Zakázaná láska? (16 část)

Anotace: pokračování..

Ty dva dny jsou snad mé nejhorší v mém životě. I když se snažím nějak zabavit, koukat na filmy, kecáním s Naďou na icq díky notebooku, který si donesu dolů, nějak mi nejde přestat myslet na Toma, který si určitě užívá na chatě. Jsem stále zalezlá v obýváku, protože tak nějak se bojím být nahoře v pokoji sama, zvlášť večer, když je všude kolem tma a já jsem tu sama.
Nemůžu jen pochopit, proč to tak bolí? Proč ta láska tak moc bolí? Nemůžu pochopit, že může tak moc bolet. Všechno jako by mě najednou přestalo bavit. Nemůžu se bavit dál s Naďou na icq a předstírat, že je všechno v pořádku, nemůžu se dívat na romantické filmy, kterých je tu dost a dost, protože mě skoro hned rozbrečí a taky ze závisti, jak jsou tam všichni šťastní a hlavně zamilovaní..bože to je snad všude kam se podívám. V televizi, takže se na ni nemůžu dívat, nemůžu poslouchat hudbu, protože když si pustím jen rádio, hned mi oznámí, že momentálně je na řadě zamilovaná hodinka, takže i to je vypnuté.
Nic mě vůbec nebaví, u ničeho nevydržím déle než 5 minut, v obličeji mám kruhy pod očima, které nezakryje ani make up, vlasy už skoro nepoznávám, jak jsou rozčepýřené. Ale není to můj vzhled co mě trápí, je to ta bolest co jsem si způsobila. Ta bolest, tak hrozná, tak zničující..sice se uklidňuji tím, že tenhle můj problém je úplně malinký oproti jiným, co řeší denně lidi, ale i tak prostě nejde na nic z toho zapomenout. Musím na něj stále myslet, stále cítím jeho vůni po celém domě, jeho vůně je všude i když tu není. Připomínám si jeho polibky, kterými mě drtil, jeho dotyky, jeho krásnými slovy..o tohle všechno jsem přišla a proč vlastně jen? Vždyť já už to ani teď nevím..
Jen když si představím to, že příští sobotu se staneme opravdu příbuznými se mi chce brečet. Možná je to přece jen lepší, že to skončilo takhle a teď, než abychom se dohodli na konci, bavili se spolu dál a přesto se dál měli rádi. Možná je lepší že se nebude spolu bavit, že se budeme nejspíš ignorovat..možná je to opravdu lepší..panebože co si to jen namlouvám?! Vždyť je to blbost! Nemůžu si takhle říkat že je to lepší, když to tak necítím, když cítím pravý opak! Když chci mít Toma u sebe, chci mu všechno vysvětlit a poprosit ho o odpuštění!! jenže to nejde..za prvé on tu není a za druhé, i kdyby tu byl, tak by mě určitě nenechal nic říct.
Proč je sakra ten život tak složitý?! Proč je láska tak moc bolestivá? Proč mi prostě něco nemůže vyjít tak jak bych chtěla já? Odpověď na tyhle otázky asi nikdy nedostanu..hlavně asi už nikdy nedostanu odpověď na jednu otázku, na kterou bych právě tu odpověď znala strašně moc ráda.