Proč zrovna já?

Anotace: 12. kapitola, tak konečně nová kapitola, omlouvám se za dlouhou pauzu a zároveň se omlouvám i dopředu, protože mám strašně málo času a taky děkuju za krásné komentáře

Sbírka: Proč zrovna já?

Seděla na židli a nervózně klepala nohou. Malého už vykoupala a dala spát. Spal klidně, zato ona měla nervy napnuté k prasknutí.
Přijde? ptala se sama sebe, jasně že přijde, vždyť se na mě ptal. A kdy? Kdy přijde? Jak se bude tvářit? Jak se k ní bude chovat? Cítí k ní ještě něco?
Ze zmatených myšlenek ji vytrhlo zazvonění zvonku. Prudce se narovnala a srdce se jí rozbušilo jako splašené. Došla ke dveřím, položila ruku na kliku, ještě se zhluboka nadechla a pak otevřela dveře.
Podívala se před sebe a –. Byl to on, doopravdy tam stál on. Stál tam stejně roztřesený jako ona a díval se na ní s láskou a něhou v očích. Udělala krok k němu, nohy se jí při tom div nepodlomily. Také se k ní přiblížil o krok a ona se ho tak mohla dotknout dlaněmi a přesvědčit se, že je skutečný, že to není žádný přelud ani sen. Chvíli si hleděli do očí, než vzal její tvář do dlaní a políbil ji. Líbal ji dlouze, něžně. Líbal ji tak, jakoby se mu mohla v náruči každou chvíli rozplynout, jakoby to byl jen další sen, ze kterého se probudí a s bolestí v srdci zjistí, že to opět nebyla pravda, a tak si chce užít její přítomnosti, než sen skončí.

Byla snad ještě krásnější než její otisk v jeho vzpomínkách. Ve chvíli kdy se na něj podívala, tak věděl, že ho stále miluje stejně jako on ji. A o to víc si musel znova vyčítat to, co si vyčítal posledních pět let. Nikdy jsem od ní neměl odcházet. Nikdy. A navíc jí bude muset říct něco, co ji nejspíš těžce raní.
Nechtělo se mu od ní odtáhnout, tohle byl polibek, na který čekal léta. Když ji přeci jen přestal líbat, stékaly jí po tvářích drobné slzičky, možná o nich ani nevěděla. Položila mu hlavu na hruď a pevně ho objala. Také ji objal a sklonil k ní hlavu, až se obličejem dotkl jejích vlasů.

Ještě dlouho stáli přede dveřmi, než šli do bytu. Za celou dobu neřekli ani slovo, nevěděli co říct. Co by měl člověk v takové chvíli říci? První promluvil Aleš, řekl pouhé: „Promiň, lásko.“
To Markétě rozvázalo jazyk a zeptala se: „Co se tehdy vlastně stalo?“
„To je dlouhej a složitej příběh.“
„To nevadí.“
„Tak dobře, budu ti to vyprávět“ řekl „ale nebudu zacházet do detailů, ano?“
Přikývla.
„Když jsme se přemisťovali na místo určení, tak nás sestřelili. Nikdo už se pak k tomu útoku nepřihlásil, takže to asi byli nějací domorodci či co. Na místě, kam jsme se zřítili, jsme pak zůstali asi týden. Doufali jsme, že by nás mohli najít a navíc jsme se potřebovali dát aspoň trochu do pořádku.“
Na chvíli se odmlčel, bylo vidět, že si vzpomněl na věci, které tam zažili. Během chvíle se vzpamatoval a pokračoval dál.
„Dostali jsme se do tamnější vesnice. Do takové té vesnice, kam civilizace ještě nepronikla, ale nebyli to žádní barbaři. Byli jsme daleko od civilizace a neměli jsme šanci, že se odtud sami dostaneme. Doufali jsme, že nás tam najdou. Jenže ubíhal čas. Měsíc, dva, půl roku, rok… Už jsme se smířili s tím, že tam zůstaneme“ najednou se odmlčel a sklonil hlavu.
Viděla na něm, že se mu nechce dál vyprávět. Co se stalo, že se mu o tom nechce mluvit?
„Co se pak stalo?“ zeptala se.
Vstal a začal nervózně přecházet po obýváku.
Po dlouhém mlčení začal rychle mluvit, slova z něj valila jako lavina. Vypadalo to, že chce mít tuhle zprávu co nejdřív za sebou.
„Víš, já jsem na tebe myslel pořád a nepřestal tě milovat, ale – ale už jsem byl přesvědčený, že tam zůstanu navždycky a – no. – Já tam mám dítě, Markétko“ vychrlil na ni a sklonil hlavu.
Zůstala na něj zírat. On tam má dítě! Vůbec nevěděla, co má dělat. Jen tam seděla a koukala na něj. Na chvíli věřila, že je vše v pořádku. Naivko! Vynadala si, samozřejmě že to nemůže být stejný.
Vzal její tvář do dlaní.
„Já tě vždycky miloval, lásko, nikdy jsem tě nepřestal milovat, jenže už jsem nevěřil, že se někdy vrátím a ještě tě uvidím, a tak jsem si tam už začal zařizovat nový život i když nikdy nemohl být tak krásný jako s tebou. Já vím, že ses naštvaná a máš proč, ale zkus to pochopit, lásko.“
„Ale já to chápu“ řekla třesoucím hlasem „ale – přemýšlím, co uděláš teď.“
„Já nevím, zlatíčko, nemám tušení, nechci toho prcka opustit, ale od tebe už nechci.“
„Když ty ještě nevíš všechno.“
„Co všechno? O čem bych ještě měl vědět?“
„Spíš o kom.“
Zatvářil se nechápavě.
„Ty totiž nemáš dítě jen v Asii“ dostala ze sebe „když jsi odjel, tak jsem zjistila, že jsem těhotná.“
Zůstal na ni zírat, očividně nebyl schopný slova.
„My spolu máme dítě?“ zeptal se po chvíli.
Přikývla.
„A – A jak se jmenuje?“
„Aleš. Jsou mu čtyři a čtvrt roku a má úplně stejný oči jako ty.“
Díval se na ni se slzami v očích.
„A kde je?“
„Spí.“
Něžně se na ni podíval, a pak ji objal tak silně, že skoro nemohla dýchat.
„Nikdy jsem od tebe neměl odcházet“ řekl plačtivě.
„Ne, to si neměl.“
„Já to napravím“ řekl a podíval se jí do očí „slibuju.“