Zakázaná láska? (33 část)

Anotace: pokráčko

„Já jsem vám říkala, že ji to máme říct!“ slyším naštvaný Kristýnky hlásek z dálky.
„Možná jsme ji na to měli připravit, to je fakt, ale kdo mohl vědět, že přijde s něčím takovým?“ Karlův hlas. Plný starostí, jak jinak..
„Nikdo. To je takovej debil ten brácha! Jestli si ji vezme, tak s ním v životě nepromluvím! Nemůže tu nechat Adélku samotnou s tím malým! To nejde!“
Pomalu otevřu oči a první co spatřím je Kristýnka, jak sedí u mě na posteli a svírá mi ruku, zatím co Karel chodí po pokoji.
„Jenže on mě tu může nechat. My jsme se domluvili, že každý půjde svou cestou a on to dodržuje“ zašeptám.
„Jak ti je?“ přiskočí ke mně Karel. S jeho pomocí se taky posadím a jen pokrčím rameny.
„Bylo i líp. Kde jsou ti tři? Probírají detaily svatby?“ řeknu kousavě.
„Nějak tak..“přikývne neochotně Karel a já si jen povzdychnu.
„Měla jsem vědět, že se to jednou stane..Mohli by jste mě tu nechat samotnou? Potřebuju si srovnat myšlenky..“
„Opravdu?“ stará se Karel a já jen přikývnu. „ale kdyby něco, tak zavolej ano?“
„Neboj, zavolám, ale teď chci být sama“
„Chápu. Pojď Kristýnko“ vezme svou dceru za ruku, ale ta se mu vysmekne a pevně mě obejme.
„Je mi to líto“
„To nic, utíkej se přivítat s bratrem“ zašeptám a pohladím ji po vlasech. Po chvilce mě opravdu oba dva opustí a já hned sáhnu po mobilu, abych vytočila jediné číslo, o kterém vím, že osoba, které tohle číslo patří mi může pomoct.
„Ahoj Adélko“ pozdraví mě Naďa.
„A-a-ahoj“ nevydržím to a rozbrečím se ji do telefonu.
„Ježiši co se děje? Jsi v pořádku?!“ strachuje se hned.
„Nejsem v pořádku! Tomáš se tu objevil s tou jeho nánou o dva týdny dřív! A hádej co...“
„Co? Řekni mi to a já dojedu a rozbiju jim huby“
„Budou se brááát!“ vykřiknu
„To nemyslím vážně?! Řekni, že ti děláš srandu! Panebože, mám za tebou přijet? Mám jim rozbít huby hned nebo až za chvilku?“
„Co jsem si myslela? Že se vrátí ke mně? Panebože, já jsem tak pitomá!! Co mám dělat? Co budu dělat?“
„Hlavně se teď uklidni ať to nějak neublíží malému. Ví o tom, že jsi v s ním v tom? Že bude mít dítě?“
„Copak jsem mu to mohla říct?! Mám mu jako říct, Tome promiň ale budeš táta? Asi těžko..jenže..co mám teď dělat?“
„To chce pořádnou pomstu Adélko, ale opravdu pořádnou, aby si uvědomil, o co přišel!“ řekne Naďa tajemně a já s ní musím bohužel souhlasit.

„Dobré ráno“ pozdravím celou rodinnou sešlost ráno u snídaně a zrak mi hned padne na mou židli, která je už obsazená!! No jasně, kým jiným než naší novou členkou rodiny Angelou.
„Ahoj, jak ses vyspala? Je ti líp po tom včerejšku?“ zajímá se mamka.
„No úžasně fakt, ale teď už mám tu náladu zkaženou“ řeknu a dám si přitom záležet, abych se dívala přímo na Angelu, která se tváří jako to největší neviňátko. Vždyť co na ni vidí? Má vlasy po ramena, které jsou rovné, ale ke konci nějak sestříhané, modré oči, ale zase má krásný úsměv, to se musí nechat...
„Zasedla jsem ti viď? Promiň hned tě pustím“ usměje se omluvně.
„Dobrý, já si donesu židli z kuchyně“ odseknu a než stačí někdo něco říct vydám se do kuchyně, kde ovšem žádné židle nejsou! Nemíním s nimi snídat, natož ještě sedět u jednoho stolu..
Posadím se na barovou stoličku, popadnu konvici ani nevím s čím, ale naštěstí s čajem, jak zjistím, jen co si ho naliju do hrnečku. Vezmu si poslední dva rohlíky, které zbyli a zakousnu se do nich.
Taková nána..taková kráva..co si o sobě myslí?! Zasedne mi místo, no to bych přežila jenže co asi nepřežiju je to, že mi ukradne Tomáše a teď se s ním budou brát!!! Nána, nána, nána!!! To je jako zlej sen, jako noční můra, ze které se chci už probrat!!
„Proč si nesedneš s ostatními?“ ozve se za mnou pronikavý hlas a já mám co dělat, abych po té osobě nehodila ten hrníček, ze kterého se právě kouří!
„Jestli sis nevšimla, tak mi někdo zasedl místo“ syknu a doufám, že se ji zbavím, ale místo toho se ocitne vedle mě.
„Promiň, ale tvoje mamka říkala, že ti to nebude vadit“
„No jasně, však nevadí, mě je to jedno! Nechceš i můj pokoj?!“
„Ne díky, já spím s Tomem“ usměje se na mě. Nadechuji se k odpovědi, ale naštěstí mě předběhne Kristýnka, která pro mě přijde, že už nás tatínek odveze do školy. Takže jsem naštěstí další debaty s touhle, nějak ji nemůžu ani přijít na to její jméno, ušetřena.
„Adélko, nebude ti vadit, když první zavezu děti do školy? Myslím, že Romanek tam chce být brzy a Kristýnka ještě určitě chce stihnou opsat úkoly, viď?“ mrkne na Kristýnku do zpětného zrcátka.
„Ne, vůbec ne“ zakroutím hlavou a zadívám se z okna ven, kde se náramně rozpršelo. No super, a já nemám deštník.
„Tak děti, odpoledne zase čekejte u Adélky ano? Vyzvednu vás“ rozloučí se Karel s dětmi, které hned vyskočí z auta a běží se zkovat do školy, aby nezmokli ještě víc, než do teď.
„Hádám dobře, že ty dva jsi vyhodil jen kvůli tomu, abys sis semnou mohl promluvit?“
„Máš mě dobře prokouknutého. Neměli jsme šanci si promluvit o tom, co se včera stalo. Moc mě to mrzí opravdu, hlavně to, jak to Tom oznámil. Doufám, že to nějak zvládneš a vykašli se na něj. On si prostě nezaslouží, aby ses kvůli němu takhle trápila“
„Kdybys mi řekl, jak se nemám trápit, hned to udělám. Jenže ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Nejde to Karle, nejde jen tak zapomenout, když víš, že jeho obličej bude mít před sebou další dny, týdny, měsíce..a pak, až se narodí to malé, budu ho mít stále před sebou...“
„Já vím, že je to těžké, ale zkus to, alespoň pro maličké, to si zaslouží trochu klidu“ promlouvá ke mně.
„Já vím, jen to malé mě drží při životě a to doslova..nic já musím jít už, nebo přijdu pozdě. Tak odpoledne zase tady, ahoj, měj se hezky v práci“ rozloučím se s ním a vyběhnu z teploučkého autíčka do deště.