem mu záleží nejvíc.
Ale co dělat, když jsou pro a proti vyrovnaná?

1. NEMÁ TO CENU

„Chces mit zase tu volnost, to ja samozrejme taky…a ani se uz nevidame a takovej vztah proste nema cenu. Ja jsem strasnej debil a nevim co chcu vubec.“
Tak takovou esemesku já dostanu od člověka, který pro mě znamená všechno. Což on si samozřejmě neuvědomuje. Nechápe. Neví do jaké míry je možno milovat. Alespoň do jaké míry to dokážu já. A upřímně nedovedu si představit něco silnějšího.
„Znáš ten pocit absolutní bezmoci a slabost v žaludku?“ Můj nejlepší kamarád Toby mi sice neodpoví, – což jsem věděla už předem – ale jeho oči dokáží zahnat i tu nejhorší větu.
„Já ano.“
Před pár dny jsem se vrátila z třídního výletu do mého krásně po beruškách vymalovaného pokoje. Je červený a snad každý metr krychlový obsahuje alespoň padesáti procentní zaplnění berušek. A proč berušky? Přece kvůli němu…
Jak jen mohl. Jak někdo může tomu druhému tak ublížit, jak dokáží být lidé bezcitní, neohleduplní, netolerantní, necitliví… Ach, ta citlivost. Na tu já vždy doplatím.
Už. Začíná to. Pálení v očích, štípání v nose. Jdu plakat. A to dost. Od této první sms se to táhlo dál a dál až k jeho návštěvě. Až k mé poslední návštěvě u něj. Dokonce až k tomu, kdy mi dal své sbohem.
Mé řešení? To nikdo nepochopí, alespoň ne zcela. Jelikož nikdo nemyslí stejně jako já, necítí stejně jako já, nejedná stejně jako já a hlavně nemiluje tak, jako miluju já jeho.
A tak jsem to opět udělala, zase jsem vzala tu žiletku, zase sem zaryla do zjizveného zápěstí. A zase jsem ostře škubla. Není v tom žádná závislost, nýbrž chvilková pomoc. Takové zalykání slanými slzami. Zarudlé oči, tváře, nos i ústa. Bolest hlavy a v neposlední řadě zvedání žaludku. Ostré bodání, kopání a dloubání – neznám nic horšího. Mé tělo reaguje tímto způsobem na jeho vyjádření ke mně a k nám.
A na to všechno pomůže tohle. Ostré pohlazení a dlouhé štípání. A přesně tohle nikdo nepochopí. Je to takový výhodný obchod. Za moc obětuji málo.


2. BOJOVAT? A JAK? KDYŽ NEMÁM ESO V RUKÁVĚ!

Ovšemže jsem se nevzdávala. Psala mu a mluvila s ním. Jenže jak můžu bojovat, když nemám čím bych si ho k sobě přitáhla? Nikdy jsem nebyla krásná. Dokonce jsem nebyla ani hezká. A k normální holce mám taky daleko. Stokrát mi vyjmenovával mé nedokonalosti. Od dětství mi to do tváří vmetali spolužáci, táta, děda i brácha. A když to i já sama v zrcadle vidím… Jenže já se s tím smířila. Vyrovnala jsem se sama se sebou i když vím, že ostatní na mě mají jiný názor. Jsem jaká jsem a nevadí mi to. Nijak zvlášť.
Má právo být šťastný. A myslela jsem, že ho dokážu udělat nejšťastnějším, protože vím, že ho nikdy nikdo nikde nebude milovat tak, jako já tady, tehdy a teď.
Ale nedělám si plané naděje. Dnešnímu světu záleží jen na chvilkových známostech. Nebo i neznámostech, podle toho, jestli se před tím představí, nebo jdou rovnou na věc.
Já taková nejsem. Nikdy jsem taková nebyla. Protože jsem ani nikdy nemilovala. Do teď. Když jsem byla malinká, ptala jsem se maminky, jak to poznám. Jak poznám, že jsem zamilovaná. Kdy ho najdu a kde.
Takové otázky, jakoby jste se ptali miminka, kdy mu naroste první zoubek. Neví odpověď a ani ji nedokáže říct. Dokonce jí ani nerozumí.


3. BEZ SRDCE A BEZ DECHU

Jde lesem, temným a hlubokým. Pak potká tu nejkrásnější dívku jeho snů. A vedle ní mě, šedou baculatou myšku. Abrakadabra. Z půvabné dívky se stane žabka s královskou korunkou. Simsalabim. A já se proměnila v šedý kámen.
A co myslíte, půjde políbit zakletou princeznu, nebo tvrdý kámen bez srdce a bez dechu?

Je září. Nastoupili jsme každý na jinou střední školu. Do jiného kolektivu. Bez toho druhého. Od konce deváté třídy se stalo hodně. Zase si jednou řekl, že se sám asi nudí a hodilo by se mu čas od času si mě přivolat jako pejska.
Dala jsem mu všechno. Co by ještě chtěl?! Proč mi to pořád dělá? Proč není jako před rokem… Když mě měl rád. Když se mnou chodil do školy, když se mnou chlubil. Když moje máma byla pyšná, že si její malá šeredka našla něco, na čem jí tak záleží.
Jak víc mám ještě vyrovnat ten nepoměr mezi námi? Když on je tak krásný a já… kamení. Ani to nejde popsat. Ani mé chabé představy, jak vypadal, když mě měl ještě rád, nejsou tak krásné jako on. Ani mé ubohé vzpomínky na jeho tvář, když jsem ho viděla naposledy. Proč existují krásní lidé? Jenom proto, aby také existovalo štěstí? Takže oškliví – smůla, krásní – šťastný až do smrti? Takhle to funguje?
Má každý dán svůj podíl štěstí a když ho vyčerpá, může se konečně zlikvidovat? Takže ano? Mám to konečně udělat a přestat o tom jenom diskutovat? Možná, že je na čase.
Jelikož ani teď se nemůžu rozhodnout, jak dál s námi.
Člověk příliš dlouho přemýšlí. Ztrácí tak čas, než aby jednal. Pak může ztratit i to, na čem mu záleží nejvíc.
Žádné holce nemůžu zazlívat to, že ho chce. I já bych jej stále chtěla. I já bych ho chtěla pro sebe, ale nemůžu. Nemám na to. Na jednu stranu chci být jenom s ním a vše mu odpustit, ale na tu druhou ho už nechci vidět a zapomenout. Nedokážu to. Chci umřít. A chci ho.
Můžu se tedy jasně rozhodnout, nebo ne? Ale co dělat, když jsou pro a proti vyrovnaná?
Nedokázala bych ho nikdy opustit, na to srdce nemám. To je pro mě nemožné. To raději smrt. A že už to mám ozkoušené.
Byl můj oheň. Mé teplo. Můj bezpečný přístav. A já vím, že už o mě nestojí, kdyby ano, choval by se ke mně jinak. Litoval by, miloval by, chtěl by mě. Jenže nechce.

4. ALEA IACTA EST

A já lituju. Že jsem mu vstoupila do života. Taky lituju toho, že jsem se narodila, jinak bych nemusela přežít Tobískovu smrt.
Odpusť mi Toby. Chci za tebou.
Kolik úsilí, lásky, peněz a času jsem vložila do něčeho, co se mnou nechce sdílet.
Miluji Tě. Chci s tebou strávit věčnost. Šeptá mi mé svědomí.
Ale až dostane odvahu to se mnou skončit, už mě nikdy nebude muset vidět. Na ničem jiném mi nezáleží víc, než na jeho štěstí.
Mít tak možnost zastavit koloběh toho všeho, v čem existujeme. Být jen sním a mít tolik času, kolik jen budu chtít, abych mu všechno řekla do očí. Do těch nejnádhernějších nefritově granátových očí. Jak ho miluji a co pro mě znamená.
Bolí mě to. Bolí mě to hrozně moc a nevím, co ještě vydržím, když už teď se na mě lidi dívají jako na… kámen.
Bohužel pro mne, kostky jsou vrženy…


Věnováno ke dni 11. 9. 09