Střípky snů 23

Anotace: pokračování...doma z nemocnice.

TAK JE FAJN ŽE JSI DOMA.ZÍTRA MUSÍM DOMŮ Z OSTRAVY PRO PÁR VĚCÍ A NĚCO ZAŘÍDIT MOHL BYCH TĚ VIDĚT? Přijde mi smska. No proč by ne napadne mě. Na nohu dám igelitku a můžu lítat po venku jak dlouho budu chtít. Možná bych si ráno mohla dojít ještě něco koupit na sebe. Jak jsem byla v nemocnici nic jsem neutratila a přibylo mi kapesné. Z postele se ospale zvednu a nahlédnu do kasičky. No krčí se tam pětistovka. A mamka mi ještě dvě stovky dá tak to bude paráda. S dobrým pocitem po těle a i na duši usínám. Zítra už má být vše jak má bejt. Konečně přijede a bude semnou. Na tamten incident zapomenu a on se nic nedozví. Koupím si něco pěknýho na sebe a hned ten den bude o něco lepší.
Ráno už klasicky doma nikdo není. Možná jsem radši. Pamatuju si na rána kdy zůstaval doma táta. Jeho přehnaná péče mě doháněla k šílenství. Jeho otázky tipu proč nesnídám a jestli si nedám rohlik s paštikou,sýrem,šunkou mě vytáčeli. Ani nešlo tak o to ptaní ale jako o ty přednášky potom. Následně když jsem prošla kuchyní do koupelny a čistila si zuby táta zamnou chodíval a domlouval mi drzosti. Po každé z jeho monologu o jídle vyplinul i další a slušném chování a o tom jak se oblíkám. Dneska měl možná v něčem pravdu. Zamyslím se když si čistím zuby. Možná bych opravdu mohla zkusit jiný styl oblíkání. Ono přeci jen pořád to černé a orvané asi moc kluků neláká. Ikdyž když už jsem byla s holkama o dost se to zlepšilo. Taky jsem získala po mamce takový názor že pokud mám třeba pěkný parfém šetřím si ho jen na výmečné příležitosti. To samé je s oblečením. Vše co k něčemu vypadá nosím jen vyjmečně. Dneska bych to trochu mohla změnit. Potom ještě nacvakám smsku.
MOC RÁDA TĚ UVIDÍM NAPIŠ V KOLIK A KDE. Napíšu stroze ať to nevypadá že se vnucuju. Až nečekaně rychle přijde odpověď.
SUPER ZA HODINU NA MĚ POČKEJ NA NÁDRAŽÍ. No to jsem si naběhla pomyslím si. Hnedka se obleču a vyrazím do města abych si mohla koupit něco na sebe. V mé klasické ustroji kterou tvoří ta příšerná sukeň se dobelhám až k zastávce autobusu. Lidi kolem po mě tradičně pokukují ale už jsem si zvykla. Do autobusu se vybelhám a poručím si do centra. Když mě autobus vyplivne v centru mám hnedka lepší náladu. Teď vlastně můžu jít kamkoliv a koupit si cokoliv. Je to úžasnej pocit o proti nemocnici. Prohlížím výkladní skříně a zavítám do Kenvela. Když si tak všechno prohlížím přijde mi to drahé a ani mě nic nezaujme. Když se vybelhám ven usoudím že nejzajmavější z celého krámu byl prodava. Šamponek s bradkou a štíhlou postavou s podivně jiskrným pohledem. Potom přejdu silnici a vydám se do nějakého butiku. Ani pořádně nevím jak se to jmenuje. Všechno za pár korun a vypadá to velice obstojně což se mi líbí. Vlastně ani zatím pořádně nemám představu co bych chtěla. Možná něco místo téhle příšerný sukně a tričko. Obchod hraje všema barvama. Z repráku zní Lucka Vondráčková a obchodem se rozléhá její vítr. Zákaznice si tak podivně všechno prohlížejí ani to sama neumím tak zkoumavě prohlížet. Ani nějak nevím co mi bude slušet. Zamířím tedy k pokladně.
,,Prosim vás potřebovala bych nějakou sukni." Prodavačka mile obejde pult a dovede mě do rohu kde jsou džíny a tak. Potom vytáhne několik druhů a já si nějak nemůžu vybrat.
,,Zkuste tohle." Podá mi džínovou sukni s vyšívanými květy. Docela ujde ohodnotím ji a jdu si ji zkusit. Když si ji obleču je na mě jako ušitá. Pořád se v kabince zálibně prohlížím. Potom kouknu na cenovky. 399kč. Překvapí cedulka. Mno to není málo ale vezmu si ji. Potom přelítávám trička. Je tu spousty barev a odstínů spousty potisků a někdy i kovových doplňků. Asi na to koukám jako spadlá z višně protože jsem ani nevěděla že se něco takovýho dělá. K džínové sukni nakonec vyberu růžový tričko bez potisku za krk. Vypadá asi nejlíp a stojí stovku. Potom ještě poprosím prodavačku jestli bych to mohla zaplatit a převléct se do toho. Nadšeně souhlasí a zálibně si mě prohlíží.
,,Prokoukla jste." Okomentuje můj nový outfit.Na nádraží se dohrabu za pět celá. Vlak ještě nepřišel a já jsem čím dál víc nervoznější. Lidi na nádraží si mě prohlíží. očima přejíždím každý vlak co přijede. Každého cestujícího si změřím od hlavy až k patě. Když konečně přijede ten správnej vlak mám pocit že se musím zákonitě složit. Ani nevím proč jsem tak nervozní. Už mě konečně do očí uhodí něčí červené kraťasy. Po opálených nohách přes červené kraťasy vyjedu až po bílé tričko. Následně si všimnu těch velkých hnědých očí. je to on.
,,Ahoj." Políbí mě na tvář i přesto že ji mám skoro celou přelepenou.
,,Ahoj." Usměju se mile.
,,Tak co budeme dělat?" Optám se neboť v jeho přítomnosti se červenám a vůně jeho parfému rozhodně neubírá mé nervozitě.
,,Nejdřív skočím domů pro auto jo. Potom potřebuju k tetě pojedeš semnou?" Mrkne na mě okem a ptá se spíše jen tak. Z jeho hlasu trochu vyzní že ani jiná varianta není.
,,Dobře." Řeknu a schválně to zakončím otazníkem.
,,No a potom si někam půjdeme sednout." Kývne a vedle sebe se vydáme do města.
,,Tak jaká byla cesta?" Nahodím téma.
,,Jo pěkný těšil jsem se zatebou."
,,Jseš kecka." Řeknu.
,,No fákt.Sis mohla všimnout že jsem vystupoval skoro jako první." Trhne sebou a snaží se mi vysvětlit pro mě podstatnou věc. Když se mi podívá do očí musím sebou trhnou zase já a podívám se raději jinam. V trolejbuse kterým se přepravujeme je celkem plno. Jen jedno místo je prázdném kam se v klidu usadím. Mám na to nárok jako málem poloviční invalida. Roman se chytí tyče nademnou. Potom mlčíme protože to je takový vhodný. Nemyslím na nic jinýho než že ho mám tak děsně blízko. Tu jeho vůni si můžu do syta užívat. Tričko na jeho postavě mě hrozně láká. Chtěla bych se toho jeho mužného břicha tak dotknout. Potom přejet rukou potom strništi na tváři zadívat se do těch hnědých hlubokých očí a pak jen na chvilku přitisknou své rty k jeho. Kdyby tak věděl chudák na co já tu myslím. Místo toho stojí u tyče a rozhlíží se okenní tabulkou po městě.
,,Budeme vystupovat." Skloní ke mě hlavou a usměje se. Když se zvednu abych se přidržela tyče rukou zavadím o jeho. Lehce přejedu prsty jeho a on leknutím ucukne a pak vystoupíme. Když už zase kráčíme vedle sebe teda spíše se pajdám vedle něj vybavím si ten okamžik kdy se naše prsty dotkli. Přejede mi mráz po zádech až se musím trošku oklepat.
,,No a co ty? Kdy ti to sundají vypadá to čerstvě." Zachmuřeně se mi podívá na nohu v sádře.
,,Asi za dlouho mám to čerství. Trochu jsem ji poničila." Řeknu.
,,Aha a co si dělala prosimtě." v tu chvíli ve mě zatrne.
,,Já ti ani nevim." uchichtnu se v duševní panice.
,,Jak nevíš co jsi dělala?" Ušklíbne se nevěřícně.
,,Asi jsem někde zakopla co já vím." Dál už to naštěstí nerozmazává. Dojdeme k jeho garáži s autem. Garáže jsem skoro na konci města a jejich tam plno. jedna vedle druhý.
,,Bych se tu asi ztratila." Přiznám se nahlas.
,,Nemyslim. Když víš kde parkuješ mazlika tak se naztratíš." Uculí se v ruce si pohraje s klíčema a já bych za ten jeho usměv i vraždila. Na konec dojdeme k červeným vratům.
,,Vydrž já vyjedu a hned tě naložím." Neztrácí usměv z tváře. tak moc mu to sluší. V duchu už konečně přestávám být nervní.
,,Tak pojď." Vystoupí a oběhne auto aby mi otevřel a odsunul sedačku. Já poskládám berle do ruky a sedám si.
,,Ukáž hodím je dozadu." Vezme mi berle a po chvilce končně můžeme jet.
,,Víš čemu nerozumím." Řekne najednou tak vážně až mě polije pot.
,,Nevím." Pípnu a on zařadí jedničku a semafor nás milosrdně pustí.
,,Proč je mezi námi takové podivné napětí." Uculí se tajemně a jestli jeho usměv bylo to nejkrásnější co jsem viděla tak tenhle škleb byl ještě o dost hezčí. Potom po mě střelí pohledem. já jen polknu na prázdno a řeknu.
,,A jak bysis to nenapětí představoval?Je to přirozené." Podivým se bezbarvě.
,,Vážně to chceš vidět?" Chytí pevněji volant a znovu se tajemně zašklebí.
,,No." Pípnu a nechápavě svraštím obočí. Jen co sjede ze silnice na polní cestu všechno se ve mě sevře. Ani nevím čím. Možná strach z něčeho neznámého. Jen zastaví a vypne motor nakloní se ke mě. Ruku mi přiloží na tvář a já cítím že přestávám dýchat. Tají se mi dech a když přistrčí svou hlavu k mé rozbuší se mi srdce. Cítím ho až skoro v krku. Potom mi tou rukou vjede za krk do vlasů. Zkoumavě si mě ty velké hnědé oči prohlíží a já sama nevím co s očima a tak jen fascinovaně civím. Je to tady pomalu se ke mě přibližuje a konečně skoro přitiskne své rty k mým. Není to žádný nijak hladový polibek nebo nějak uspěchaný. Nejdříve cítím jeho teplotu a jemný stisk. Potom se ode mě odtáhne a já nevím co dělat. Na jednu stranu nechci aby přestával a na druhou mám zvláštní smíšené pocity. Potom mi vezme ruku a lehce ji stiskne.
,,Tehdy když jsem tě viděl poprvé na té silnici." Vykoktá ze sebe a já mu visím na rtech.
,,Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Vědomí že bys nemusela přežít mě týralo." Usmál se trochu a prstem potom přejel po mé tváři.
,,Je to zvláštní." Řeknu tiše.
,,To je. Ale rád bych věděl co si o mě myslíš?"
,,Já já ani nevím." Zmateně zatěkám očima.
,,Jaktože nevíš. " Usměje se pobaveně nebo´t mu asi dojde že mě dostává do rozpaků. V hlavě mi nastane jediná věc. Teď nebo nikdy. Přitisknu své rty k jeho a konečně rozklepanou rukou můžu pohladit to strniště. Nádherně mi voní a já si najednou připadám že žár co cítím z jeho polibků rozkládá mé tělo na buňky, atomy a další miniaturní zmatené kousíčky.