Střípky snů 22

Anotace: pokračování...

A tak jsem ztoho bloumání usnula. Ráno netrvalo dlouho přišla další smska.
TY SEMNOU NEMLUVÍŠ? Tak jsem nevěděla co napsat. Ve finále jsem vymyslela takovou nudnou nezajmavou smsku o tom jak jsem doma z nemocnice a jak se aklimatizuji. Potom jsem vstala. Doma už nikdo nebyl. Táta přišel v noci a zase ráno odešel. Chodbou se ospale doloudám do kuchyně kde zblafnu jogurt. Potom odtáhnu do koupelny a hrozně mě ta sádra štve. Na konec kouknu na stůl na vzkaz.
Najez se tady máš peníze na taxik a nebud venku dlouho.
Super. Pomyslím si. Tak potom se obleču a vyrazím směr nemocnice. Taxikář mě mile přivítá a já se naskládám na sedadlo vedle něj. Opar mlhy ještě halí město a taxikář stříhá ulice jednu za druhou. Chvilkama se i bojím. Občas juknu po očku na taxametr ikdyž je mi vlastně jedno kolik budu platit. Teda takhle jsem naposledy letěla autem snad jedině kdysi dávno. Jo to bylo tehdy když jsem na jedné diskotéce potkala bandu záchranářů. S jednim jsem se pořád hádala a nenáviděli jsme se. Byl to arogantní debil. Nemohla jsem si pomoct. Než přišla kamarádka stím užasným nápadem že na něj má číslo a že ji musím sehnat přes tohodle číslo na tamtoho. Prostě a jednoduše se to tak zamotalo až jsem se jednou vracela ze školy. Byl celkem mrazivý podzim. Loudala jsem se a nudila když mě napadlo napsat mu konečně o to číslo. Potom slovo dalo slovo a netrvalo ani hodinu a už jsme byli u něj na chatě. Nějak jsme se přestali bavit o blbinách a v rozpacích jsem mu dala pusu. Potom mě převalil pod sebe. Všechno bylo tak hezky načaté a oba jsme si pěkně vyjasdnili tu jeho aroganci až jsme měli děsnou potřebu to všechno urovnat. A jak jsme se tak chystali ty věci porovnat zvoní telefon. Odtrhl se a řekl že to musí vzít. No a jako v americkym filmu jim vypadl někdo ze směny a musí do práce. Hrdina musí zasahovat. Opět jsem byla přímo rozčarovaná a nevěděla co si myslet. Pořád dokola se jen omlouval něco brblal a já byla ráda že už jedu radši domů. Zatáčky řezal jak to šlo jen aby se do práce dostal včas. Od té doby už si nezačínám s těmahle hrdinama. No jo. Okřiknu se v duchu. Ty jsi mi ulhanec. Hlavně že se teďka taháš s policajtem. No babička by řekla.
,,Odříkaného chleba největší krajíc." No jo kde jsou ty časy. Taky kdysy jsem hlavně na to co řekla babi dbala.
,,Tak poprosím sto korun." Řekne taxikář a já mu je z peněženky vybalím. Když vylezu jsem chvilku zaskočena tím jak moc jsem se zase zapřemýšlela. Do nemocnice dopajdám a sádra v dolní části je na rozpadnutí a ještě trochu ušpiněná. No a přesně jako ta sádra bude teď ta tvoje láska. Ještě jste nezačali a ty už si ho podvedla. Napomíná mě moje svědomí což nerada slyším. No jo hold to bude trochu špinavá láska. Pak se snažím uchlácholit že se zase tak nic hrozného nestalo. Ostré světlo zářivek mě probere a já se o berlích doloudám do chodby pro pacienty. Na řadu jdu asi páta. Hned jak vejdu do ordinace a pozdravím na sestru jdou málem mdloby.
,,Proboha co si stím dělala?" Vyjíkne a doktor se hned přiběhne podívat.
,,Slečno tohle nejde.Tohle budeme muset přesádrovat." Jen kývu hlavou a nic jiného mi nezbývá. No hold si musim sypat popel na hlavu hnedka z více stran. V poledne když už se vracím zase ještě s těžší sádrou mám nohu zabalenou v igelitce jako pako. Doma zase nikdo není a já jen si odložím mikinu jde na mě hrozná touha. Touha dotýkat se ho a líbat ho. Jako včera na té lavičce. Nenapadne mě nic lepšího než si vzít igelitku drobné z kasičky a vyrazit do sámošky. Přes krám se tak trajdám a ani nevim co chci. Na konec koupím knedlík aby vypadalo že jdu jako přímo pro něj.
,,Ahoj." Pozdravím u pokladny.
,,Ahoj." Odpoví bezbarvě a já jsem ztoho tumpachová.
,,Co děláš večer?" Optám se s úsměvem.
,,Mám nabito nezlob se. Dvacet šest." Nadiktuje cenu a vše řekne dost uštěpačně. Absolutně nerozumím tomu co se děje. Z obchodu se loudám jako opařená. Sebevědomí mám buh ví kde na nule a nějak se nemůžu vzpamatovat. Sakra tohle přeci není možný. TO snad ani není ten kluk co semnou byl včera na té lavičce. Co mu mohlo přelítnout přes nos. Pořád dokola se ptám sama sebe. Když přijde večer domů mamka, diví se knedlíku v ledničce.
,,Prostě jsem ho koupila no." Vyštěknu. Celý večer jsem protivná a nic mě nebaví. Připadám si nicotná a mamka semnou taky extra nemluví. To zase byl den. Do hajzlu prásknu pěstí do skříně a pak si lehnu na postel a rozbrečím se.