Ange gardien ( 7. )

Anotace: Nevim kdy se teď dostanu k psaní, takže jsem napsala co jsem mohla :D za chyby se omlouvám.

Sbírka: Ange gardien

Absolvovala jsem prohlídku s trochu tupým výrazem, protože mi až moc připomínala tu minulou. Otřes mozku jsem neměla, což bylo Michalovo jediný štěstí. Doktor mě vyvedl z ordinace a zkoumavě se zadíval na Mariána, který k nám okamžitě přiskočil.
„Příště svojí přítelkyni netahejte do rvaček,“ prohodil při pohledu na Mariánova zvětšujícího se monokla pod pravým okem a zapadl znovu do ordinace. Trochu rozpačitě jsem pokrčila rameny a opatrně se vydala k východu. Nemocniční vzduch mi nedělal dobře jak po fyzický, tak po psychický stránce, tudíž jsem se nemohla dočkat, až budu konečně venku. Ledové dlaždičky mě studily do bosých nohou a cítila jsem se neuvěřitelně vyčerpaná.
„Martin na nás pořád čeká. Mám mu říct, že půjdeme pěšky?“ optal se tiše, když jsme si venku sedli na lavičku a já nabrala do plic vzduch, který nesmrděl po nemocničních chemikáliích a lyzolu.
Nerozhodně jsem zatěkala očima k parkovišti. Další jízda autem, nebo dvě hodiny v Mariánově náručí, až mě potáhne domu? Už takhle jsem byla Mariánovi vděčná za to, že se o mě postaral, teď bych mu navíc musela děkovat za to, že se se mnou takovou dobu táhnul až domu. Jenže do auta jsem ani za nic nechtěla. Tahle jízda byla to nejhorší, co jsem za poslední měsíce zažila.
„Já to nedokážu. Nedokážu do toho znova sednout!“
„Nevadí,“ usmál se mile a bez dalších řečí si mě vyhoupl do náruče.
„Autobusů se taky tak bojíš?“ vyzvídal a namířil si to k parkovišti, kde stál o auto opřený jeho kamarád a kouřil.
„Těch ne, ale auta…“
„Takže bys neměla nic proti, svézt se kousek městskou?“ vpadl mi do řeči.
„To asi ne.“
Spokojeně vysvětlil Martinovi, že dál si poradíme sami a prohodil něco v tom smyslu, že zítra mu to všechno vysvětlí a srovnají se za benzín. Neměla jsem sílu se na ně dívat a nechtělo se mi příliš poslouchat, o čem se baví. Propadla jsem se do jakéhosi slabého polospánku a probudil mě z něj až Mariánův hlas.
„Jede nám to za půl hodiny, vydržíš to?“
„Jasně,“ vzmohla jsem se na odpověď a nechala se usadit na dřevěnou lavičku u značky pro autobusy. Nohy jsem si skrčila k tělu, abych se udržela trochu v teple a bez přemýšlení si opřela hlavu o jeho rameno.
„Můžu se na něco zeptat?“ přerušil po chvilce ticho a já věděla, na co se chce ptát. Musel mít fůru otázek.
„Pokud se to týká toho záchvatu v autě…já se za něj moc omlouvám, ale…“
Vyčkávavě mi hleděl do očí a já si zoufale objala nohy. Nechtělo se mi o tom mluvit!
„Měla jsem bouračku…to ti musí stačit.“
„Myslel jsem si to,“ přikývl věcně.
Znovu jsem začala vnímat tu nervozitu, že je tak blízko mě. Levou ruku, o kterou jsem se mu opírala, měl v klidu, ale pravou tu a tam zvedl, aby mi zastrčil vlasy za ucho, třel paži, jako kdybych se klepala zimou, nebo mi jemně stiskl propletené prsty na kolenou.
„Promiň, že jsem ti přizabil kamaráda,“ zasmál se najednou a už podle hlasu ho to nemrzelo ani trošku. Neubránila jsem se slabému úsměvu.
„Začal si první. Do chvíle, než jsi ho skolil na ulici to byla jen sebeobrana.“
Pobaveně se zašklebil a zatahal mě za pramen vlasů.
„Pak už to byla obrana. Bál jsem se, že tě někde dorazí.“
I přes svou únavu jsem vyprskla smíchy.
„Tohle byl hodně dlouhej den,“ povzdechla jsem si.
„Líbil by se mi, kdyby se Brejloun držel dál,“ namítl zamyšleně.
„Nikdy bych neřekla, že bude mít takový sklony k agresivitě.“
Michal vypadal jako hodnej slušňák, který viděl pěstní souboje jenom v televizi, ale Mariánův monokl byl pestrej důkaz toho, že je zná docela dobře.
Soucitně jsem se na tu zvětšující se modřinu zadívala. Za pár dní určitě chytne tu ohavnou žluto zelenou barvu, kterou jsem jednou měla skoro po celém těle. Otřásla jsem se odporem a s úlevou si chvilku prohlížela jeho oči. Zelená barva, která mě jindy nervovala, mi kupodivu dodala klid.
„Adél…mám ještě jednu otázku,“ vyrušil moje zírání trochu nejistě.
„A jakou?“
„Co jsem ti udělal?“
Zaskočeně jsem zamrkala.
„Nemluvím o tom, jak jsem se opil a vystrašil tě v tý uličce, nebo v tom parku…měl jsem špatnou náladu, ale ještě předtím.“
Vyděšeně jsem zrudla. Neměla jsem potřebu mu nejtrapnější momenty svýho života vyprávět, zvlášť když za ně mohl on. Dostala jsem na něj vztek. Způsobil mi takový ponížení a ani si to není schopný pamatovat!
„Už je to dávno,“ odsekla jsem trochu napruženě.
„Adél promiň mi to. Já…tenkrát jsem byl hroznej parchant. Neříkám, že teď jsem svatej, ale…prosím řekni.“
Spontánně jsem se schoulila do ještě pevnějšího klubíčka a sklopila hlavu k chodníku.
„Měli jsme výtvarku. Spojenou pamatuješ? Učitelka musela odejít, takže mě určila jako dozor a každýho, kdo bude vyrušovat, jsem měla zapsat. Den před tím si zavřel na klučičí záchody jednu moji spolužačku. Měla jsem na tebe vztek, takže jsem tě napsala, hned jak jsi začal dělat kravál. Říkala jsem si, že je to fajn, že taky jednou narazíš a nebude se všechno dít, tak jak pískáš. Bohužel pro mě ses hrozně naštval a…prostě jsi mě začal hrozně zesměšňovat, nadávat mi a pak i…před všema osahávat. Nějakej tvuj kamarád hlídkoval u dveří, a když se učitelka vracela, sedl sis zase do lavice a mě se nikdo nezastal. Nikdo neřekl, co se stalo. Naštěstí to byla asi předposlední hodina před letníma prázdninama. Do konce roku jsem se ti vyhýbala a po létu jsi nevypadal, že by sis na mě vůbec vzpomněl.“

* * * * * * * * * *

Vyděšeně jsem si jí měřil. S obavami se na mě podívala a vypadalo to, jakoby se bála, že si vzpomenu a budu to chtít zopakovat. Chtěl jsem jí obejmout a uklidnit, jenže člověk, který někdy někomu ublíží, nedokáže svou oběť utěšit!
Všechno najednou dávalo smysl. To proč ze mě měla takový strach a cítila nedůvěru. Musel jsem se jí hnusit, a přesto byla ochotná se mnou kamarádit.
„Já…omlouvám se,“ zachraplal jsem ztěžka, ale další omluvy přerušila odmítavým zavrtěním hlavy.
„Jak jsem řekla. Je to dávno.“
„Jo jenže…“
„Nechci se o tom bavit,“ vzdychla prosebně, tudíž jsem zavřel pusu a nešťastně si ji měřil.
Připadal jsem si příšerně. Trochu jako netvor z filmu Moucha nebo hrabě Drákula, který vysává krev z krásné Lucy.
„Můžu se na něco zeptat?“ loupla po mě očima nerozhodně a vypadalo to, že bojuje sama se sebou, jestli má nebo nemá.
„Ty můžeš všechno.“
Nervózně si proplétala prsty a očima nepohnutě zírala na chodník.
„Ty…děláš nějakou muziku, že jo?“
Překvapeně jsem povytáhl obočí.
„Jo…dělám.“
„Jakou?“
Nechápal jsem, o co jí jde. Zdálo se, že se do hovoru vyloženě nutí, nejspíš aby nebylo trapný ticho, nebo abych se nevracel k předchozímu tématu.
„No…hraju na housle, klavír a kytaru a kdysi jsem uměl docela dobře na flétnu, ale ta mě nijak neoslovila.“
„Skládáš i vlastní hudbu, že jo?“
„Jo skládám.“ V hlavě se mi promítla melodie, kterou jsem složil dalo by se říct pro ní. Nedokázal jsem si představit, že bych jí to měl někdy pouštět nebo hrát, zvlášť když ta skladba nebyla pořád dokončená.
„Musí to být super…mít na něco talent,“ usmála se a já cítil, jak mi vibruje každý nerv v těle…no…spíš v jeho spodní části.
Připadal jsem si jako monstrum a sexuchtivej úchylák!! Jenže při pohledu na ní a zvlášť, když se chovala mile, jsem na svojí malou múzu měl takovou chuť, že mi dávalo sakra zabrat, abych se choval slušně.
S obtížema jsem si vyhnal představu Adély, mě a mojí postele z hlavy, protože jsem cítil, že džíny mi jsou najednou nějak těsnější. Když jsem se konečně trochu uklidnil a ten nával chtivosti rozdejchal, přijel autobus. S novým návalem jsem vzal Adélu do náruče a usadil jí na sedačku. Znovu si skrčila nohy k tělu, aby je neměla na špinavé poplivané podlaze autobusu a já mezitím koupil u řidiče dva lístky.
Autobus nás vyhodil asi půl kilometru od jejího domu.
Trochu roztrpčeně si prohlédla chodník, po kterém se válely nedopalky cigaret a tu a tam nějaký střep a automaticky se mi pověsila na krk, abych jí mohl nést.
„Budeš mít ze mě kýlu.“
Pobaveně jsem se zasmál a trochu si jí nadhodil v rukách, až vyjekla.
„Vždyť ty vážíš 20 kilo i s postelí.“
Nic na to neřekla a v tichosti zůstala do chvíle, než jsem došel k jejímu domu.
„Doufám, že bude Ondra doma.“
Posadil jsem jí na lavičku, kde už dneska jednou seděla a vytáhl z kapsy mobil.
„Co je?“
Zavrtěl jsem hlavou a vytočil Milanovo číslo.
Vzal mi to až po hodně dlouhý chvíli.
„Nazdar průseráři,“ rozchechtal se.
„Průseráři?“
„No jo…Michala jsi pěkně vylepšil, to ti řeknu.“
„On za váma přišel?“ uchechtl jsem se sarkasticky a doufal jsem, že nenakecal Ondrovi nějaký kraviny.
„No jo…spíš se doplazil.“
S pocitem dobře vykonaný práce jsem se zasmál a začal sondovat, jestli je Adély brácha ještě s nima.
„Kdepak kámo. Nevim, co mu ten blbec řekl, ale šel rovnou domu.“
„Tak fajn. Díky moc.“
Zandal jsem mobil zpátky do kapsy a usmál se na Adélu.
„Měl by být doma,“ mrkl jsem na ní.
Trochu mi poskočilo srdce, když ke mně natáhla ruce a objala mě kolem krku. Teprve po několika vteřinách mi došlo, že to nedělá z vděčnosti, nebo čehokoliv jinýho, ale chce jen, abych jí odnesl domu.
S povzdechem jsem vylezl do patra a přede dveřmi jí pustil na zem. Nedočkavě zaklepala na dveře, které se hned na to prudce otevřely.
Její brácha vypadal, že se mu hrozně ulevilo, což se o mě říct nedalo. Kluk, který se vyloupl za jeho zády mě už od pohledu naštval a zároveň i dost pobavil. Michal měl stejně jako já monokla, ale k tomu ještě rozbitej ret a stál nějak divně, takže jsem mu nejspíš narazil pár žeber. Celkově vypadal docela zdrchaně.
„Možná tě potěší, že otřes mozku nemá. Což poukazuje na dvě věci. Máš sakra štěstí a boxuješ jak holka,“ ušklíbl jsem se pohrdavě.
Michal vypadal, že brzo vystartuje a v naší „malý“ potyčce budeme ještě dneska pokračovat. Začínal jsem se na to připravovat a přikrčil se, kdyby ho náhodou napadlo po mě skočit, ale ze soustředění mě vytrhla ruka, kterou mi Adéla přitiskla k hrudníku.
„Ty,“ ukázala na Michala „mi už radši dneska nechoď na oči a ty,“ zadívala se na mě „ho přestaň provokovat.“
Pobaveně jsem pokrčil rameny a uvolnil se. Domu se mi teda vůbec nechtělo, ale moje múza vypadala unaveně a určitě jí bolela hlava, i když si na to neztěžovala.
„Už půjdu. Musíš si odpočinout,“ mrkl jsem na ní s úsměvem.
Věnoval jsem Brejlounovi nenávistný pohled a s jistým zadostiučiněním políbil Adélu na tvář, jen nepatrný kousek nad rty.
„Dobrou Adél…a ještě jednou se omlouvám. Ty víš za co,“ usmál jsem se smutně, pohladil jí po tváři a vyběhl rychle na ulici.