Proč se to muselo stát zrovna mě? 4. díl

Anotace: Omlouvám se všem, že jsem tu nebyla a nepřidávala žádné pokračování. Byla jsem totiž nemocná. Teď už je mi líp a tak si konečně můžete přečíst další pokračování. A už budu psát často. :)

Hned co jsem přišla po té discotéce domů, řekla jsem mámě, že už jsem přišla.
„Máš hlad, Markétko?“ zeptala se mě máma.
„Ne.“ řekla jsem a běžela do svého pokojíčku. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, co se dneska stalo. Myslela jsem na Pavla. Na to co mi řekl. Na ty jeho krásné oči. Na oči na které se nedá zapomenout. Je to silné. Pořád na něj musím myslet. A taky je to divné. Myslí to semnou vážně? Určitě! Co si to tady sakra nalhávám? Raději bych měla jít spát. Domlouvám si tady jako malému děcku. Ach jo.
Umyla jsem se, převlékla do pyžama a šla spát. Dlouho jsem nemohla usnout. Hlavou mi proudily tisíce myšlenek. Nakonec se mi ale přecejenom podařilo usnout.
Druhý den, jen co jsem vstala, jsem si vzpomněla na to číslo co mi Pavel dal. Sakra, kam jsem jen dala ten zatracený ubrousek?! Hledala jsem ho všude. Po kapsách v kalhotech, které jsem měla včera na sobě, dokonce i v bundě, ale nikde jsem ho nemohla najít. Sakra! To snad není možný! Kam jsem ho jen mohla dát? Po dlouhém hledání jsem ho nakonec našla. Sláva! Tady je můj milovaný ubrousek s číslem na Pavla, moje štěstí je tady! Okamžitě běhěm sekundy jsem číslo namačkala do mobilu a volala Pavlovi.
„Ahoj Pavle! Tady Markéta.“ řekla jsem nadšeně, ale i zvědavě hned co to Pavel zvedl a čekala jsem co řekne.
„Ahoj.“ Už jen slyšet jeho hlas bylo pro mě něco nepřekonatelného. „Říkal jsem si kdy mi asi zavoláš. Už jsem se nemohl dočkat.“
„Vážně?“
„Vážně. Tvůj hlas je překrásný, ale přecejen bych tě chtěl vidět. Bylo by to lepší. Markétko, chci tě zase vidět, mít tě u sebe. Máš dneska čas?“
„Taky bych tě chtěla vidět, ale nevím. No, čas bych měla tak snad mi to rodiče dovolí.“
„Určitě..“
„Jo, určitě, ale už musím končit, protože mi někdo volá. Napíšu ti potom sms. Ahoj.“
„Tak ahoj. Miluju tě.“ Ukončil hovor.
Podívala jsem se na displey. Volá mi Petra. Co mi chce? Zvedla jsem to.
„Ahoj Markét.“
„Ahoj Petro.“
„Máš dneska čas? Chtěla bych jít na nákupy, ale nevím s kým.“
„Ne, nemám čas. Jdu někam s Pavlem. Ještě se musíme domluvit, jestli mi to rodiče dovolí.“
„Tak ty jdeš na rande a kámoška je pro tebe na druhém místě?“
„Rande? No asi to tak už bude. A prosím tě nežárli. Nakupovat půdem jindy. Já prostě Pavla musím vidět.“
„Ale vždyť si ho viděla včera.“
„No tak Petro.“
„Dobře. Ale půjdu s tebou. Musím toho Pavla taky vidět, abych ti ho omrkla. A rovnou sebou můžu vzít svýho novýho kluka. Někam spolu půjdem. Třeba si někde sednout do nějaké kavárny a nebo do naší oblíbené čajovny. Co ty na to? Takové rande ve čtyřech.“
„Počkej, jakýho novýho kluka? Ty máš zase nějakýho kluka?“ divila jsem se.
„Z té discotéky přece. Jak jsme si spolu povídali a já tě tam pak nechala samotnou, protože jsme spolu šli tancovat. Pamatuješ?“
„A jo. Máš pravdu. Ale já myslela, že budeme s Pavlem spolu. Jen my dva.“
„No tak, Markétko.“
„Tak jo. Ale nejdřív to s ním musím domluvit a pak ti napíšu, jo?“
„Tak platí. Ahoj.“
„Ahoj.“
To snad není možný že jsem na to přistoupila. Ale tak co. Řekla jsem, že jo, tak už to tak prostě je.
Šla jsem se zeptat rodičů, jestli mi dovolí jít dneska ven. Dovolili mi to a tak jsem napsala Pavlovi, že můžu, ale jen s kamarádkou a jejím klukem. Doufala jsem, že se nenaštve. Naštěstí ne. A souhlasil. A tak jsem napsala Petře, že ten dnešek platí a domluvili jsme si sraz všichni čtyři u té čajovny. Pavel to tam naštěstí znal, takže nebyl problém. A Taky jsem se už dokonce začínala na ten dnešek těšit.