Lotosový květ - 5.část

Anotace: Některé náhody jsou nepříjemné, jiné ale třeba ne...

Ranní slunce již několik hodin zahřívalo probuzenou přírodu svými životadárnými paprsky. Adrianu probrala ze spánku naléhavá slova a někdo jí třásl ramenem.
„Má milá, probuďte se, musíte vstávat, váš otec se již po vás ptal. Tak rychle, ven z postele, ať jste co nejdříve krásná a svěží!“
Adriana se lenivě protáhla a zamžourala na chůvu. Nejdříve se na ni usmála, ale záhy zvážněla, protože si připomněla dnešní neodkladnou návštěvu. Maličko se zamračila, ale přesto vyskočila čile z postele, jediné pozitivum bylo, že se dnes na rozdíl od Timyho nemusela učit.
„Rychle, dítě, za hodinu odjíždíte, ať se stačíte upravit a nasnídat.“ Pobízela ji Sarah, pokynula směrem k přichystanému umyvadlu a začala připravovat její šaty.
„Ale ano, vždyť už jdu…“zabroukala Adriana nevrle. Protřela si oči, zívla a třemi krůčky přistoupila k oknu a otevřela je dokořán. S rozkoší vdechla svěží vzduch, vonící jarem a nedočkavě se rozhlédla po zahradě. Po chvilce jej v dálce zahlédla, u růžových keřů, pár metrů od kamenité pěšinky. Vítr si pohrával s jeho černými vlasy, v rukou měl nějaké archy papíru, na sobě zvláštní bílou košili, či spíše tuniku, sahající mu až ke kolenům, a živě o něčem diskutoval s Eliotem. Dech se jí mírně zrychlil, a jen stěží se dokázala
odvrátit od okna, ale musela. Najednou totiž namířil pohled jejím směrem, raději proto zahrnula záclonu.
„Tak, šup, šup, ať už jste dole. A usmějte se trošku, váš otec nesmí poznat, že jste tolik nešťastná, mrzelo by ho to.“ Popoháněla ji chůva. Adriana pohrdavě trhla hlavou a odpověděla příkře.
„Mrzelo? Tak to je mi opravdu líto, ale mne se také včera nikdo neptal na mé pocity!…“
Nicméně se uklidnila, slíbila Sarah, že svou špatnou náladu nějak překoná, a po chvíli již usedla v jídelně ke stolu.
Podle opuštěných talířků usoudila, že všichni už byli zřejmě po snídani, zbývala jen ona.
Očima spočítala, že dnes je tu jeden navíc a po tváři jí přelétl lehký úsměv. Diana jí podala namazaný chléb, nalila šálek čaje a popřála dobrou chuť. Sotva polkla pár soust, objevil se ve dveřích jídelny otec.
„Adriano, kdepak jsi tak dlouho? Kočár již čeká, pospěš si, hraběnka Winwoodová má ráda dochvilnost, opozdilcům neodpouští!“ S těmito slovy kvapně odešel.
…Ať si, bába jedna, dneska prostě počká…pomyslela si Adriana zlomyslně. Ale při vzpomínce na svou zřejmě budoucí a přehnaně upjatou tchýni jí chléb v ústech poněkud zhořkl a přešla jí chuť k jídlu. S obtížemi polkla poslední sousto, vypila čaj a odsunula talíř. Mlčky se zvedla od stolu a odešla ke dveřím, kde se už mezitím objevila Sarah.
Pomohla jí obléci pláštík a nasadit plstěný klobouček, ten aspoň částečně zkrotil její bujné kadeře, které si schválně odmítla nechat upravit do účesu. S podobným úmyslem dnes volila i své šaty. Vybrala si ty smetanové, zdobené modrým sametem a velmi odvážným výstřihem. Sarah se na ni s úsměvem zadívala, věděla, koho tím vším chce záměrně pobouřit. Předem byla přesvědčená o tom, že se jí to určitě povede.
„Vypadáte skvěle, má milá. Tak už utíkejte, vy moje malá rebelko.“ A mrkla na ni.
Adriana vyšla před dům a nedočkavě se rozhlížela po okolí, hledajíc vytoužený objekt svého tajného zájmu, ale kromě čekajícího kočího a pofrkávajících koní už zde nyní nikdo jiný nebyl. Zklamaně tedy nasedla do kočáru, za chvíli přišel otec a vydali se na cestu.

Sídlo Winwoodových bylo opravdu nádherné, to nemohla popřít. Sněhobílé zdi byly kolem oken obrostlé hustým břečťanem, vypadalo jako z nějaké pohádky, ale přesto
pociťovala jakousi úzkost, když procházela vysokou tepanou bránou.
Sluha je uvedl do sálu, kam už za okamžik přišla i hraběnka. Adriana si s úlevou oddechla, byla ráda, že s ní není i její syn. Toužila jejich setkání co nejvíce oddálit.
„Vítejte, barone, v mém domě. I vy, má drahá…měl jste se zmínit, že přijedete i se svou dcerou, vše se dalo zařídit úplně jinak“ řekla káravě, a když si ji změřila pohledem, ústa se jí zúžila do tenké linky. Zřejmě hodnotila dívčin odvážný vzhled.
Adriana pozdravila, zpupně zvedla bradu a sebevědomě se usmála, byla s hraběnčinou opovržlivou reakcí navýsost spokojená.
„Hm, vidím, že je opravdu nejvyšší čas začít s vaší převýchovou, má milá…“ podotkla dáma štiplavě, spíše pro sebe, a pak se obrátila na Williama.
„Barone, pojďte nyní se mnou, projednáme tu vaši obchodní záležitost. A vy, má drahá, se tady prozatím můžete porozhlédnout.“ Ještě jednou ji přejela mrazivým pohledem, což Adrianu docela pobavilo.
Déle již nečekala a vyšla do nádherné zahrady, uprostřed níž se nacházela úžasná fontána, kterou zdobila socha plačícího anděla. Krátce u ní zamyšleně postála a pak se vydala dál cestičkou mezi vkusně upravenými a rozkvetlými okrasnými keři, z jejichž omamné vůně ji málem rozbolela hlava.
Po chvilce zaslechla hlučnou směsici ženských i mužských hlasů, ale bylo již pozdě ukrýt se. Právě se k ní po pěšince blížil hrabě Max se svými přáteli. Obrátila se, ve snaze aspoň co nejrychleji zmizet, ale to už se stala vítaným objektem jejich zájmu. Jeden z mužů, doprovázejících hraběte, na ni zavolal.
„Ale, ale, copak to tady máme za křepeličku? To jste nám zatajil, Maxi, že na vaší zahradě rostou takovéto roztomilé květinky!“ Následoval smích, poznala, že jsou
všichni notně posíleni alkoholem, navzdory tomu, že bylo teprve dopoledne.
Vzdorovitě pohodila hlavou, ale to už k ní hrabě hbitě přiskočil a objal jí pevně kolem pasu.
„To je mi překvapení! Kdepak pánové, tahle vyrostla jen pro mne. Je sladká, viďte? Zrovna k nakousnutí! Již zakrátko si vás dovolím pozvat na svoji svatbu.“
Opět následoval pobavený smích, doprovázený výkřiky úžasu. Hrabě se oplzle zasmál a pokračoval, tisknouc ji k sobě.
„Už se nemohu dočkat svatební noci, ukážu jí tolik věcí, o kterých se její nevinné dušince ani nesnilo…a to bych se na to podíval, aby při mých dovednostech nepřišel brzy na svět kluk jako lusk! Máti pak bude štěstím bez sebe a já budu mít konečně klid…“ řekl chraplavě. Náhle se k ní naklonil, přejel jí žádostivě dlaní po ňadrech a snažil se ji políbit. I když uhýbala, ucítila na svých rtech lepkavý polibek. Zachvěla se odporem a snažila se mu vytrhnout, měla sto chutí plivnout mu do tváře, ale ovládla se.
Její zoufalá obrana v nich ještě více povzbuzovala jejich dobrou náladu, zaznělo i pár dosti neslušných slov, za která by se nemusel stydět leckterý otrlý námořník. To ji ještě více utvrdilo v tom, že zřejmě šlechtický titul opravdu není vše. Nakonec se mu vytrhla a s divoce bušícím srdcem utekla ukrýt se do kočáru. Kupodivu ji nechali na pokoji.
Po půlhodině se objevil otec, za tu dobu se trošku uklidnila. Byla mu nesmírně vděčná, když přišel tak brzy. Vydržela i jeho kázání, že se nehodí, aby se takhle na návštěvě schovávala. Ale to nebyl svědkem toho, co se stalo v zahradě, určitě by změnil názor na
to, co se doopravdy sluší a co ne…pomyslela si rozhořčeně a její srdce sevřela ještě větší tíseň z toho, co ji teprve čeká.

Když dojeli domů, zamířila ihned do stáje. Zatoužila projet se na koni, aby trošku zapomněla na tu dost nepříjemnou událost. U zadního žlabu stál "jeho" hřebec…byl opravdu nádherný, Timy měl pravdu. Ušlechtilost vyzařovala z každého jeho pohybu i svalu.
Když se pokochala pohledem na to krásné zvíře, zavolala na Jacoba, aby jí osedlal Ronalda. Byl ze všech koní nejklidnější a dobře snášel dámské sedlo.
Natáhla si rukavičky, vzala bičík, a když jí Jacob pomohl nasednout, rozjela se klusem směrem k oboře.
Mezi stromy klus přešel v krok, najednou zpozorněla a kůň také, přísahala by, že z křoví zaslechla něco jako tygří zavrnění. Plaše se rozhlédla, ale to už se Ronaldo
prudce vzepjal a divoce zařehtal, uvědomila si, že se neudrží v sedle a pak už jen padala k zemi. Když se na ní ocitla, ještě stačila zaregistrovat, že ji nadzvedly něčí silné paže, a leknutím omdlela.
Probral ji zvláštní pocit, jako by se jejích víček dotýkalo něco horkého, hlavou a hrudí se rozlévalo omamně uklidňující teplo a někdo něco šeptal v cizí zvláštní řeči.
Otevřela pomalu oči a navzdory bolesti, která jí při pohybu projela celým tělem, užasla. Skláněl se nad ní Adam, svými prsty se jemně dotýkal jejích spánků a ve tváři měl starostlivý výraz. Jeho oči se do ní vpíjely, vycházela z nich zvláštní zář. Dříve hladce oholená tvář byla dnes mírně zarostlá, ale moc mu to slušelo.
„Tuma thika he? Jste v pořádku?“zeptal se tiše. Byl tak blízko, že jí to bralo dech.
Horlivě přikývla a usmála se na něj. On však zůstal vážný a odvětil docela chladným tónem.
„Měla byste se raději naučit jezdit obkročmo, jako Amazonky, je to mnohem bezpečnější, než to vaše směšné dámské sedlo.“ Podal jí ruku a pomohl vstát. Okouzleně aspoň tu krátkou chvilku vnímala jeho pevný stisk, a až nyní si všimla, že jeho tunika je zdobená zvláštními a krásnými ornamenty. Na krku se mu houpal podivný amulet, vypadající jako nějaká cizokrajná květina. Pak přistoupil k jejímu rozrušenému koni.
„Ya to arama se..." zašeptal mu do ucha a uhladil jeho rozčepýřenou hřívu. Kůň byl okamžitě klidný jako beránek a krátce jakoby souhlasně zaržál.
„Už bude v pořádku, nemusíte se bát“ řekl muž odměřeně a podal jí uzdu. Na okamžik zabloudil pohledem do jejího svůdného výstřihu a tak jako včera u nich doma, spojil ruce a lehce sklonil hlavu. Tím se s ní rozloučil a rychle odkráčel.
Chvilku tam ještě stála jako omámená, pořád na své ruce cítila horký dotek jeho dlaně, který podivně pálil, jako oheň. Pak se vzpamatovala a rozhodla se jít domů raději pěšky.
Vzala koně za uzdu a s lehkým pokulháváním se vydala směrem k domu. Netušila, že zdálky ji ze stínu stromů ještě chvíli upřeně pozorovaly zářivě planoucí jantarové oči…