Proč se to muselo stát zrovna mě? 7. díl

Anotace: Pokračování. Tak čtěte. Doufám, že se vám to bude líbit. :)) A děkuji za všechny tipy a komentáře!!!

„Cože?“ vyvalila jsem na Lukáše oči.
„Ne já to myslím jinak! Víš, líbíš se mi jako holka. Teda, no... Jak bych ti to jen řekl... Chtěl bych, aby si byla moje kamarádka.“
„Vážně? Nic víc?“
„Chtěl bych, aby si mi dala svoje číslo, víš. Tó proto, abych ti mohl napsat nebo zavolat. Prostě, aby jsme se někdy domluvili a vyšli si spolu někam. Jako kamarádi samozřejmě.“ usmál se.
„Jo? Vážně v tom není nic víc?“
„Vážně ne. Vždyť chodím s Petrou. Budeme jen kamarádi jak jsem řikal. Teda pokud chceš.“
„Jasně. Zdáš se mi jako dobrý kluk. Myslím, že budeš senza kámoš.“ usmála jsem se a dala mu svoje telefonní číslo, které chtěl.
„Tak dík. Jo a můžem se už teda vrátit do té čajovny, ne?“ navrhl Lukáš.
„Dobře.“
Vešli jsme do čajovny a sedli si zpátky ke stolu k Petře a Pavlovi. Ještě chvíli jsme si povídali a pak odešli.
Domů jsem šla s Pavlem. Chtěl mě kousek cesty doprovodit. Petře to nevadilo, stejně šla s Lukášem. A tak jsme se rozloučili a odešli každý svou cestou. Já s Pavlem a Petra s Lukášem.
„Konečně spolu.“ řekl nadšeně Pavel.
„Tobě se to s Petrou a Lukášem nelíbilo?“ zeptala jsem se ho.
„Jasně že jo. Ale těšil jsem se na tuhle chvíli. Strašně jsem se těšil na to jak budeme spolu. Jen my dva.“ usmál se.
„To já taky.“ oplatila jsem mu úsměv.
„Já...“ chtěl něco říct, ale neřekl. Místo toho mě políbil.
„Děje se něco?“
„Víš, já tě mám doopravdy rád. Já tě miluju, Markétko.“
„Já tebe přece taky. Tak co se děje?“
„No, je mi už dvacet. No vlastně dvacet jedna, ale to v tuhle chvíli není důležité.“
A je to tady. Myslela jsem si vduchu.
„A jelikož je mi už dvacet jedna, tak bych ti chtěl říct, že...“ pokračoval. „Chtěl bych jen aby si věděla, že když už jsem dospělý, tak hledám vztah na celý život. Ne jenom krátkodobou lásku. Lásku na jedno období, ale lásku na celý život.“
„Ale Pavle. To přece...“ řekla jsem se slzami v očích.
„Ne, počkej. Nech mě domluvit. Ty to nechápeš.“
„Jo. Chápu to až moc dobře. Měl si mi to říct hned, že jsem pro tebe moc mladá. Já ti říkala už na tý discotéce, že ty už jsi dávno dospělý a mě je teprve patnáct. Jenže tehdy si říkal, že ti to nevadí.. Ach jo. Jsem to ale hloupá husa. To jsem si mohla myslet, že to nepůjde, když je mezi námy takový rozdíl.“
„Ale Markétko, přece...“
To už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se.
„Pavle, proč? Sakra proč? Proč mi to děláš?“ nechtěla jsem s ním dál zůstat a tak jsem se rozběhla směrem domů.
„Počkej, Markétko! Takhle to přece není! Já ti to vysvětlím!“ křičel na mě ještě Pavel, když jsem utíkala. Já se však nezastavila a dělala, že ho nesliším. Utíkala jsem dál. Domů.
Když jsem byla doma, rychle jsem se přezula do bačkor, sundala si bundu a pověsila ji na věšák. Běžela jsem do svého pokoje.
Uslyšela jsem z kuchyně mamku, která si me všimla: „Ahoj Markétko. Stalo se ti něco?“
„Co by se mělo stát?“ odpověděla jsem a potlačovala při tom slzy.
„Aha tak dobře.“ řekla mamka, ale já poznala, že mi nevěří. „Jak se ti to líbilo?“
„Jo, líbilo. Bylo to dobrý.“ chystala jsem už konečně odejít do svého pokojíčku.
„Počkej. Dáš si něco k večeři?“
„Ne. Já nemám hlad.“ řekla jsem a běžela do svého pokojíčku jak nejrychleji to šlo.
„Konečně.“ řekla jsem pro sebe jen co jsem tam byla. Hned jsem za sebou zabouchla dveře a zamkla je. Odkráčela jsem k posteli tak jak jsem byla, ani jsem se nepřevlíkla a lehla jsem si. Přemyšlela jsem o tom, co se stalo a dorazil na mě smutek. Opět jsem se rozbrečela. Byl to takový divný pocit. Cítila jsem se strašně. Najednou mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na displey a uviděla Pavlovo jméno. Ukončila jsem hovor aniž bych se ho snažila zvednout. Nechtěla jsem s Pavlem mluvit. Co mi chtěl vysvětlovat? Není co. Je mi to úplně jasný. Prevít jeden. Jak mi to jen mohl udělat? Proč mi to neřekl narovinu hned na začátku? Znovu mi začal zvonit mobil. „To snad není možný!“ řekla jsem si, protože jsem věděla kdo mi volá. Podívala jsem se, abych zjistila, že mám pravdu. Byl to Pavel. Zase jsem to típla. S ním teda mluvit nebudu! Tohle si už nevyžehlí! Už ho nikdy nechci vidět! Brečela jsem. Rozhodla jsem se, že mobil vipnu, kdyby se mi Pavel zase pokoušel zavolat. Jenže když jsem to chtěla udělat, někdo mi zase volal. Tentokrát to nebyl Pavel, ale nějaké neznámé číslo. Utřela jsem si rukou slzy z obličeje a zvedla to.
„Ahoj. Tady Lukáš.“ řekl.
„Ahoj Lukáši. Jsem vážně moc ráda, že mi voláš. Ani jsem to nečekala. Ale zavolal jsi v pravou chvíli.“ jen co jsem to dořekla zase jsem se rozbrečela, protože jsem si na všechno vzpoměla.
„Stalo se něco, Markétko?“ zeptal se. Asi to na mě poznal, že se něco děje.
„Nic se nestalo. Jen jsem moc ráda, že si mi zavolal, jak jsem ti už říkala. Potěšilo mě to.“
„Půjdeš semnou zítra ven?“
„Ráda.“
„Takže ve dvě u autobusový zastávky ve městě?“
„Jo to by šlo. Tak jo. Dík. Ahoj.“
„Není za co děkovat. Jen jsem ti zavolal. Měj se. Jo a už se těším.“
„Já taky.“
Když jsem se pak podívala na mobil, zjistila jsem, že mi zase volal Pavel. Vzpoměla jsem si, že jsem ten mobil chtěla vipnout a tak jsem to udělala. Kdokoli by mi chtěl teď zavolat má smůlu. Ještě chvíli jsem brečela a pak jsem usnula.