Zakázaná láska? (24 část)

Anotace: diskotéka..2 část

Ocitneme se znovu ve vnitř, kde se koná diskotéka, ale dlouho se tam nezdržíme, protože mě táhne dál k nějakým dveřím a já jen zahlédnu Tomáše, jak sedí na barové židličce a dívá se směrem ke mně. Nevím jestli mě vidí nebo ne, ale už je pozdě, protože mě zatáhne na nějakou chodbu a i přes mé protesty mě táhne dál. Na konci chodby uvidím cedulku východ, nejspíš je to druhý vchod nebo východ z diskotéky, ale k těm dveřím bohužel nedojdeme. Zabočíme do druhých a v tu chvíli se ocitneme v nějaké místnosti, která je zahalena do tmy. Strčí mě dovnitř, nebo spíš hodí, zavře dveře a opře se o ně.
„Co chceš semnou dělat ty debile? Pusť mě, tady končí sranda!“ zakřičím na něj a chci kolem něj proklouznout, ale on mě od sebe odstrčí a já se neudržím na nohou. Skončím na zemi. Se smíchem si ke mně ten kretén přiklekne a já znovu najednou stojím na nohou, ale co víc..přitiskne mě ke zdi, kde mi ruce zkroutí nad hlavou, takže se nemůžu ani hnout, jen se kroutit, ale to on vyřeší hned a to tak, že mi jednu vrazí a pak další, díky které mi znovu selžou nohy a já skončím opět na zemi. Začnu kolem sebe kopat, mlátit ho, jenže on si na mě lehne, čímž mi zabrání trochu se hýbat. Strhá ze mě tričko, což nedá moc práce a začne mě hrubě líbat na rtech, krku a pokračuje níž a níž..jeho ruka mi bloudí po noze a směruje ji pod sukni..Začnu ještě víc křičet, mlátit sebou, kopu ho, jenže opět dostanu další ránu do obličeje a já cítím, jak mi po obličeji na krk stéká krev. Další ránou už bohužel moc nevnímám, protože mě poslal trochu mimo. Slyším jen, jak si ten debil rozepíná pásek u kalhot a já se jen modlím, ať to rychle skončí..
V tu chvíli mě ozáří světlo, jak někdo rozrazí dveře a já jen slyším něčí hlas, křik a pak už nic..Když znovu otevřu oči, ucítím, jak mi někdo oddělává z obličeje vlasy a já zírám do Tomových vyděšených očí.
„Prosím tě řekni mi, že jsi v pořádku, že ti nic neudělal!“ strachuje se.
„Dobrý“zašeptám jen a díky jeho ruce, kterou mi nabídne se posadím.
„Co jsi si myslela prosím tě? Ty jsi tak pitomá Adélo!“ řekne trochu naštvaně a přitom si sundá bundu, kterou mi přehodí přes ramena.
„Si jako myslíš, že jsem s ním šla dobrovolně? To mě tak málo znáš?!“ vyjedu na něj.
„Příště..tohle mi prostě..nedělej“ polkne a pohladí mě to zbité tváři.
„Žádný příště nebude“ zašeptám.
„Odvezu tě do nemocnice“ zašeptá a pomůže mi na nohy, ale moje nohy protestují, takže mě Tom popadne do náruče a jednoduše odnese k autu.
„Do nemocnice ne, já se o sebe postarám sama, vždyť mi nic není“ protestuju a nakonec po chvilce se mi podaří Toma přesvědčit o tom, že opravdu do nemocnice nepotřebuju. Celou cestu jsme mlčky, Tom jede neuvěřitelně rychle až mám strach z toho, abychom neměli nehodu, ale nakonec přece jen dojedeme v pořádku domů.
„Běž nahoru přinesu ti led“ řekne jen Tom, když mě pustí první do domu a bez dalšího slova zamíří do kuchyně. Jen se dívám na vzdalující záda a pak se opatrně vydám do svého pokoje, jak mi to nařídil. Hned si rozsvítím a pak se doplazím k posteli, na kterou hned vyčerpaně padnu, ale pak ucítím na sobě ty hnusné věci, takže je hned začnu ze sebe strhávat a nakonec je narvu až na dno skříně, kde taky ty věcí už navždy zůstanou.
„V pořádku?“ ozve se za mnou jeho hlas zrovna když se otočím k velkému zrcadlu, abych se prohlídla jak jsem dopadla. A musím uznat, že hrozně. Na obličeji mám rýsující se modřiny, ret roztrhlej a krev po celé bradě. Modřiny na břichu, které ani nevím, jak se tam dostali a červené otisky prstů na nohách.
Najednou je mi trapně tu stát jen ve spodním prádle a tak se rychle natáhnu pro župan, který je na židli a v momentě ho mám obléknutý. Sice je to na ni, protože Tom už mě viděl i bez toho spodního prádla, ale bohužel jsem nebyla takhle domlácená.