Proč se to muselo stát zrovna mě? 5. díl

Anotace: Opět pokračování.Tentokrát je to o tom, jak krásně to začalo v té čajovně s kamarády Markéty a jejím klukem. Nastaly však divné a nepříjemné obavy.Vyplní se? PS: Napište prosím nějaký komentář.Dáváte docela dost tipů, ale přesto nevím jak se vám to líbí.

Po obědě jsem šla na tu domluvenou schůzku s Petrou, jejím novým klukem a Pavlem. Taky jsem byla docela zvědavá jak ten její nový kluk vipadá. Zároveň jsem se těšila na Pavla. Měla jsem z toho docela dobrý pocit. Cestou jsem chvíli běžela, abych to stihla, nechtěla jsem totiž přijít pozdě. Když jsem konečně dorazila k čajovně všichni už tam byli.
„Ahoj Markéto. Konečně jsi už přišla. Tohle je můj nový kluk, jak jsem ti říkala. Jmenuje se Lukáš.“ řekla mi Petra hned jak mě uviděla.
„Ahoj Petro. Aha. Tak to je on.“ řekla jsem. „Ahoj Lukáši, já jsem Markéta, ale to už asi víš.“ napadlo mě to říct, protože je to slušnost.
„Ano vím, Petra mi o tobě říkala.“ dodal Lukáš.
„Jo, ahoj Pavle. Úplně jsem na tebe zapoměla, promiň.“ řekla jsem hned jak jsem se vzpamatovala a zaregistrovala, že tu Pavlel vlastně je.
„Ahoj. Nemusíš se omlouvat. Už jsem se na tebe hrozně těšil.“ řekl a sladce se usmál. Chtěl mě políbit, ale já ho zarazila a řekla: „ A tohle je můj nový kluk Pavel.“
„To je dobrý, už jsme se seznámili.“ pousmála se Petra a pobaveně se na mě podívala.
„Aha. To je dobře.“ divila jsem se, ale pak jsem si řekla, že to zas tak divné není. Aspoň jsem to představování měla už konečně za sebou.
„Tak jdeme dovnitř, ne?“ přerušil chvíli trapného ticha Lukáš.
„Jasně!“ řekly jsme s Petrou skoro současně.
A šli jsme konečně dovnitř. Sedli jsme si k jednomu stolu a povídali si. Připadalo mi, že se na mě celou dobu Lukáš tak divně dívá. Jako by po mě pořád pokukoval. Anebo se mi to jenom zdá? Nevím, je to divné, ale myslím, že není třeba se takovou prkotinou zabývat. Mám tady přece Pavla.
Pochvilce přišel číšník a zeptal se: „Chcete nějaký konkrétní čaj anebo se raději podíváte do našeho meni?“
„Radši se podíváme do vaší nabídky. Ještě totiž nevíme, který si vyberem.“ řekla Petra.
„Dobře. Tady ho máte.“ podal nám číšník menu s výběrem čajů, ale i s nějakým výběrem menších jídel, které si může každý k čaji vybrat a odešel.
„Tak co si dáte?“ zeptala se Petra a hned popadla malou knížečku s velkým výběrem různých čajů. „Já bych si dala jenom zelený čínský čaj. Asi velký a vypijem ho napůl s Lukášem. A potom asi ještě něco dobrého na zub. Souhlasíš, Lukáši?“ řekla.
„Jo. Mě je vlastně jedno jakej čaj si dáme.“ řekl a mávl rukou, jakoby mu to bylo opravdu lhostejné.
„Ukaž mi to menu, já se podívám.“ řekla jsem a vzala si ho od Petry. „No, asi bílý čaj. Nebo raději ten indický. A taky asi ten velký s Pavlem na půl, jestli si nebude chtít Pavel vybrat nějaký jiný čaj.“ řekla jsem po chvilce přemýšlení a prohlížení si té malé knížečky.
„Tak jo. Ale asi spíš ten indický. Ten by mohl být dobrý.“ ozval se konečně Pavel.
„Takže máme vybráno.“ řekla Petra a rychle se chopila dřevěného ptáčka, aby číšníka přivolala.
Ptáčka nosil číšník každému, aby pak, když měl vybráno, mohl číšníka přivolat. Fungovalo to tak: ptáček byl připevněný na dřevěné destičce a byl k němu upevněný provázek. Provázek byl provlečený i tou destičkou. Když se za provázek zatáhlo, ptáček se sehnul a zobáčkem ťuknul do té dřevěné destičky na které stál. Když se to takhle udělalo několikrát za sebou, ptáček zaťukal, číšník to uslišel a přišel. Líbil se mi tento pěkný, efektivní, ale i jednoduchý vynález co tam měli.
Petra to tedy udělala. Číšník přišel brzy. Řekli jsme mu co jsme si vybrali, on si to zapsal a zase odešel.
Opět jsme si povídali. Ne dlouho. Ani jsem to moc nevnímala. Soustředila jsem se spíš na Pavla. Na to, že jsem tu s ním.
Číšník přinesl naši obědnávku čajů i sendvič, který chtěla Petra.
„Dobrý čaj.“ uznal Pavel.
„To jo.“ souhlasila jsem s ním.
„A tobě taky chutná náš čaj, Lukáši?“ zeptala se Petra.
„Hm.“ řekl, jakoby ho to ani nezajímalo a tak nějak divně, šibalsky se pousmál. Díval se přitom na mě. Úplně ve mě zamrazilo. Na co přitom asi myslel? Proč se na mě pořád tak divně divá? Celý mi připadá divný, ale to se mi asi jen zdá. Určitě je to jen normální kluk jako stovky jiných. Usmála jsem se na Pavla a políbyla ho, abych se uklidnila. Pomohlo to. Potpořilo mě hlavně to, že se na mě Pavel taky usmál a pohladil mě po vlasech. Začalo se mi to setkání ve čtyřech zase líbit a řekla jsem si, že to s tím Lukášem nic neznamená. Jsou to jenom moje hloupé představi a pocity. Neměla bych se pořát tak bát. Vždyť život je tak krásný! A navíc se mi s Pavlem nemůže nic zlého stát. Mám ho moc ráda. Miluji ho a on mě taky.