Proč se to muselo stát zrovna mě? 6. díl

Anotace: Jak to pokračovalo v čajovně. Děkuji za všechny tipy a komentáře. Doufám, že se vám to bude líbit. Původně to mělo být kratší (celý ten příběh) pak jsem se ale rozhodla to o pár dílů rozšířit (asi o tři). Doufám, že budete rádi. :)

Po nějaké době v čajovně jsem se přepila čaje a potřebovala jsem na záchod a tak jsem řekla: „Musím si odskočit.“ Pomalu jsem chtěla vstát ze židle. Než jsem to ale stihla udělat, zeptal se Lukáš: „Ty jdeš na záchod? A mohl bych jít s tebou? Já totiž musím jít taky na záchod, ale jsem tu poprvé a tak nevím kde to je. Mohla by si mi to ukázat?“ usmál se když spatřil jak nevěřícně na něj koukám.
Hned jsem se vzpamatovala a řekla: „V pohodě. Tak pojď semnou a já ti to teda ukážu.“
Vyšli jsme na chodbu. Tato čajovna je totiž ve velkém několika patrovém domě. Na chodbě je několik dveří a schodiště po kterém jsme sem přišli.
„Když jsme tu byly s Petrou poprvé málem jsme ty záchody ani nenašly.“ řekla jsem Lukášovy a pousmála se když jsem si na to vzpoměla.
Aby jsme k těm záchodům došli, museli jsme jít na konec chodby, zahnout doprava a tam už to bylo.
Když už jsme tam byli, řekl Lukáš: „No jo, vážně je to tu jako bludiště. Díky, že si mi to ukázala. Bez tebe bych to asi nenašel. A jak bych tu ty záchody hledal, zabloudil bych při tom.“
„Nepřeháněj.“ řekla jsem, ale usmála jsem se nad tím jeho vtípkem. „Kdybych ti to neukázala já, udělala by to Petra.“
„To asi jo, ale co kdyby Petra zapoměla kde to je a zabloudili by sme spolu?“
„Tak to si nemyslím. Ty Petru teda pěkně podceňuješ. Abych jí to náhodou neřekla.“ usmála jsem se. Lukáš teda umí vtipkovat. Vůbec se nedivím tomu, že s ním Petra chodí. „Jo a nechtěl si jít takhle nááhodou na ten záchod?“
„Náhodou jo.“ řekl a šel už konečně na záchody. Já šla taky. Odbočila jsem na druhou stranu a prošla dveřmi s nápisem
"Dámy".
Když jsem vycházela, uviděla jsem Lukáše. Stál tam a koukal na mě. On tu snad na mě čekal nebo co?
„Co tu děláš? Myslela jsem, že už jsi dávno odešel za ostatníma.“ zeptala jsem se ho zvědavě.
„Ne. Čekal jsem tu na tebe. Bál jsem se totiž, že netrefím zpátky a tak jsem radši počkal, abych šel zpátky s tebou. Ukážeš mi doufám cestu zpátky?“
„Hele nevtipkuj. Já tu nejsem pro srandu králíkům. Copak si tu cestu nepamatuješ? Vždyť jen půjdeš na konec chodby a tam to je. Dokonce je na dveřích nápis "Čajovna 82 vůní" velkej jak kráva.“ nevím co to do mě vjelo, ale docela jsem se na něj naštvala. Tohle už docela přeháněl.
„Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat. Vlastně se nic nestalo. Neměla jsem se tak vytočit. Nevadí. Tak půjdem teda spolu, když už jsi tu na mě čekal.“
„Počkej.“ řekl Lukáš když už jsem se chtěla vrátit zpátky.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Já... No... Líbíš se mi...“ vykoktal pomalu.
To snad není možný! A nebo že by jo? Ale já s ním nechci chodit. Mám přeci ráda Pavla. Tohle nemůžu udělat...