Zakázaná láska? (17 část)

Anotace: další díl..děkuju za tipy nebo komentáře :)

„Ahoj Adélko, jak ti je?“ vyzvídá mamka v neděli ráno, stejně tak jako vyzvídala v sobotu večer, kdy semnou mluvila skoro půl hodiny a já už přestala doufat, že to někdy skončí.
„Ahoj mami, docela dobrý“ zalžu hned a ztiším si televizi, ve které je zrovna nějaká pohádka. Je to lepší než ty filmy o lásce, v pohádkách alespoň vítězí dobro nad zlem, i když je tam skoro vždy nějaká ta zamilovaná princezna.
„Nelži, poznám ti to po hlase, že je ti hrozně!“ nachytá mě mamka.
„Fajn, je mi příšerně!“ vzdám to. Ovšem nedodám, že je mi příšerně v obou případech, tady jak na těle, tak hlavně na duši.
„Večer přijedeme domů, teď už tam jede Tom s Kristýnkou, je ji taky nějak špatně“ oznámí mi mamka.
„Co ji je?“ zděsím se.
„Má horečku, zvrací a jinak nic. Prostě to co ty, takže si lehnete spolu, dostanete paralen, čaj a budete se léčit“
„Super,“ vzdychnu a přemýšlím, kdy asi vyjeli jelikož se s Tomem tak nějak nechci setkat. Bylo by to až moc bolestivé, ale třeba je to s Kristýnkou tak vážné, že bude potřebovat pomoc..
„My teda přijedeme večer, jen jsem ti chtěla říct tohle ohledně Kristýnky, abys je čekala a nelekla se náhodou. Zatím se měj hezky Adélko a lež, ano?“
„Neboj mami, budu. Pozdravuj Karla a prcka pa“ rozloučím se s ní a zaklapnu mobil, který ihned odložím na stolek. V momentě jsem na nohou, popadnu peřinu s polštář a tak rychle, jak jsem si to sem zanesla, tak stejně rychle polštář s peřinou se objeví v pokoji. Dule všechno uklidím do původního stavu, odnesu konvici s hrníčkem do kuchyně, kde všechno hodím do myčky a vůbec se nenamáhám ji zapnou, jelikož ji nechci pokazit. Obývák je v celku rychle uklizení, sedačka složená zpátky na svou původní velikost, stolek na svém místě, ještě vypnout televizi a rychle nahoru..Sehnu se ke stolku, kde je televize s DVD přehrávačem a vytáhnu DVD, na které jsem se včera dívala a které už nechci vidět, když za sebou zaslechnu nějaké zvuky. Otočím se po nich a dívám se rovnou do Tomášova obličeje.
Nezmůžu se bohužel ani na jedno slovo. Jen tam stojím naproti němu a zírám na něj. Srdce, které mi najednou začalo bušit, mi nejspíš chce vyskočit z těla ven zatím co moje oči na něj vykuleně hledí. Tom je na tom stejně, jen se na mě dívá, jako by nemohl uvěřit tomu, že stojím před ním. Sice já vím o tom, že sem má dorazit a on, že jsem doma, ale i tak vypadá překvapeně.
„Ahoj Adélko“ ozve se za ním nemocný hlásek a hned se vedle něj objeví Kristýnka.
„Ahoj zlatíčko,“ odpovím ji na pozdrav „jak pak ti je?“
„Hrozně,“ přiskočí ke mně a obejme mě kolem pasu.
„Pojď půjdeme nahoru, kde si lehneš do postýlky“ usměju se na ni „pokud ovšem tvůj bratr nic nenamítá“ obrátím se na Toma, který jen zakroutí hlavou. Stále není schopen slova, jen se smutně dívá..
„Jak jste se měli na chatě?“zajímám se a podám Kristýnce pyžamko.
„No, mamka s taťkou a Romanem chodili do lesa, procházky víš a tak. Tom byl furt zalezlý v pokoji, nechtěl s nikým mluvit nic a já jsem..no já jsem byla jak brácha. V pokoji, protože mi nebylo dobře“ shrne celý jejich pobyt.
„Aha“ řeknu smutně. Je mi tak líto Toma, který se nejspíš trápí kvůli tomu, co jsem provedla, ale vždyť kdyby si to nechal vysvětlit, teď by se nemusel trápit. Vždyť stačilo jen aby na chvilku poslouchal a všechno jsme si mohli vyjasnit, ale ne. On prostě má svou hlavu. Svou tupou hlavu!
„Půjdu ti uvařit čaj, hned se vrátím“ slíbím ji.
„Zahraješ si už to člověče?“ zeptá se ještě před tím, než vyjdu ze dveří.
„Jasně, ale jen s černýma“ otočím se na ni zrovna ve chvíli, kdy už tahá ze skříně krabici s hrou. Jen se usměju a vydám se dolů, kde doufám, už Tom nebude. Super, takže v obýváku není, v jídelně taky ne..ale ne sakra, je v kuchyni..
„Jen jdu Kristýnce pro čaj“ vysvětlím mu důvod mého vtrhnutí.
„Dík, že se o ni staráš.“ řekne hlasem, který vůbec není podobný tomu jeho normálnímu, kterým mě zdravil, kterým mi říkal ta slova..tenhle je úplně jiný, takový zvláštní, smutný.
„V pohodě.“řeknu jen a natáhnu se pro konvici. Ve stejnou dobu se na mé ruce ocitne jeho, díky které mě k sobě otočí a zadívá se na mě.
„Možná jsem tě to měl nechat vysvětlit, jenže teď už je pozdě Adi. Naši rodiče se za týden berou a ty budeš tak moje nevlastní sestra, stejně bychom to museli dřív nebo později ukončit tak možná je dobře, že se to stalo takhle. Já se vracím stejně za pár týdnů do Anglie a nevím, kdy se vrátím zase zpátky, tak to bude jen lepší. Pokusíme se na to, co se mezi námi stalo zapomenout, půjde to těžce, ale jednou se nám to povede. Adélko, taky tě moc miluju, ale musíme to ukončit, musíme zapomenout a začít každý znovu, takhle to bude pro nás oba nejlepší.“ zašeptá. Nechápavě se na něj dívám, nechávám slzy, aby mi stékali po obličeji a vůbec se je nesnažím stírat, protože jen co je setřu, objeví se nové, tak jaký by to mělo smysl?
„Neplač. Najdeš si skvělého kluka, který si tě zaslouží víc než já“ setře mi slzy a pohladí naposled po tváři.
„Já nikoho jiného, ale nechci“ zakroutím hlavou, ale on dělá, že to neslyšel. Možná jsem to jen neřekla nahlas, možná mě neslyšel.
„Zapomeň a začni žít“ řekne, s tímhle mě pustí a otočí se ke mně zády. Odejde z kuchyně. Ne, on odešel ode mě! Nechal mě samotnou, nechal mě, abych tu byla se svou bolestí, kterou mi teď způsobil on!
Sesunu se podél linky na zem, položím si hlavu do dlaní a začnu plakat už nahlas. Vůbec mě nezajímá kdo to uslyší, nezajímá mě, že konvice už dávno vypnula a já slíbila Kristýnce čaj, nezajímá mě to. Nezajímá mě nic. Proč mi tak moc tímhle ublížil? Proč mi tohle řekl?! Copak mě chtěl potrestat tím, co jsem mu udělala?! Proč to jen tak moc bolí?! Proč?!