Zakázaná láska? (26 část)

Anotace: pokračování, je to o čtyři měsíce později. Děkuju za tipy nebo komentáře, které mi dáte..moc potěší..doufám, že se to někomu bude líbit :)

„Tak slečno Navrátilová, pojďte prosím dál“ vyzve mě sestřička a otevře mi dveře dokořán, abych mohla projít dovnitř, kde už na mě netrpělivě čeká paní doktorka. Rychle si posbírám svoje věci, tedy sešit, ze kterého jsem se učila a svou tašku, kterou mám na zemi vedle.
„Chcete pomoct?“nabídne mi pán, který sedí vedle mě se svou nejspíš ženou, kterou drží za ruku.
„Ne to je dobrý, díky“ usměju se na něj a vezmu tašku. Ještě jednou se na oba usměju a pak vklouznu dovnitř do ordinace, kde už se paní doktorka sklání nad mou kartou.
„Dobrý den“ pozdravím ji a posadím se naproti ní na židli.
„Tak co maminko? Jak vám je?“ usměje se na mě „jste ve 4 měsíci, tak už určitě cítíte nějaké pohyby ne?“
„Ano, slabé kopání“ přikývnu
„Tak uděláme ultrazvuk, vyskočte na lehátko“ usměje se a já velice ráda poslechnu. Není nic lepšího než vidět své miminko, jenže kéž by tady Tomáš, který by to mohl vidět všechno semnou, jako každý nastávající otec.
„Půjde vidět co to je?“ zajímám se a rozepnu si sukni, aby mi mohla paní doktorka dát na bříško studený gel.
„Ještě ne. Je brzo, ale příště už možná ano“
„Moc se těším“ otočím hlavu k monitoru, abych byla své sladké miminko, které ve mně rozte a sílí..
„Přiveďte i příště tatínka, vždycky je to rozhodí“
„My tatínka nemáme, on o tom neví.“ zakroutím smutně hlavou.
„Promiňte,“ omluví se hned paní doktorka, ale já nad tím jen mávnu rukou.
OD té doby, co Tom odjel, což jsou tři měsíce my přišlo pár e-mailů, smsek a pohledů. Ovšem všechno obsahovalo to stejné. Má se dobře, užívá si to tam a je v pořádku. Sice jsme se rozešli v dobrém, ale já stále doufala, že třeba ta malá jiskřička naděje tam je..ovšem bohužel není. Možná že je to takhle lepší, možná se jen stačí, abych na něj zapomněla a moc to nebolelo. Ani ho, ani mě. Jenže jak můžu zapomenout, když jeho obličej mám před očima každou noc, každý den a dokonce každý měsíc na ultrazvuku vidím naše miminko, které vzniklo z lásky.
„Vaši rodiče už to ví?“ zajímá se paní doktorka a fotečku mi vytiskne.
„Ví to jen moje mladší sestra, jinak kamarádky ale rodiče ne. Mamka je teď sama těhotná, je v 7 měsíci takže co nevidět budeme mít další miminko v rodiče a kdyby se to dozvěděl Karel...no nevím,“
„Máte to složité doma, ale určitě vás rodiče pochopí, jen počkejte až to vaše maličké uvidí, to se k vám určitě vrátí i váš přítel“ usměje se a podá mi ubrousek na utření bříška.
„Přítel se ke mně určitě nevrátí“ zakroutím hlavou.
„Nikdy neříkejte nikdy. Rodičům to řeknete co nejdřív, ať jim pak nezačnete rodit třeba při snídani“
„Nebojte, do té doby jim to určitě řeknu, ale jak je na tom moje maličké? Je zdravá?“ zajímám se a zapnu si sukni, která mi byla naštěstí když jsem nebyla těhotná volnější, takže teď je mi akorát.
„Je zdravé a má se čile k světu“ podá mi fotečku a i mou průkazku, kde mám napsanou další kontrolu, která se koná zhruba za měsíc. Zaplatím ji 30 korun za prohlídnu a rozloučím se jak se sestřičkou, tak s paní doktorkou, ještě si ovšem nechám dát razítko do průkazu a pak už se vydám směr škola.
Cestou do školy jsem tak zamyšlená, že se nedivím na cestu a proto se vůbec nedivím, že do někoho nebo něčeho vrazím a skončím na zemi.
„Au, sakra!“ vykřiknu.
„Jsi v pořádku? Moc se omlouvám!!“ strachuje se dotyčný a pro mě je ten hlas až příliš známý. Odhodím vlasy z obličeje a zírám do vyděšeného Radkova obličeje.
„Promiň Adélko, jsi opravdu v pořádku?“ zajímá se a natáhne ke mně ruku, díky které mi pomůže stoupnout.
„Jo dobrý fakt.“ přikývnu a opráším si vestu a zadek sukně.
„Panebože, hodně jsi se změnila od té doby co jsem tě neviděl“
„Hm, díky. Promiň Radku, ale já už musím jít. Spěchám do školy, jdu pozdě“ vymluvím se rychle a chci pokračovat, ale on mě zadrží.
„Nezašla bys někdy na kávu? Nebo čaj? Nebo prostě jen tak posedět a pokecat?“ navrhne mi. Zírám na něj minutku, dvě, tři..než si uvědomím, že mě zve vlastně na rande!
„Promiň, ale já s tebou už nemůžu chodit na rande“ zakroutím hlavou.
„Zašli bychom jako..přátelé. Staří dobří přátelé“ upřesní mi.
„Když jako přátelé, tak dobře. Ale dneska nemůžu, mamka jede s Karlem pryč a já musím hlídat sourozence, tak co třeba zítra?“ navrhnu
„Dobře, vyzvednu tě zítra třeba v 5 odpoledne? Hodí se ti to?“
„Dobře, takže v pět hodin tě čekám. Ale nezvoň prosím tě, mamka ona spává odpoledne, budu tě prostě čekat před domem, ale teď už fakt musím jít. Jdu až tak moc pozdě. Nezlob se, tak zítra ahoj“ rozloučím se a tentokrát už se opravdu vydám do školy. Dneska, nechápu proč zrovna v pátek, musíme mít dvě hodiny tělocviku a zrovna první dvě hodiny. Jako by tělák nemohli dát někdy jindy..no jenže mě je to i tak jedno. Paní doktorka mi totiž napsala potvrzení, díky kterému mě osvobodila z těláku na celý školní rok. Takže se ho neúčasním, jen tam sedím na lavičce a čekám, než se holky pořádně vypotí.
„Dobrý den paní učitelko, omlouvám se, ale byla jsem u lékaře“ omluvím se třídní, kterou máme na tělák a která právě holky prohání po tělocvičně.
„V pořádku, omluvenku my dáte příští hodinu, teď se posaďte“ kývne směrem k lavičce a já ji hned poslechnu. Zbývajících 20 minut, které zbývají do konce hodiny se snažím něco narvat do hlavy, protože píšeme další hodinu písemku a já se včera neučila. Holky mezitím běhaní kolečka a pak, když třídní svolí, se posadí kolem mě, všechny zadýchané.
„Tak dneska skončíme, běžte se převléknout, uvidíme se další hodinu“ a tímhle odejde z tělocvičny pryč.
„Tak jdeme holky, ať ji ještě víc nenaštveme“ řekne Hanka a vytáhne na nohy Elišku, její nejlepší kamarádku. Ostatní se k ní hned přidají, jen Naďa semnou ještě sedí a jen co se zavřou dveře, hned pustí:
„Tak co? Jste v pořádku?“
„Jasně, oba dva. Mám fotku, chceš ukázat? Sice tam není nic vidět..“
„Jasně, ukaž honem!“ vyzve mě a já ji hned vytáhnu fotečku z ultrazvuku.
„Ježiši, to je krásný“ rozzáří se nad fotečkou a začne ji zkoumat „a tohle je to malé?“ ukáže přesně tam, kde opravdu moje malé je. Jen přikývnu.
„Panebože, už se nemůžu dočkat tak ji budu hlídat“ usměje se a podá mi fotku, kterou skovám do průkazky.
„Jak víš, že to bude ona?“ zajímám se.
„Musí, protože holčičky mají život o hodně jednodušší“ vysvětlí mi logicky.
„Aha,“
„Už jsi vybrala jména? Určitě jo, že?“
„Přemýšlela jsem nad nimi a mám jen jedno. Pro chlapečka“
„Tomášek“ vysloví ono jméno a já přikývnu.
„Sice vím, že se rodiče budou ptát, proč se moje dítě jmenuje právě takhle, ale já to chci. Pokud to bude chlapeček, dostane alespoň jméno po svém tatínkovi, když už ho nemůže mít jinak“ povzdychnu si.
„Neboj, ono se to jednou vyřeší.“ začne mě utěšovat „a pro holčičku?“
„To ještě nevím. Ale stejně mám čas 5 měsíců. Ale teď půjdeme nebo nás tu zamknout“
„Jasně mamino,“ zasměje se a vezme mi tašku, pro kterou se hned nahnu, ale ona mi ji nedá s vysvětlením, že nemůžu tahat těžké věci.